S jakými onemocněními se můžeme setkat na jihu našeho kontinentu, který je podle laiků poměrně bezpečný?

Nejčastějšími riziky při cestování jsou především úrazy, srdeční příhody u lidí, kteří neodhadnou svůj zdravotní stav, a z infekcí to jsou samozřejmě průjmy a dehydratace.  To se týká i Středomoří, Balkánu, Turecka, Řecka. Z těžších onemocnění – klíšťová encefalitida, vzteklina, z těch vzácnějších je v Turecku například leishmanióza – kožní parazitální onemocnění; z těch lehčích nemocí jde o žloutenky A, B, C, virová onemocnění přenášená komáry jako horečka chicungunya – podobná horečce dengue, doprovázené bolestmi kloubů a svalů; byla i na severu Itálie. I malárie se může občas vyskytnout na Sicílii.
Nechci strašit, ta rizika jsou v Evropě malá, zvyšují se úměrně tomu, jak postupujeme více k tropům.

Co se týká malárie, dá se říci, že s postupem subtropů dále do Evropy se bude rozšiřovat její výskyt?

Globálním oteplováním se její geografická rozšířenost posunuje na sever, ale ne nějak dramaticky a jde o tu lehčí formu malárie.

Tropická Afrika je asi komplikovanější, na druhé straně se tam vypravuje daleko méně lidí. Nebo se mýlím?

Cestuje se tam docela často.  Na Safari jezdí mnoho občanů České republiky. Afrika a tropy jako takové, to znamená jižní Amerika a jihovýchodní Asie, jsou rizikovou oblastí těžké malárie. Na Bulovce bylo také několik pacientů, kteří si přivezli těžkou formu malárie a zemřeli na ní. Tady se jednoznačně doporučuje profylaxe – preventivní podávání antimalarik – a konzultace s lékařem před odjezdem. Afrika a střední Amerika jsou také oblastí výskytu žluté zimnice, což je u dospělých až padesátiprocentně smrtelné onemocnění, virové, přenášené komárem, proti kterému očkujeme, a země těchto oblastí to potvrzení očkování vyžadují při vstupu. Dále očkujeme proti japonské encefalitidě při cestách do jihozápadní Asie, pokud jedete mimo města. 

Nejčastěji lidé v těchto oblastech  onemocní průjmy, může to být i kupříkladu těžká amébová úplavice, tyfus, ve městech jihovýchodní Asie komárem přenášená horečka dengue není zřídkavým onemocněním turistů. To nejsou ale těžká onemocnění.

Středoasijské republiky, jako například Kazachstán, ač to nejsou tropy, mohou být rizikovou oblastí. V poslední době je to obrna, která u nás dlouho nebyla, nezapomínejme na vzteklinu. Záleží vždy na tom, jestli jedete do měst nebo na venkov a jak dlouho tam budete. Malárie je v různých oblastech rezistentní na některá antimalarika, a proto je třeba si vždy promluvit s odborníkem. Tady bych zdůraznil, že k tomu je potřeba se dostavit k lékaři daleko dříve než týden před odjezdem, nejlépe tři měsíce, nejpozději do pěti, šesti týdnů před odjezdem, aby se stihlo veškeré očkování. Nejde to dávat všechno naráz, je třeba vakcíny rozfázovat.

V saharské Africe zase hrozí meningokok, proti kterému se dá očkovat. Z parazitů v Egyptě – bilharzióza, onemocnění těch, co se koupou v Nilu a v přehradách. Velmi vzácná věc. Ale už jsem asi čtenáře postrašil dost. Cestujme. Ale ptejme se a poraďme se. Nebo se alespoň podívejme na internetové stránky nějaké důvěryhodné organizace jako WHO nebo CDC.

Dá se říci, že je to očkování pro někoho moc drahé? Že jsou ti, co sice mají na tu cestu, ale na očkování už jim jaksi nezbývá?

Ano, to je ten paradox. Já si myslím, že si lidé u nás vůbec neuvědomují, jak levnou tady mají zdravotní péči. V porovnání s těmi riziky a s tím, co se všechno může stát, to vůbec drahé není. Vyjdou vám ta všechna možná očkování do nejrizikovějších oblastí na pět, šest tisíc korun českých. To za to stojí. My tady u nás v Ústřední vojenské nemocnici máme očkovací centrum. Nejde také jen o léky, je třeba myslet i na síťě proti komárům, repelenty. Naše očkovací centrum pod vedením docenta Berana a doktora Rutsche  je na špičkové úrovni.  Ideální jsou pátky, které věnujeme poradenství pro cestovatele a očkování.

To cestování ad hoc, populární mezi mladými, kdy na letišti čekáte na super last letenky kamkoliv do světa je tedy holý nerozum, že?

To je samozřejmě riziko. Je těžké to kvantifikovat, znova říkám – záleží, kam jedete. Nejen země, i konkrétní regiony těchto zemí se riziky liší. Třeba v Thajsku jsou oblasti, kde je malárie citlivá na běžná antimalarika, jsou oblasti u hranic, kde tyto léky nepůsobí. Proto je dobré se poradit. Rozhodně se sebrat s batohem a odjet do střední Ameriky, do tropické Afriky bez ničeho, nebo do Laosu a Thajska či Barmy a cestovat tam po venkově bez žádných léků a očkování – to vůbec není dobrý nápad.

Kolik lidí tedy ročně si do republiky přiveze malárii?

Jde řádově o desítky. Je to těžké odhadnout, protože část těch malárií si vybavení a poučení cestovatelé zaléčí sami, vezmou si antimalarika, ale těch registrovaných jsou ročně desítky. Lehčí malárie se dá zvládnout s krátkou hospitalizací nebo i ambulantně, ale pokud si přivezete těžkou malárii, tak ta léčba na jednotce intenzivní péče vyžaduje transfuze a nákladnou péči. Naštěstí většina malárií má lehčí průběh, kde se jedná jen o horečky, rychle zaléčené, tam se to kolikrát dá zvládnout i doma. Ale zase záleží na pacientovi a jeho věku. Pokud je to starší osoba, má nějakou další nemoc, je to diabetik, to je pak opravdu zahrávání si se životem.

Pojďme k aktuálnímu problému dnešní doby – běžencům. Hovoří se o tom, že jsou plni nemocí, ale zase si těžko si s sebou někdo „přiveze“  ebolu, že?

Teoreticky si jí může přivézt. Ale těžko by se někam dopravil ještě v inkubační době, když čtu, jaké strastiplné cesty musí podniknout. Onemocnění by u něj propuklo na cestě – pokud si nekoupí letenku, že – a už by nikam nedorazil. O ebole bych tedy vůbec nemluvil. To je pravděpodobnost blížící se nule. Navíc tahle nemoc se přenáší  kontaktem s nemocným, to není infekce, která se dá v míře a způsobu nakažlivosti srovnávat třeba s tuberkulózou. U Eboly jde o to, že v těch dotčených afrických státech se dodržují rituály jako omývání a dotýkání se mrtvých a tak dochází k epidemii.