Ke stému výročí vzniku Československa byly občas slyšet hlasy, že není co slavit, když tehdy založená republika už stejně neexistuje, a ta zbylá je – dle hlasu lidu – rozkradená a rozprodaná. Byly oprávněné?

Pokusím se to pojmout celé vážně, ale i s trochou nadsázky. Vždy je co oslavovat. Jak narozeniny, tak úmrtí. Česká republika existuje, a protože nespadla z nebe, je na místě zavzpomínat na minulost, na kořeny, ze kterých vyrostla. Oslavujeme přece i výročí mrtvých lidí, kteří sice už neexistují, ale stopa po nich zůstala.

Skeptické pohledy na stav naší země už byly zmíněny v první otázce. Ale je i dost těch, co tvrdí, že se máme nejlépe v historii, ale nevážíme si toho. Dá se to vůbec porovnávat?

To je jako se školními dětmi, které jsou schopné našprtat se v dějepise jména politiků i data událostí, ale když se jich učitel zeptá: „A proč k těm událostem došlo?“, neumí odpovědět. Porovnávání i hodnocení je pouhou polovinou reality. Vždy je namístě ptát se také, proč je tomu tak. Máme dnes mnoho dobrého, ale nevážíme si toho. Je to typická lidská vlastnost, protože na pohody a výhody si rychle zvykneme a připadají nám jako samozřejmé. Zvláštní postavení v hodnocení má rozum. Pokud si někdy stěžujeme, že nám to či ono chybí, tak rozum je jediná komodita, které máme všichni nadbytek.

Na co z naší současnosti by mohli být naši předkové hrdí a za co z našeho dneška by se styděli?

Často mám dojem, že se řada tradičních a staletími ověřených hodnot otočila vzhůru nohama. Stydíme se za to, čím bychom se měli chlubit, a chlubíme se tím, za co bychom se měli stydět. Myslím si, že naši předkové by tomu dnešnímu „chození po hlavě“ těžko rozuměli. A jejich hlava by je z toho pořádně rozbolela.