Začneme hezky popořadě. Vaše knihy zařadilo knihkupectví Martinus.sk na seznam děl, u kterých varuje před jeho kontroverzním obsahem a doporučuje lidem používat kritické myšlení a názory odborníků v dané oblasti. Věděl jste, že se něco takového chystá?

Nevěděl, to ale vůbec není důležité, spíše to svědčí o alibismu, servilnosti a autocenzuře kompetentních lidí ve vydavatelství. Nevím, komu se chtějí zavděčit tragikomickým varováním, ale je to jejich vizitka. Myslím, že racionálně uvažujícího čtenáře snáze navnadí a přilákají jeho pozornost, takže ještě by mohl někdo obvinit autory knih s tímto varováním, že si vlastně taktickou formou vymohli reklamu a účelově tak na sebe upozorňují. Pochopitelně, myslím čistě v hypotetické rovině. Na druhé straně mě to nepřekvapuje, protože v tzv. svobodné společnosti tržního typu se stupňuje tendence k naplňování odvěkého pravidla tyranů, diktátorů a pokryteckých pseudodemokratů, podle kterých jsem zvolil i název své nejnovější knihy Držte hubu a krok! (O čem musíme povinně mlčet).

Pokud jste předem nevěděl, že Vaše díla zařadí na už zmiňovaný seznam, nemohl jste proti tomuto kroku ani nic udělat. Myslíte si o svých knihách, že jsou konspirační nebo, jak je označuje Martinus.sk, kontroverzní?

Jak jsem již uvedl, kompetentní osoby v knihkupectví Martinus.sk předvedly svůj způsob uvažování a jednání a já bych to stejně nemohl nijak ovlivnit. Nechť posoudí čtenář, co je v mých knihách konspirační nebo kontroverzní, a především, ať si vytvoří vlastní názor, aniž by ho za ručičku vedli nějací na slovo vzatí odborníci, jejichž názory by nám měly přesně stanovit, v jakých intencích vůbec smíme uvažovat a vnímat realitu kolem nás. Dříve narození něco podobného už zažili ve formě předpisů o tom, co je pokrokové a co zpátečnické myšlení, dnes jsme zase tlačeni do klece politicky korektního uvažování a vyjadřování, ale tam končí svoboda projevu tak často deklarovaná budovateli svobodné společnosti západního typu s transatlantickými civilizačními hodnotami.

Zdá se, že na Slovensku je trendem, podobně jako ve světě, označovat lidi s jiným než mainstreamovým názorem za konspirátory. Tvrdíte, že nemáte rád, když Vás někdo spojuje s konspirátory či konspiracemi. Do jaké kategorie autorů byste se sám zařadil?

Nálepkování a dehonestace lidí s odlišným názorem nebo dokonce nepřípustným z pohledu mentorů, cenzorů a vyvolených „odborníků“ není žádnou novinkou. Už jsme tady měli kacíře, nepřátele Říše, zrádce socialismu i protilistopadové ('89) struktury, no a teď máme extremisty, konspirátory a nebezpečné radikály. Neomylná a „slušná“ společnost či momentální systém vlády se proti tomu přece musí účinně bránit, a tak prská, kope a kouše. Jelikož jsem však věčný rebel, ne však bez příčiny jako ve známém filmu s Jamesem Deanem, zařadil bych se mezi ty, kterým jsem věnoval svou knihu Presstituti versus konspirátoři, ke všem politicky nekorektním novinářům.

I když sám sebe nepovažujete za konspirátora, Vaše díla jsou plná informací a názorů, které nekorespondují s názory většiny novinářů a publicistů. Proč hledáte v tématech vždy něco jiného než ostatní kolegové z branže?

