Pane hejtmane, po těch sporech o vedení Ministerstva kultury, jak z toho všeho vyjde sociální demokracie? Jaké důsledky to může mít?

Situace byla z mého pohledu poměrně přehledná od počátku. Spíše mě mrzí, že jednotlivé kroky mohl prezident republiky oznámit výrazně dříve. Nebylo potřeba to protahovat stanovováním jednotlivých termínů, které celou věc prodlužovaly o týdny. Na druhou stranu je třeba říci, že ty kroky byly předvídatelné, což lze spíše ocenit. Politik, který je předvídatelný, byť s ním nesouhlasím, tak je pro mě jasně čitelný soupeř či protihráč. V případě prezidenta Miloše Zemana to tak bylo od počátku. 

Sdělení pro český ústavní systém je takové, že pokud osoba premiéra nemá zájem o střet týkající se kompetencí, může se stát v našem ústavním systému slabším, než ústavodárce v roce 1992 předpokládal. Střet o kompetence je přitom mimořádně důležitý, ne pro osoby, které funkci vykonávají, ale pro úřady prezidenta a premiéra obecně. Teď se ukázalo, že premiér neměl zájem vstupovat do konfliktu s prezidentem republiky a vznikly kvůli tomu postupné precedenty, na které bude budoucnost odkazovat.

Všechno je to dopad přímé volby. Ukazuje to, že pokud ústavodárce vstupuje do textu Ústavy, jeden krok musí doprovázet i celá řada dalších kroků, aby byl zachován systém brzd a vyvážení. Jinak dojde k vychýlení celého systému a ten právě přestane být vyvážený. To přesně se v současné době děje.

Michal Šmarda velmi správně vyhodnotil situaci, že hlavou zeď neprorazí. Není možné si představovat situaci, že se stane ministrem, kdy ho odmítne jmenovat prezident a premiér nechce ústavní krizi řešit kompetenční žalobou. Pak je dobré uvolnit celou situaci tím, že ustoupím a vyčkám, co budou dělat ostatní. Takto se Michal Šmarda zachoval, je potřeba mu poděkovat. Lubomír Zaorálek, zkušený politik, který prošel jak vládní funkcí, tak třeba i postem šéfa Poslanecké sněmovny, myslím, že bude dobrý reprezentant České republiky v zahraničí v oblasti kultury. Je to člověk, který je schopen resort řídit.

Proč se podle vás premiér obává možného konfliktu s prezidentem? Má silnou pozici.

Jak znám pana premiéra, nechtěl jít do střetu, protože pro něj tento konflikt nebyl důležitý a podstatný. To je první důvod. Nevnímal to jako střet dvou ústavních institucí, předsedy vlády coby ústřední postavy českého politického systému, a prezidenta republiky, který je sice součástí moci výkonné, ale je Ústavou výrazným způsobem omezen. Premiér to vnímal spíše jako potenciální střet Miloše Zemana a Andreje Babiše, což je samozřejmě špatně. Můžu mít osobní vztahy jakékoliv, ale roli, kterou zastávám, musím plnit až do posledního puntíku, protože je třeba si uvědomit souvislosti, které to může mít pro budoucí vývoj. Přesně to ukazuje stávající situaci, stejně tak i to, jak se Miloš Zeman v pozici prezidenta chová. Celou řadu profesních sporů přenáší na osobní úroveň a těm, kteří s ním nesouhlasí, se mstí. 

Pan prezident by měl být státník a povznést se nad to, že někdo má jiný názor, protože v demokracii má každý právo svobodně vyjadřovat své názory. Černobílé vidění světa v současné době není možné. Při řešení problémů je svět barevný a mám pocit, že tohle se trošku v české politice momentálně vytrácí. Toto je jádro problému. Pan premiér to bral jako spor dvou lidí a nikoli dvou ústavních institucí. Možná je to i proto, že Andrej Babiš není právník a nevnímá problém v celé jeho šíři.

A ten druhý důvod?

Tím mohlo být i to, že si Andrej Babiš začal představovat, co by následovalo po podání kompetenční žaloby. I kdyby Ústavní soud nakrásně řekl, že prezident republiky má povinnost podepsat, tak jakým způsobem ho k tomu donutíme? Vést ruku mu nemůžeme, s vysokou pravděpodobností by závěr Ústavního soudu pro Miloše Zemana byla jen nějaká informace, protože doposud ho nikdo nedonutil, všichni věděli, že měl konat. Lze tak očekávat, že by nekonal ani po rozhodnutí Ústavního soudu. To by ukazovalo na pohrdání další ústavní institucí. 

Zbývala by jediná možnost a to forma impeachmentu, čili zbavení prezidenta jeho funkce. Avšak tady máme situaci zablokovanou parlamentem. Osobně mě velmi mrzí především to, že představitelé státu nejsou schopni v současném rozložení sil hájit především instituci, kterou sami zastupují. Parlament není schopen se postavit proti jasnému a hrubému porušení Ústavy a premiér není ochoten k podání kompetenční žaloby, což je normální běžný spor. Nejde o nic negativního, pouze jde o vymezení sil pole působnosti.