Jak se posunulo uvažování o migraci za rok, během něhož přišlo do Evropy přes milion lidí?

Petr Strejček: Podle statistik přišlo do Evropy 1,1 až 1,8 milionu lidí, kteří se tady chtějí trvale usadit. To ale není nic nového, v letech 2008–2013 do Evropy ročně přicházelo kolem dvou až dvou a půl milionu lidí. Nové je to, že je to masová migrační vlna, je ostře sledována médii a ti lidé pocházejí z jednoho kulturního prostředí. To Evropany děsí a mě osobně to děsí také, jak silně je věc medializována – každý den pak chtějí novináři podávat nové a nové informace... a mnohokrát se posouvají mimo realitu a důležitá fakta. Na druhou stranu evropští i národní politici zatím lidem neukázali, že na krizi umí efektivně reagovat. Občan je pak v situaci, kdy vidí bezradné politiky, média realitu zkreslují a následně se pak vytváří v hlavách evropských občanů zmatek, a to naprosto zbytečně.

Lubor Lacina: Souhlasím s tím, že čistě z pohledu statistiky jde o mediální výtvor, nepřichází více lidí než v minulých letech, například do Španělska připlulo jen v letech 2006–2007 v průměru 800 tisíc uprchlíků z Afriky a nikdo se nad tím ve zbytku Evropy nepozastavoval. Za poslední rok se ale v politické rovině, kvůli neschopnosti dohody všech 28 členských zemí, příliš neudálo. Evropská unie nevyužila zimních měsíců k přípravě na očekávaný nárůst počtu migrantů během jara 2016 a reakce stále zůstává spíše na národní úrovni. Je dobré, že už se začalo alespoň u politiků rozlišovat mezi uprchlíkem a migrantem, což se zpočátku nedělalo. A snad se díky zavedení hot-spotů na hranicích stávající schengenské hranice dozvíme, kdo do EU přichází. O milionu migrantů, kteří do Evropy dorazili v roce 2015, prakticky nevíme téměř nic, jaké znají jazyky, jaké mají vzdělání, kvalifikaci apod. Ekonom pak nemůže ani říct, co by s nimi bylo možné dělat.

Německý ministr hospodářství řekl, že uprchlická vlna prověří slabiny evropského systému a bude možné vyvodit nějaké poučení. Stalo se to?

Lubor Lacina: To je taková dlouhodobá víra, že Evropská unie se kvalitativně vyvíjí během krizí, resp. v reakci na ně. V případě uprchlické krize se to ale zatím neprojevilo. Zatím nelze pozorovat výrazný pokrok v hledání společného stanoviska, programu a akce v podobě skutečně společné evropské azylové politiky. Na příkladu vyjednávání o požadavcích Británie je vidět, že státy mají úplně jiné problémy a řeší jiné priority. Například Británie přišla s požadavky na EU, které vůbec nesouvisejí s uprchlickou krizí. Je to ukázka, že dvacet osm zemí není v uprchlické krizi schopno najít jediný společný prvek a akci, na které by se shodly. Převažují národní zájmy a preference a Evropská komise není schopna prosadit společný postup v této oblasti.