Představme si, že v nadcházejících volbách uspějete a budete moci krajské školství stvořit k obrazu svému. Jak bych takovou změnu jako občan pocítil?

Asi jako když vás někdo rozváže ze svěrací kazajky. Změna současného pojetí krajského – ale platí to obecně, celorepublikově – by spočívala v uvolnění, v dání prostoru všem zúčastněným v procesu vzdělávání, tj. dětem, rodičům, učitelům i ředitelům škol. Nebyl by to žádný naoktrojovaný diktát, ale právě jen a pouze nabídka svobodně se rozhodnout. Jak chci být vzděláván a jak chci vzdělávat.

Ke svobodě náleží v přímé úměře zodpovědnost…

Ano, to si samozřejmě uvědomuji. A předpokládám, že si to uvědomují také ti, jimž by taková křehká věc, jako je svoboda, mohla být svěřena. Naopak mám dojem, že jsme všichni státem neustále zastrašováni… Bu, bu, bu! Když ti dáme svobodu, víš, jakou na sebe bereš odpovědnost? Víš vůbec, co se sebou a se životem svým? Není-ti lépe, když tu zodpovědnost máme my, moudrý a prozíravý stát?!

Dobrá. Tak pojďme konkrétně. Třeba u těch nejmenších, u prvňáčků. Těm byste také dal svobodu rozhodovat, jak se mají naučit číst a psát?

Pozor. Ne JAK, ale KDY. Jak nabízí učitel. A proč vlastně ne? Samozřejmě se nebavím o tom, že do třídy vejde paní učitelka, zeptá se dětí, zda se jim dnes chce počítat, a když nechtějí, tak paní učitelka s brekem odchází. Na tradiční jeden věk, jedna třída, jeden předmět se moc jakýkoli výběr naroubovat nedá. Ale když Honzík nemá náladu na kreslení a chce si venku pobíhat, skákat nebo foukat do pampelišky – vlastně tělocvik, zatímco Anička chce strašně moc kreslit, pak je velká škoda nezkusit využít toho, co děti dělat chtějí. Možná nebudou dělat přesně to, co chceme, kdy to chceme, ale jakmile se do něčeho pustí, bude to s vervou a láskou, která to vynucení přebije. 

Co když by ale takových „Honzíků“ bylo ve třídě deset versus jedna uvědomělá ‚Anička‘? Tak to můžete školu budoucnosti zavřít…

To právě ne! Podívejte, některý z těch – jak vy říkáte – deseti Honzíků bude pokukovat, bude trochu závidět, jaké obrázky Anička kreslí. A bude to chtít také umět a přirozeně se přidá k Aničce. Za chvilku jejich obrázky uvidí další a budou chtít také tak hezky malovat. Proč by nemohla vnitřní motivace fungovat u dětí stejně dobře jako u dospělých? Já vím, že mnozí spoléhají ve školství na vnější motivaci… Když se do zítřka nenaučíš slovíčka, dostaneš pětku a ještě navrch karabáčem! Přece víte z vlastní zkušenosti, když jste něco chtěl z vnitřní potřeby, tak jste byl schopen na sebe uplatnit větší přísnost, než na vás mohl uplatnit nějaký vychovatel.

Navíc dětský kolektiv – obzvláště promícháme-li věkové skupiny – je velmi motivační. Nikdo nechce zůstat ten, co nic neumí.

V tom je ale právě ten fundamentální, antropologický zádrhel. Vy prostě chcete, podobně jako socialisté, stvořit tzv. lepšího člověka. Socialisté tím, že budou mít všichni stejně a nebudou si nic závidět. Vy tím, že dáte člověku tolik svobody, které ze své lidské přirozenosti nedokáže unést.

Jasně a máme tu zase bu, bu, bu! My Svobodní jsme možná idealisté, ale zároveň jsme realisté. Na rozdíl od etatismu socialistů, kteří každé nařízení uplatňují plošně, celostátně, imperativem nějaké vyhlášky nebo zákona, my bychom nechali na rozhodnutí rodičů i ředitelů škol, zda chtějí poslat své dítě do takové, řekněme, školy budoucnosti. Stejně tak každý ředitel by si rozhodl, zda chce, aby jeho škola vycházela z tohoto konceptu vnitřní motivace. Nechceme diktaturu moderny. Nebylo by to určitě tak, že diktátor Pajonk nařídí, že se všechny ZŠ v kraji musí takhle proměnit. Ale dal bych maximální možnost, aby se školy takto proměnit mohly. 

