Ratingová agentura Moody’s varuje, že budoucí ekonomický pokles vyvolá v Evropě vlnu neschopnosti splácet dluhy. Situace prý bude ještě horší než během finanční krize z let 2008 a 2009 kvůli překotnému nárůstu počtu společností, které agentura hodnotí jako rizikové. O rostoucím podílu problematických firem jsme se už dříve bavili. Vybavíte si, jak je to dlouho a v důsledku čeho jste na tyto hrozby poprvé upozornila?

Tak technicky vzato, v podstatě na to upozorňuji od roku 2008. A důvod je sice poměrně prostý, ale velká část lidí ten důvod odmítá akceptovat:

V roce 2008 krize neproběhla, jak měla. Sice se projevila propouštěním, propadem HDP a tak dál, ale firmám a celým státům nebylo tvůrci hospodářské politiky „dovoleno“ zbankrotovat, takže staré a neefektivní nemohlo být nahrazeno novým a efektivnějším. Ta krize tedy v podstatě byla zbytečná – nesplnila svou úlohu, kterou měla mít. Tudíž od té doby se nerovnováhy v ekonomikách natlakovávaly čím dál víc.

Dneska jsme ve stavu, kdy tady „krizi“ v podstatě už máme. Pozor, neplést si se slovem recese – recesi tu dosud nemáme. A většina nedorozumění pramení právě ze záměny těchto pojmů.

Recese je pokles HDP dvakrát po sobě. HDP zatím neklesá. Tedy není recese. To však neznamená, že ekonomika je zdravá. Z kvalitativního pohledu je ekonomika v krizi. Má totiž – s výjimkou poklesu HDP – všechny její atributy:

Předluženost domácností. Předluženost podniků. Předluženost států. Extrémně nízké úrokové sazby. Extrémní tisk peněz. Nízká spotřebitelská inflace. Přibližně 12 procent podniků v USA a kolem 15 procent v EU tvoří tzv. zombie firmy, které by bez permanentní transfúze nesmyslně levných úvěrů dávno zbankrotovaly. To jsou znaky krize.

Lidé to odmítají akceptovat, protože mají berličku v podobě neklesajícího HDP. Tedy tvrdí: HDP neklesá, tedy není recese, tedy není krize. Chybná úvaha. Když vám kluci s míčem rozbijí u domu okno a vy si ho necháte zasklít, nijak se tím kvalita vašeho života nezlepší, nikam jako domácnost neporostete. Ale statistik to vykáže tak, že jste vydali peníze na rekonstrukci domu, tudíž vaše domácnost vykázala růst vašeho domácího HDP. Na papíře rostete, v realitě se vaše situace zhoršila, jste chudší. A přesně tak je to s dnešním růstem HDP: Jde o kvantitu, nikoliv kvalitu.

Jak se pozná, že tady krize je?

Vraťte úrokové sazby na dlouhodobě normální úroveň známou ze 20. století, třeba na 3 procenta. Přestaňte tisknout peníze a vykupovat aktiva od bank. Přestaňte jako vláda hospodařit s deficitem. Prostě se vraťte s hospodářskou politikou do bodu nula, ve které na dluh ekonomiku nepodporujete. A uvidíte ten fičák! Netroufám si ani od boku střelit, kolik domácností skončí v osobním bankrotu, ale to číslo by v Evropě dost možná šlo do milionů. Možná 15 i víc procent firem vám do roka zbankrotuje. Možná 10 procent bank taky. A zbankrotuje i Itálie, Španělsko, Řecko, možná Portugalsko, možná Francie. Protože v tu ránu si nebudou schopni půjčit na finančním trhu na chod státu ani euro.

Tohle je pravý, demaskovaný stav evropské ekonomiky, zejména eurozóny, který by se ukázal okamžitě, jakmile bychom se vrátili k neutrální hospodářské politice. A samozřejmě tohle nikdo neudělá, hospodářskou politiku do toho „bodu nula“ se nyní nikdo vrátit neodváží. Jenomže kdyby nebyla ekonomika ve skryté krizi, tak by takový návrat do bodu nula přežila, fungovala by dál.

Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) ve svém novém hospodářském výhledu počítá s růstem české ekonomiky v příštím roce o 2,1 a v přespříštím roce o 2,3 procenta. Jak ve světle předpokládaného zpomalení růstu evropské ekonomiky tuto prognózu hodnotíte?

Ta čísla do sebe ne úplně pasují. Konkrétně: v roce 2020 OECD očekává růst globální ekonomiky o 2,9 procenta, zatímco ve své zářijové prognóze očekávala růst o 3,0 procenta. Ale pozor. Pro eurozónu OECD výhled na příští rok naopak zvýšila z původně udávaného 1,0 na 1,1 procenta. Tady je tedy opravdu těžké pochopit, proč by se eurozóna měla vyvíjet lépe, než se ještě v září čekalo, když její odbytiště se budou mít hůř a ekonomická kondice je samozřejmě skrz hranice prudce nakažlivá v tom dobrém i špatném slova smyslu. Ve stejné logice nedává valného smyslu, aby když je zlepšen výhled pro eurozónu, byl současně zhoršen pro Česko: Logiku větší by mělo, kdyby se pro obě oblasti prognózy společně buď zlepšovaly, nebo zhoršovaly. A přece se tak stalo. Zatímco původně OECD očekávala pro příští rok růst Česka o 3,0 procenta, nyní už čeká jen 2,1 procenta. A poněkud podezřelé na tom je, že je dokonce optimističtější než české Ministerstvo financí, které má dlouhodobě sklon prognózy českého růstu spíš nadhodnocovat.

Když to tedy vezmeme kolem a kolem, z takového poněkud nesourodého guláše čísel vyplývá, že nadnárodní instituce prakticky vůbec netuší, co mají čekat! To je vlastně také docela podstatné zjištění a závěr sám o sobě. Pokud totiž nadnárodní instituce, případně centrální banky, mají guláš v tom, jaký trend od ekonomiky dál očekávat, nedá se ani doufat, že by zvolily věcně správnou hospodářskou politiku, která by dna i vrcholy hospodářského cyklu vhodně vyhlazovala. A to se dá zase protáhnout do dalšího závěru: Je úplně klidně možné, že ačkoliv se to vzhledem k fázi hospodářského cyklu hodí jak lyžařská bunda na Bahamách, přesto se velmi brzy setkáme s dalšími ekologickými regulacemi a omezeními, které ještě víc během dalších 12 měsíců šlápnou evropskému průmyslu na krk.

Domácí tlaky na růst inflace a zároveň skutečnost, že vývoj v zahraničí bude zřejmě proti dřívějším očekáváním lepší, jsou podle člena bankovní rady České národní banky Vojtěcha Bendy důvodem, proč mělo dojít ke zvýšení úrokových sazeb. Sám byl jedním ze dvou centrálních bankéřů, kteří na jednání bankovní rady 7. listopadu hlasovali pro zvýšení úrokových sazeb o čtvrt procentního bodu. Je v současné ekonomické situaci jeho odůvodnění namístě?

Zdá se mi, že pan Benda se pohybuje ve značné sociální bublině. Ovšem na jeho obranu musím říct, že postupné ponořování se do bubliny pozoruji prakticky u všech centrálních bankéřů, kteří na počátku vstupují do centrální banky s celkem realistickým pohledem na svět kolem, a ve své funkci se postupně stávají čím dál odtrženější od reality. Patrně je velmi těžké se tomu vlivu ubránit.

Já bych to shrnula asi tak, že s panem Bendou máme zcela odlišný názor na to, v jakém stádiu se ekonomika nachází. Tím se vlastně opět obloukem vracíme k tomu, že v tom nemá jasno mnoho institucí. To se pak nedá dělat rozumná hospodářská politika.

Zaměstnavatelé a odbory se nedohodli na výši minimální mzdy pro příští rok, takže rozhodnout bude muset vláda. Čím to, že v posledních letech narůstá minimální mzda a přitom dlouhodobě klesá nezaměstnanost, což se zdá být v rozporu se základními ekonomickými poučkami?