Ne že bych za každou cenu vyhledával něco jiného než všichni ostatní jen proto, abych se odlišoval. Fakta a poznatky vyplouvají na povrch samy, i když někomu velmi záleží na pokřiveném obrazu válek, převratů, revolucí, ekonomických a společenských procesů, ať už to dělá záměrně jako zaplacený „presstitut“ nebo je pouze v roli „užitečného idiota“. Myslím, že evidentní fakta nelze ignorovat, a to bez ohledu na to, zda vyhovují mému přesvědčení, víře nebo politickým sympatiím. V tom je třeba být nad věcí a diskutovat otevřeně o všem, ať už jde o barevné revoluce, válku v Jugoslávii, 11. září v USA, okupaci Afghánistánu, Iráku, rozšiřování NATO, občanskou válku na Ukrajině nebo Islámský stát, válku proti terorismu, vlnu imigrantů do Evropy.

O čem nejraději píšete, co Vás zajímá?

Před sedmi lety jsem jako redaktor Ranného magazínu STV dostal prostor, byť jen na krátkou dobu, necenzurovaně a otevřeně mluvit o zahraničněpolitických událostech. Ve svém profilu na webové stránce tohoto pořadu jsem o sobě uvedl: Okouzlilo mě mezinárodní dění a zákulisí zahraničněpolitických událostí. Vzhledem k mému sklonu plavat proti proudu a nepodléhat davové psychóze rád poznávám, co se skrývá za vnějším pozlátkem reality kolem nás. Většina si zvykne se mýlit, a proto pochybovat o „jasných“ pravdách je pro mě povinností a výzvou, i když to okolí považuje za nepřijatelné. Na tom se pořád nic nezměnilo a ani nemění.

Ve své knize „Sametově něžná tyranie“ píšete o tom, že ideály takzvané sametové revoluce byly od počátku manipulací, jejímž cílem bylo ovlivnit veřejnost. Co Vás k tomuto závěru vedlo?

Přibývající poznatky, odhalení nových faktů a další životní zkušenosti. Na začátku to byla analýza Miroslava Dolejšího o pozadí událostí 17. listopadu 1989, pokrytectví Václava Havla, reakce Karla Kryla, poznání slovenské politické scény a novinářů, jakým byl poslední polistopadový politický vězeň Marián Dudinský. A s odstupem času posouzení toho, co vlastně dosáhli a jakou společnost vytvořili tzv. disidenti a vyvolené rodiny chartistů spolu se slovenskými přisluhovači, nemluvě o vlivu zahraničních velvyslanectví a různých institutů, nadací a think-tanků zpoza Atlantiku, mě přivedlo k tomu, že sametově-něžná „fraška“ byla šikovnou manipulací s masami a davem, jen na podstatně vyšší sofistikované úrovni, než to dělali bolševici se svou snadno demaskovatelnou propagandou.

Považujete své názory za radikální?

Termín radikál pochází z latinského radicalis, tj. pocházející z kořene. Takže pojďme na kořen věci a zjistíme, jak to vlastně v daném tématu funguje bez zavádění, taktizování, zamlžování, účelového vybírání a zatajování faktů, událostí, prohlášení, činů a rozhodnutí. V tomto smyslu radikalismu – ano!

Ať už chceme nebo ne, v dnešní době se v médiích nevyhneme tématu uprchlíků, kteří přicházejí do Evropy. Co si myslíte o tom, jakým způsobem média informují o této události?

Jako vždy jednostranně, podle politické objednávky na trase Washington – Brusel, Bílý dům a Evropská komise, navíc maskované tlustou vrstvou pseudohumanismu a agendy NGO – mimovládních organizací štědře financovaných z tradičních dolarových a eurofondových zdrojů. Vyvolávají pocit viny u většiny obyvatel, účelově vybírají mediálně vhodné příběhy a zavádějící argumenty, ačkoli předtím obhajovali a omlouvali konflikty, okupace a rozvrat v zemích, které se staly obětí velmocenských snah jménem Nového světového řádu. Platit za to mají řadoví Evropané popřením vlastní identity a sebezáchovy jménem lží a apelů na lidskost a solidaritu, ačkoli předtím po nich právě média s tiskovými mluvčími NATO a USA dupala jedna radost, když šlo o „humanitární“ invaze a drancování světa jménem svobodného trhu a neoliberálních žvástů o hospodářském růstu západního světa.