V pojišťovnictví máte již značné zkušenosti. Jak dlouho se v oboru pohybujete? A jak jste se k tomuto odvětví vlastně dostala?

V pojišťovnictví se pohybuji už přes 25 let a moje začátky u České pojišťovny byly vlastně náhoda. Nelíbilo se mi v mých 18 letech na vysokoškolských technických studiích a hledala jsem změnu. Protože jsem z malého městečka a gymnázium jsem studovala na Mělníku, vedly moje kroky nejprve na Mělnické náměstí, kde jsem zacílila na školský úřad v domnění, že bych mohla třeba učit… Co čert nechtěl, bylo úterý a neměli úřední den… No a hned vedle školského úřadu tehdy stála Česká pojišťovna, kde, jak jsem zjistila, hledali „šikovné lidi, jako jsem byla já“.

Můžete říci, co vás právě na této sféře zaujalo nebo proč jste si řekla „ano, v tomhle chci pracovat“?

Na začátku mě upřímně zaujalo to, že jsem Českou pojišťovnu zajímala i jako student bez praxe. Po pár školeních jsem pochopila, jak velký závazek je pracovat v pojišťovnictví. Možná to bude znít nadneseně, ale já to tak už 25 let vnímám – naše práce je posláním. Pokud svoji práci děláme dobře a vyslechneme klienta, jeho přání, jeho sny, představy o jeho budoucnosti, ale také obavy a to, co si nese na svých bedrech, můžeme mu v kritických okamžicích jeho života skutečně pomoci. Tím, že mu poskládáme řešení na míru, přesně tak, a ne jinak. Postupem času mě moc bavilo z pozice pojišťovacího poradce postoupit i na posty další, kde jsem již řídila menší či větší týmy a předávala svoje načerpané zkušenosti. Lidi vždy více baví, když je vede člověk, který si jejich pozicí prošel.

Běžní lidé mají mnohdy o pojišťovnách a pojišťovnictví zkreslené představy ve smyslu, že je to nudná záležitost, úředničina. Tento názor, předpokládám, nesdílíte. Jak byste svůj obor přiblížila širší veřejnosti?