Jak dopadá vaší iniciativou vyhlášená hladovka?

Měli jsme jednodenní, do níž se zapojilo zhruba sto lidí. Od začátku nového roku jsme rozjeli štafetovou hladovku, kdy každý den má hlad někdo jiný. To udržuje akci v pohybu, přičemž si nikdo neničí zdraví a jde o symbol. Nikdo se nesnaží o kroky, jaké dělal třeba Mahátma Gándhí. Hladovkářů tudíž bylo od začátku roku tak šedesát. Uvidíme, zda – li nám nedojdou hladovějící, ale seznam zájemců máme ještě dost dlouhý.

Myslíte si, že se díky vašim protikomunistickým akcím mladí lidé začínají více zaobírat politikou?

Mezi mými vrstevníky takových lidí vidím spoustu. Nás baví se o tom bavit. Jsem na gymnáziu, kde se o to lidé opravdu zajímají. Možná ale, že na učilištích to bude slabší. Přesto naše generace rozhodně aktivní je. Starší generace naopak tah na bránu postrádá. Je znechucena tím, co zde bylo před sametovou revolucí a tím, co se stalo po ní. Říká si, že do politiky jde jen ten, co má chuť krást a lhát, ale tomu my mladší nechceme věřit. Snažíme se politice dodat punc služby národu.  

Jste gymnazista. Neuvažujete o budoucí politické kariéře?

Přiznám se, že jsem o politické kariéře uvažoval. Nicméně chci vystudovat vysokou školu, podívat se do zahraničí, procestovat několik států, nabrat zkušenosti, udělat si nějaké vlastní zázemí a až pak v pětatřiceti či čtyřiceti letech možná vejít do politiky.

Takže chcete odstup a taky se vyhnout odsudkům, které si na své adresy vyslechli třeba poslanci Marek Benda a Jan Vidím z ODS či Bohuslav Sobotka z ČSSD, že hned po studiích vstoupili do vysoké politiky, aniž nabrali alespoň nějaké životní zkušenosti?

Chci odstup a nerad bych kritizoval. Vždyť i mezi mladými politiky je jich mnoho, co se snaží. Jak ale může zastávat někdo funkci ministra ve svých třiceti a jednat s pětašedesátníky? Vždyť ti úředníci k němu nemohou mít moc velký respekt.

Kam nyní směřujete své snažení?

Apelujeme, kde se dá, na morálku celého našeho národa, ale i na vládu premiéra Petra Nečase. Po něm bychom chtěli, aby využil usnesení Senátu, které říká, že by KSČM měla být postavena před soud. Ostatně na vládě to leží od roku 2008, tedy od jeho předchůdce Mirka Topolánka. Nechápeme, proč tehdy vláda, když měla nejsilnější mandát v novodobé historii, toho nevyužila a komunisty před soud nepostavila. Proto nyní chceme po Nečasovi, aby to zvážil a komunisty před soud poslal, dokud je na to ještě čas. Také teď chceme apelovat na ČSSD, aby nechodila do krajských koalic s KSČM.  Rádi bychom, aby sociální demokracie jen dodržela Bohumínské usnesení. Ať buď sociální demokraté neslibují něco, co nehodlají splnit, anebo ať sliby dodržují. Každý jsme jejich potenciálním voličem, a když takto lžou, sami sobě ubližují.

Do hlavních pozic se dostávají politici, jimž komunisté nevadí, či s nimi otevřeně spolupracují. Neujel pravici v tomto ohledu už vlak?

Tyto obavy jsou na místě, a proto si myslím, že je poslední čas s tím něco udělat. Jsem celoživotní optimista a doufám, že v Poslanecké sněmovně to po roce 2014 nebude až tak levicově žhavé, jak se dnes říká, ale musíme být připraveni na všechno. Proč tedy nevyužít příležitosti postavit komunisty před soud, dokud ji ještě máme?

Nicméně KSČM chtělo v této zemi postavit mimo zákon nespočet lidí a nikomu se to nepovedlo. Proč by se to nyní povést mělo?

Když jsme do toho před pěti měsíci vstupovali, tak nás ani ve snu nenapadlo, že by se nám mohlo povést to, co se doposud povedlo. Třeba, že jsme se dostali na konferenci do Břevnovského kláštera s názvem Komunismus včera a dnes, kde jsem spoluřečnil s Petruškou Šustrovou, Jaromírem Štětinou či Janem Bubeníkem. Rozhodně nechci dopředu předjímat, co a jak dál bude, ale povedlo se nám rozpoutat celospolečenskou diskuzi. Faktem je, že se o tom mluví v Praze, Brně, Českých Budějovicích či jinde a mluví o tom prakticky všichni. Navíc se společnost díky prezidentských volbám aktivovala a k volbám by mohlo nyní chodit lidí více. Komunisté totiž dostávají pořád o trochu méně hlasů. Už jsou na půl milionu hlasů z původních devíti set tisíc, které měli v roce 1992. Záleží jen, jestli se aktivujeme natolik, abychom si třeba za osm let potřásli rukou s tím, že mají pod pět procent a už v Poslanecké sněmovně sedět nebudou. To je můj cíl.