Systému mořských proudů v Atlantském oceánu hrozí kolaps. Patří mezi ně i Golfský proud, který ovlivňuje klima na celé planetě a přináší teplou vodu k Evropě. Vyplývá to ze studie publikované ve vědeckém časopise Nature, o které informoval list The Guardian. Jak vážně máme tuto informaci brát, ovlivní tento děj nějak naše životy?

Pokud nebudete žít třeba dalších sto let, pak se domnívám, že nikoliv. Nicméně Golfský proud zeslábl za cca 130 let o plných 20 procent. V globálu to nevypadá nikterak hrozivě, ale je to ve skutečnosti dosti vysoké číslo. Složitost systému oceánského proudění ovšem tak úplně neumožňuje předpovídat, kdy by ke kolapsu mohlo dojít.

Dobrá a co tedy tento děj v dalších desetiletích či staletích vlastně způsobí?

Jednoduše řečeno, podnebí zde, ve střední Evropě, se změní na kontinentální. Zhroucení celého systému by mělo katastrofické dopady po celém světě. Ohrozilo by dešťové srážky, na kterých závisí miliardy lidí v Africe, Indii a Latinské Americe. Zvedlo by hladinu oceánů u Severní Ameriky a v Evropě by ochladilo počasí a přispělo k dešťům a bouřím. Princip je takový, že větší část sluneční energie pojmou vodní plochy, tedy světové oceány, které ji pak předávají dál. Pokud se zpomalí či zeslábne celý ten systém a konkrétně Golfský proud, pak ten přenos tepla bude nižší a čeká nás přechod ke kontinentálnímu počasí – to znamená vysoké letní a naopak velmi nízké zimní teploty.

Sledujeme okolo sebe v Evropě množství živelních katastrof. Českem a už i Slovenskem se prohnalo tornádo, v Německu (a nejen tam) napáchaly nevídané škody záplavy a v Řecku pro změnu nyní bojují s rozsáhlými požáry. Je na místě obávat se nějaké okamžité změny klimatu směrem k horšímu?

Určitě bych se neplašil kvůli tomu, že se najednou v našem relativně blízkém okolí sešlo několik přírodních jevů, které v těchto zeměpisných šířkách nebývají tak časté. Ano, zažili jsme tornádo, ale vyhnuly se konkrétně tedy ČR větší záplavy z minulých let, stejně tak jako úmorná vedra, která já osobně vnímám jako ten nejobávanější přírodní jev budoucnosti.

Letos to alespoň tady v Česku přitom zatím vypadá, že těch skutečně regulérních letních dnů s teplotami nad 30 stupňů zase tolik nebude.

To máte pravdu, ale je třeba se na to dívat v horizontu desítek let nebo i staletí a srovnávat. Je příjemné, že tento rok se k nám v tomto ohledu zatím nezachoval špatně, ale v kontextu těch dalších statistik je to jen mizivé číslo, které nemůžeme brát jako důkaz, že se nějaký jev zastavil, či dokonce ustupuje.
Faktem každopádně je, že se čím dál tím více ukazuje, že ten klimatický problém je ve skutečnosti mnohem větší, než vůbec dokážeme a jsme ochotni si představit.

Na sociálních sítích se denně objevují desítky fotografií vykácených jehličnatých lesů, které se zjevně kácejí často jen na kšeft pod všudypřítomnou záminkou šíření kůrovce. Jak vnímáte tyto zásahy do české krajiny?

Především chci vyvrátit nesmysly o tom, že jehličnany se mají vyskytovat jen ve výšce nejméně od 1000 metrů nad mořem a výše, jinak nemají v české krajině co dělat, protože zde byly uměle vysázeny atd. Například smrk tu má své domovské právo, ten zkrátka do české krajiny patří a nadmořská výška v tom nehraje takovou roli, jak vidíme třeba v Povltaví. A dále s vámi částečně souhlasím v tom, že to dřevo se skutečně často těží jenom na bohapustý kšeft, protože to probíhá tak, že se musí vypsat výběrové řízení na firmu, která kácení tam, kde se kůrovec vyskytne, provede. Ale ta firma je třeba z druhého konce republiky, takže ti lidé netuší nic o specificích daného regionu – a hlavně se často praktikuje ten způsob – když už tam máme jet něco kácet, tak ať to za to aspoň stojí, takže to necháme pořádně rozjet, protože kdo by se takhle pachtil pro pár stromů. Bohužel ta představa hajného, který by pečoval o les a měl právo v případě výskytu kůrovce okamžitě zasáhnout, takže ty škody by pak byly podstatně menší, v praxi vůbec nefunguje. Tam to nabralo tempo a styl tovární likvidace a zpracování dřeva ve velkém.

Skončily letní olympijské hry v japonském Tokiu, které byly velmi specifické. Bez diváků a s mnoha opatřeními proti šíření covidu. Sledoval jste některé disciplíny?

