Tento týden jste opět měli Česko-německé diskusní fórum v Berlíně. A i s ohledem na to, se nejprve v rozhovoru ke stému výročí republiky zeptám na náš vztah s Němci. Máme s nimi stále „nevyřízené účty“? Po vzniku republiky jsme s nimi museli bojovat o naše pohraniční území, ze kterých nás později vyhnali, a my jsme nakonec o pár let později vyhnali je. Nyní žijeme v mírové koexistenci, německé podniky zainvestovaly naši porevoluční obnovu. Máme ale dvojaký vztah k Angele Merkelové vzhledem k migraci. Co z minulosti vážně prožívat, co vnímat s chladnou hlavou a čeho se do budoucna bát?

Češi s Němci a Němci s námi nemají vůbec žádné nevyřízené účty. Naopak jsem přesvědčen o tom, že jak Němci, tak my jsme se z historie poučili. Poučili jsme se z toho, že extrémní nacionalismus, protože německý národní socialismus nebo fašismus nebyl nic jiného než extrémní forma nacionalismu, vedl ke zkáze. Vedl k mnichovské dohodě, k vyhnání Čechů z pohraničí, ke druhé světové válce a k vyhnání Němců z pohraničí. Už dávno jsme si toto vyříkali a kapitolu uzavřeli. Mimochodem Česko-německé diskusní fórum k tomu hodně pomohlo. My i na půdě tohoto fóra nyní z převážné většiny diskutujeme o budoucnosti. Máme dvě pracovní skupiny. Jedna tento týden zasedala v Berlíně a diskutovali jsme věci společné evropské a zahraniční politiky. Diskutovali jsme situaci v Evropské unii před blížícími se volbami do Evropského parlamentu a náš vztah k Rusku a východní Evropě.

Jak říkám, poučili jsme se. Jen zvlášť na české straně se stává, že se neustále chceme vracet do minulosti a neustále tam něco hledat. Tito lidé ale zapomínají na to, že máme 75 let po válce. Jak na české, tak německé straně žije třetí čtvrtá generace a snažíme se mít vztahy co nejlepší. Když se na vzájemné vztahy podíváme, jsou nejlepší, jaké kdy byly. Jistě, Němci nás budou přibližně v poměru jedna ku osmi početně převyšovat. To je realita. Ale o to více by mělo být v našem zájmu, aby naše vztahy byly rovnocenné a přátelské – a to se děje. Němců se nemusíme bát. Realita je taková, že i když se stalo cokoli, i kdyby se Evropská unie rozpadla, tak to bude znovu Německo, které ve středovýchodní Evropě jak počtem obyvatelstva, ekonomickou váhou, politickým vlivem bude hrát hlavní roli. Je v našem zájmu mít s Němci co nejlepší vztah, spolupracovat a já si myslím, že se to úspěšně daří.  

Říkal jste, že jste diskutovali i vztahy k Rusku. Diskutuje se o tom, zda nás v roce 1945 osvobodili od nacistů, nebo zda nás připojili ke svému impériu. Je zde rok 1968. Je zde jejich ekonomická nadvláda nad námi. Nyní proti nám prý vedou „hybridní válku“, v Británii přizabili Skripala a u nás chtějí zase zakotvit skrze Dukovany. Čili zeptám se podobně jako v předchozí otázce: Co z minulosti vážně prožívat, co vnímat s chladnou hlavou a čeho se do budoucna bát?

Než přejdu k Rusku, ještě zdůrazním jednu věc, která neplatí ve vztazích mezi Českem a Ruskem nebo mezi státy EU a Ruskem. Evropská unie je tak úspěšná proto, že byla založena na určitých hodnotách. Nejen na poučení z druhé světové války, ale také na hodnotách lidských práv, občanských práv, právního státu, kde existuje dělba moci mezi mocí výkonnou a soudní. I proto jsou vztahy v EU, mezi Čechy a Němci tak pevné. Toto bohužel neplatí ve vztahu k Rusku. V Rusku, i když se snažili nebo se do určité míry stále snaží, systém není stále založen na lidských, občanských právech a dělbě moci. Jako v minulosti o všem rozhodoval car, dnes rozhoduje prezident, a to dennodenně. Na rozdíl od česko-německých vztahů, kde jsme si vše férově vyříkali, uznali vinu a od toho se odpíchli do budoucna, Rusko tohoto z nějakého důvodu není schopno. Není schopno se pořádně omluvit například za invazi a okupaci z roku 1968. Kdyby toho schopno bylo, jsem přesvědčen o tom, že by bylo ve vztazích více důvěry a mohli bychom blíže spolupracovat.