Není to vůbec v rozporu. Musíme ty ekonomické poučky umět číst a nedívat se na ně povrchně. Opět to souvisí s tím, o čem jsme se už bavili – totiž s tím, jak je nekvalitní vývoj ekonomiky maskován a HDP roste navzdory hlubokým nerovnováhám v ekonomice.

Stav, kdy roste mzda včetně minimální a k tomu klesá nezaměstnanost, je možný – a i poměrně běžný – ve stádiu, kdy HDP takzvaně roste nad potenciálem. To znamená, když je růst HDP nějakými vnějšími pobídkami vybičovaný nad svou přirozenou úroveň a podniky jedou na doraz. Takovou vnější pobídkou u nás byly dlouhodobé intervence. Aby byl obrázek kompletní, měli bychom k tomu dodat ještě to, že za „normální situace“ bychom k tomu pozorovali zvýšenou spotřebitelskou inflaci. To, že ji nepozorujeme, je právě jeden z oněch atributů oné maskované krize.

A jen tak mimochodem – dovolím si upřesnit, že míra nezaměstnanosti už aktuálně klesající trend nemá.

Němečtí Zelení, jejichž síla v zemi v poslední době prudce stoupá, že pomýšlejí na vedení spolkové vlády, schválili na víkendovém sněmu programové priority, které připomínají myšlenky „demokratického socialismu“. Prostřednictvím zákazů chtějí provést takovou změnu fungování demokratické společnosti, v níž už nebude středobodem veškerého snažení „zisk, ale člověk“. Kromě ekologie se zaměří na regulaci nadnárodních internetových koncernů, finančních machinací a operací, automobilového a leteckého průmyslu, bytového trhu a dostupnosti bydlení, navrhují zvýšení minimální mzdy na 12 eur (307 korun) na hodinu, zastropování nájemného, možnost volby délky pracovní doby ze strany zaměstnance. Přežil se kapitalismus a je třeba hledat tzv. třetí cestu, jakou v opačném táboře hledali ekonomové kolem Oty Šika v období pražského jara?

Třetí cesta neexistuje. Existují jen dvě cesty: Kapitalismus a volný trh, nebo nějaký druh socialismu a státní intervencionalismus. To první funguje, to druhé nikoliv. To první přináší lidem svobodu, to druhé je zotročuje. Obrovský podíl lidí ovšem o svobodu nestojí, zajímá je jen to, aby zítřek byl stejný jako dnešek, aby nemuseli myslet. Ve své nesvobodě si tedy libují. Proto dnes neomarxismus zažívá takovou renesanci. Jen už není rudý, ale zelený. Jen už nestraší „vykořisťováním hodných dělníků a rolníků zlými kapitalisty“, ale straší „ničením životního prostředí“ zlými individualisty, kteří si troufají mít auta, mít děti, mít jedno neměnné pohlaví a jíst maso.

Ale nemusíme zůstat jen v Německu. Tři týdny před parlamentními volbami představili svůj program britští labouristé. Navrhují zvýšení mezd ve veřejném sektoru, vyšší firemní daně, důslednější boj proti klimatickým změnám či znárodnění částí infrastruktury. Média program hodnotí jako výrazně levicový a socialistický. Dají se tak ty zmíněné návrhy brát?

Nač ty eufemismy? Místo „výrazně levicový“, což ještě zní jakžtakž civilizovaně, bych s klidem mluvila o neomarxismu. Tečka. Víte, začínám si myslet, že podobně, jako jsme my kdysi utíkali na Západ před komunisty, nemusí být tak daleko doba, kdy lidé ze Západu budou utíkat k nám do střední Evropy před tímtéž. Tedy aspoň doufám: doufám, že my se udržíme. Ostatně už dneska sílí proud Němců a Rakušanů, kteří se stěhují do Maďarska a kupují tamní domy. Bohužel, pokud se skutečně udržíme a podaří-li se nám se před tímto socialismem ubránit, pak by to nejspíš bylo za cenu opuštění Evropské unie, což by vůbec nebyla snadná operace. Ale pokud jednou budeme postaveni před volbu: opustit EU, nebo tu mít socialismus, pak opuštění Evropské unie dává hluboký smysl.