Ano, já jsem si našel pár hodin, abych se taky podíval. Samozřejmě že bez těch diváků to bylo poněkud neobvyklé, ale zase jsem četl rozhovory s některými sportovci, kteří si tu komorní kulisu pochvalovali, protože za normálních okolností – a to my si ani neuvědomujeme – jsou vystaveni přímo na místě obrovskému tlaku a očekáváním. A když tak sleduji ten světový vrcholový sport zaměřený pouze na výsledky, tak si kladu otázku, zda už se úplně nevymknul z kloubů a není už jen otázkou financí.

Hovoří se o tom, že Američané společně se svými spojenci (včetně ČR) chystají bojkot (minimálně diplomatický) zimní olympiády v Pekingu 2022 kvůli údajné genocidě minority Ujgurů, kterou Čína samozřejmě popírá. Jak na to nahlížíte vy?

Víte, my se vlastně nemůžeme zase tolik divit, když jsme to nechali dojít tak daleko, že pořadatelství olympijských her je spíše prodělečné, protože ty sumy jsou astronomické. A výsledkem je, že pořádání olympiády se pak se vší pompou ujme jenom takový režim, který na tom nutně nemusí získat peníze, ale je to pro něj možnost se předvést a vydobýt si zkrátka světové uznání a kredit. A to je přesně případ té Číny. Takže to je možná spíše otázka na Mezinárodní olympijský výbor, kdy už konečně hodlá jít tou úspornější cestou méně monstrózních podniků než dnes (Japonsko beru jako výjimku), tak, jak se o tom už několik let dokola hovoří.

Není to od administrativy prezidenta Joea Bidena spíše záminka k další „studené válce“ proti Číně a také Rusku? Mimochodem právě v tomto týdnu uplyne 60 let od zahájení stavby Berlínské zdi – která byla nejznámějším symbolem studené války...

Určitě je pravda, že ta Bidenova administrativa ten archetyp pohledu na Rusko a nově na Čínu jako na největší nepřátele, přejala – a ještě ho posílila a posiluje. Podívejte se do dějin – když chcete válčit, tak vám v tom nikdo nezabrání, jenom si k tomu musíte vymyslet nějaký adekvátní důvod.

Byla tu řeč o specifičnosti té právě skončené olympiády v Tokiu, kterou provázely velké obavy z šíření covidu. Byla v tomto ohledu poslední akcí svého druhu: To jest, když to zobecním – pokud jde o koronavirus, tak už vás obavy a chmury pomalu a definitivně opouštějí?

Určitě mám před covidem respekt a ten můj respekt, dá se říct, ještě zesílil, protože jsem viděl například lékařské studie, které ukazují dosti děsivý stav plic po onemocnění koronavirem – samozřejmě je to jenom u určitého procenta lidí. Chci tím ale říct, že zatím opravdu detailně neznáme všechny ty možné, dlouhodobé důsledky této choroby. A ten koronavirus je možná nejzákeřnější u těch asymptomatických, tedy těch bezpříznakových případů. Upřímně řečeno, mně teď aktuálně připadá ten další vývoj covidové epidemie čím dál tím hůře předvídatelný a čím dál tím více nevyzpytatelný. Osobně předpokládám, že nás čeká na podzim, jak tvrdí řada odborníků, další vlna, která bude ale díky proočkovanosti už doufejme méně zkázonosná než před rokem. Každopádně vidíme na statistikách, že celkově klesá především smrtnost, že tu nemoc dnes už mnohem lépe zvládáme léčit nežli před rokem – a to vnímám určitě jako příznivou informaci, že se časem podaří zařadit ji po bok standardně se vyskytujících infekčních onemocnění typu chřipky.  

Vše tedy nasvědčuje tomu, že koronavirus postupně dostane lékařská věda pod kontrolu. Domníváte se, že budeme poté odolnější vůči podobným hrozbám?

Já si myslím, že ta vůle se s něčím podobným poprat roste právě s intenzitou a silou té pohromy. Vlastně se dá paradoxně říci, že v takovém případě žijete intenzivněji, ale samozřejmě si nesmíte ty věci pustit tak k tělu, což se bohužel stává všude na světě, když se zvyšuje výskyt depresí, počet duševních poruch atd. My neumíme s tím velkým stresem dost dobře nakládat a bránit se proti němu, protože jsme to prostě jako společnost relativně dlouhou dobu nepotřebovali.

Pane Cílku, pojďme ještě krátce závěrem k české politice, kde se už rozbíhá závěrečné kolo boje o hlasy voličů v podzimních parlamentní volbách. Čeká nás podle vás výměna stráží u vesla?

Možné to určitě je, ale ono se to takzvaně nové nějak ne a ne prosadit. Podívejte se třeba na Milion chvilek pro demokracii. Ještě před nějakým půlrokem spolu souzněli, zaplňovali náměstí – a najednou de facto končí svoji činnost. Jsou nezajímaví. A přitom šlo alespoň v tom vedení zejména o mladé lidi, kteří by měli být nastupující generací s podporou známých osobností. Ale politici to evidentně využili spíše jako nabízející se šikovnou  platformu, jak oslovit davy, ale teď už jedou zase vesele po vlastní linii a sami na svém vlastním písečku.

Rozhovor vedl Tomáš Procházka.