Za dobrou zprávu pro občany považuje ministryně financí Alena Schillerová Poslaneckou sněmovnou ve středu schválený státní rozpočet na rok 2020. Ten vychází z předpokladu růstu české ekonomiky v příštím roce o 2,2 procenta. Je při zpomalení ekonomiky reálné, že minimálně tohoto růstu docílíme, aby se podařilo naplnit „kvalitní a vyvážený návrh, který přináší rekordní investice do potřebných projektů, školství, vědy a výzkumu a do všech dalších oblastí, kde se to naší zemi v budoucnu vrátí, a aby se mohlo pokračovat ve splácení palčivých dluhů minulých vlád“?

Takže si to rozebereme.

Za prvé předpoklad růstu české ekonomiky příští rok o 2,2 procenta: Podle mne nereálný. Posuďte sami: ve druhém čtvrtletí ekonomika rostla o 2,7 procenta, ve třetím o 2,5, pro čtvrté čtvrtletí je už teď jasné, že ekonomika opět zpomalila. Model mi ukazuje, letos pro celý rok skončí růst nevysoko nad hladinou 2 procent a bude do dalších kvartálů dál zpomalovat. Proč? Protože obchodní nejistota bude v mezinárodním obchodě dál cítit. Ani odklad brexitu není pro evropský průmysl výhrou. Investice chřadnou. Německý průmysl je již několik kvartálů v recesi. Musíme počítat i s tím, že se začne propouštět a nebude možné dál zvyšovat mzdy. Budeme tedy rádi, když příští rok se ekonomika vůbec udrží nad nulou. Z toho plyne, že plánované výdaje jsou nejspíš podhodnocené a příjmy nadsazené.

Za druhé pokračování ve splácení dluhů: Nikoliv, dluhy nejsou spláceny. Stát stále hospodaří se schodky. Pokud se díky rozpuštění nějakých rezerv podaří opticky čas od času snížit schodek veřejných financí, alternativně snížit dluh k HDP kvůli hospodářskému růstu, nelze to v pravém slova smyslu za splácení dluhu považovat.

Pro letošní rok se počítalo se stejným schodkem 40 miliard korun jako pro ten příští. Za jedenáct měsíců vykázalo hospodaření státu schodek 38,6 miliardy korun. I kdyby se podařilo nepřekročit plánovanou výši, tak se určitě nezopakují předchozí roky, kdy bylo dosahováno až o desítky miliard lepšího závěrečného výsledku, než byl naplánován. Byl tedy rozpočet na letošek realističtější než ty předešlé?

Rozpočet byl relativně realističtější než mnohé předešlé, což však neznamená totéž co „zcela realistický“, alternativně „obezřetný“. A už vůbec ne totéž co „dobrý“. Ekonomika dosud roste, byť už dlouho výrazně zpomaluje – tak proč 40 miliard schodku? Co bude jednou stát dělat, když ekonomika neporoste vůbec? Obezřetnost by vždy měla převažovat. Ostatně příklad Německa ukazuje, že skutečně lze hospodařit dokonce i s přebytkovým rozpočtem!

Hojně komentovaná byla oznámená výše průměrné mzdy ve třetím čtvrtletí, která už stoupla na 33 697 korun. Hodí se pro její růst – meziročně o 6,9 procenta – označení za solidní, jak několikrát zaznělo? A proč je průměrné mzdě věnována taková pozornost, když právě mzda je kategorií, u níž je výmluvnější medián než průměr?

Ale popravdě řečeno, tahle čísla nejsou zase tak podstatná, protože nám nikterak neříkají, kolik si taky za mzdy koupíme. V posledních čtvrtletích totiž už také pořádně vystrčila růžky inflace, která z kupní síly mezd něco uřízne. Spotřebitelské ceny se zvýšily v tomto období o 2,8 procenta. A to znamená, že se mzdy ve třetím čtvrtletí reálně zvýšily o 4 procenta. Neboli reálně jsme meziročně v průměru „zbohatli“ o tato 4 procenta. I tohle vyjádření, stejně jako to o inflaci neočištěné, znamená mírné zpomalování.

A proč je větší pozornost věnována průměrné mzdě a ne mediánu: Nejspíš proto, že je to pro veřejnost nějak známější pojem. Ne každý ví, co si pod slovem medián představit. Přitom ale, pokud má někdo pocit, že na průměrnou mzdu si nesáhne ani omylem, ačkoliv se za podprůměrného rozhodně nepovažuje, může zůstat v klidu – statistika totiž značně mate. Na průměr ve skutečnosti nedosáhnou zhruba dvě třetiny lidí! Průměr je tažen opticky nahoru několika málo velmi vysokými mzdami vysoce postavených manažerů.

Z geografického hlediska byla nejvyšší průměrná mzda v Praze, a to 41 720 korun, zatímco v Karlovarském kraji jako jediném v zemi nepřekročila 30 tisíc korun. Proto nepřekvapí, že v hlavním městě došlo ze všech krajů ČR k nejvýraznějšímu přírůstku evidenčního počtu zaměstnanců, kdežto v Karlovarském kraji zase k nejvyššímu úbytku. Co takové rozevírání nůžek, při němž v Praze vzrostla průměrná mzda meziročně o 2308 a na Karlovarsku o 1965 korun, při současném odsávání pracovníků může s chudšími kraji udělat?

Ukazuje to, jak naivní je představa, že jednou doženeme platově třeba Německo a vyrovnáme se s ním. Když se navzájem nevyrovnají ani dvě města v rámci jediné země, jak by se mohly stoprocentně srovnat dvě země? To sice teoreticky je možné, ale ne kvůli tomu, že my bychom tak prudce rostli, ale jedině, pokud by Němci udělali nějakou zásadní chybu ve své hospodářské politice. To si představit v dnešní Evropské unii umím…

Tady se ale objevila jedna zajímavá věc: V minulých čtvrtletích platilo, že největší poptávka byla po nejméně kvalifikovaných činnostech typu skladníci, prodavačky či uklízečky. A tito lidé také dostávali přidáno nejvíc. To se už ale zlomilo. V posledním čtvrtletí dostávají naopak víc přidáno lidé vysoce kvalifikovaní s vyššími příjmy. To je dalším důkazem, že končí období, kdy se průmyslové podniky přetahovaly o každého zaměstnance.