Co myslíte, že by to těmto školám přineslo za prospěch?

Určitě by to umožnilo větší soutěž myšlenek. Individuální rozvoj každého dítěte. Škola pro 21. století by měla podporovat osobnostní komparativní výhody žáků a studentů, a ne z nich dělat armádu robotů, které si do mozku jak do softwaru nahrály během studia nějaké vědomosti, ale neumí o nich svobodně rozmýšlet, neumí je kategorizovat, rozlišovat jejich důležitost. Mimochodem, proč se Hospodin tak rozlítil na ty své dvě loutky v Ráji, Adama a Evu? No, protože po ochutnání ze zakázaného ovoce dokázali rozlišovat, co je dobré, co špatné. Za Hospodina si dosaďte stát a jste ve školním systému současnosti…

Rozumím. Ale to má také druhou stranu mince. Že ve školách budoucnosti může vyrůst armáda svobodomyslných anarchistů.

…a té se společnost a stát bojí víc! Vždyť to říkám! Čím lépe bude občan naučen svobodně a kriticky myslet, tím hůře se bude ovládat! Nicméně abych zareagoval na vaši obavu. Pravděpodobně by to dopadlo tak, že na jednom okraji celého procesu skončí tak jak tak pár robotů, na opačném pár anarchistů. Důležitý je výsledek většiny… Bavíme-li se tedy o krajském neboli státním školství. Důležité je, že by škola budoucnosti dala možnost každému se svobodně rozhodnout, kým chce být. 

Když to shrnu, tak vy v podstatě chcete zodpovědnost státu za vzdělání přesunout na jedince.

Nevím, jestli bych to takhle slovo od slova formuloval, ale nebráním se vyznění. Ano. V čem je jedinec pitomější než moudrý stát? V čem je sbor úředníků na ministerstvu školství geniálnější než zdravý rozum každého z nás?

Je mi jasné, že vy jako člen Svobodných máte rozebírání státu takříkajíc v popisu práce. Přesto – nezamyslel jste se někdy nad tím, že většinový občan o podobné demontáže nestojí, respektive že je nehonoruje svým voličským hlasem? Viz dlouhodobé volební výsledky Strany svobodných občanů…

Zamyslel. Svobodní a já jako jeden z nich totiž děláme jednu velkou chybu. Vypadá to, že bojujeme proti státu. Což si mnozí představí tak, že bojujeme proti tomu, že máme cesty, důchody, nemocnice a školy.

Špatně své názory formulujeme. My nechceme, aby funkce státu zmizely. My chceme, aby byly naprosto zásadně vylepšeny. Aby se změnila forma, organizace a způsob financování těchto služeb. Ano, bojujeme proti současné formě státu, kdy politici mají příliš mnoho moci, často nad těmi nejslabšími. De facto chceme společnost/stát 2.0, který pak není jediná organizace, ale mnoho veřejných, ziskových, neziskových organizací, obcí a jednotlivců dohromady. Kde věci neřešíme přes „Prahu“ nebo „Brusel“, ale daleko více lokálně a na dobrovolné bázi. 

Já totiž chci žít ve společnosti, kde úžasná tvořivost, nápady a pečlivost, která nyní jde do například propagace toaletního papíru nebo piva, půjde tam, kde je to daleko podstatnější a kde to i velká část lidí chce – třeba do vzdělání, zdravotnictví nebo péče o staré lidi.

Jenže to nelze vynutit, k tomu prostě musí být nastaven celý systém jinak.

Takže vy chcete vychovat nového svobodného a uvědomělého člověka? 

Právě naopak. My chceme systém, který počítá s tím, že lidé jsou lidé. A lidé potřebují pevné a jasné hranice, co je koho a za čí peníze se hraje. 

Jakmile je to pevně dané (což nyní je jen možná z poloviny), tak lidé z pustiny udělají rajskou zahradu…