Pokud se podíváme na rok 2016, jaké události nejvíce zahýbaly světovým děním z hlediska bezpečnosti?

 

Svým způsobem je pozitivní, že se daří eliminovat geografickou dimenzi a bojový potenciál Islámského státu. Byť ho nijak nepodceňuji. Když se podíváme na jeho likvidaci v Sýrii a Iráku, tak se zainteresovanými nekoordinuje, což považuji za chybu. Irácké ozbrojené síly kromě speciálních neoslňují svým bojovým výkonem. Syrská armáda je evidentně na konci s dechem. Potřebuje za každou cenu dobýt Aleppo a uvolnit si ruce, aby mohla fungovat na dalších územích. Neboť obsazení Palmýry Islámským státem ukazuje, že ani ruské tajné služby nejsou schopné vše kontrolovat. Takovou ofenzivu měly včas zachytit. To, že Sýrie nemá dostatek jednotek k eliminaci Islámského státu, je celkem evidentní. Přece jen ale Islámský stát začíná oslabovat. Druhá věc je, že nám znatelně narostl počet teroristických útoků především na území západní Evropy - v Belgii, Francii, Německu. Ukazuje se, že sympatizantů Islámského státu v rámci toho, čemu říkám druhá dimenze Islámského státu - to znamená ideová dimenze, která se šíří po světě - neubývá. Počet lidí připravených k džihádu spíše roste, než klesá. Bezpečnostní aparáty jednotlivých zemí s tím nejsou schopny adekvátně nakládat.

 

Dále nám pokračuje islamizace Turecka. Sekulárnímu státu, jak ho známe ještě před pěti či sedmi lety, už začíná hodně odzvoňovat. Turecko je podle mě - pokud jde o celkovou bezpečnost Evropy - možná trošku významnější než Rusko. Turecko drží klíč k migraci, ale i k celkové stabilitě části Blízkého východu. Za negativní vidím, že regionální mocnosti na Blízkém východě - Saúdská Arábie, Írán, Turecko - nadále soupeří o vliv. Primárně o to, kdo povede islámský a arabský svět. Zároveň se nám stále rozšiřují příčiny sektářského násilí na Blízkém východě, to znamená toho již po staletí trvajícího sporu mezi šiíty a sunnity, který má velmi často krvavou podobu. Nedaří se nám také mírová obnova Afghánistánu. Západní společenství už stála v přepočtu na současnou hodnotu peněz více než Marshallův plán. Na konci Marshallova plánu jsme měli pevné ekonomické základy obnovy válkou zničené západní Evropy, kdežto v Afghánistánu máme všechno, jenom ne stabilizovaný stát, který by měl centrální vládu spravující velkou část území. Produkce opia výrazně narůstá a pěstuje se i tam, kde se předtím nepěstovalo. Máme samozřejmě potíže i se Severní Koreou a jejími jadernými ambicemi. Na Dálném východu a v Pacifiku je řada latentních sporů, které dříve nebo později vyvstanou. A nepochybně má na bezpečnost Evropy pozitivní vliv americký prezident Trump - a jsem překvapen, proč ho k tomu potřebujeme - a jeho prohlášení, že Evropa se nesmí vézt, a že ti, kdo nebudou platit, nemohou čekat bezpečnostní záruky Spojených států. Je to vážný signál k tomu, aby se Evropa zamyslela nad svým příspěvkem do Aliance.

 

Dále nám bohužel pokračuje to, že na papíře dobře napsaná jednotná bezpečnostní zahraniční a obranná politika Evropské unie v praxi nefunguje, stejně jako základní princip solidarity. Tak, jak řešíme především migraci, ohrožuje evropské integrační procesy. Narozdíl od řady euroskeptiků, kteří volají po odchodu České republiky z Evropské unie, jsem přesvědčen, že pro nás členství v EU nemá žádnou alternativu, byť jsem si vědom všech těch nedostatků. Je prostě potřeba se snažit opravovat Evropskou unii zevnitř. Těžko ji můžeme jakkoliv opravovat zvenku, když nebudeme jejími členy. A už Bismarck říkal, že kdo ovládá českou kotlinu, je pánem Evropy. V Evropě dochází k nebezpečnému trendu, kdy pravidelné střídání sociálně demokratických a liberálně pravicových stran u moci se nám zadrhává. Začínají nám k moci přicházet jednotlivá uskupení na jedno či více použití a volič odmítá starý establišment. To je něco, co bude v Evropě stále více patrné. Jaký to bude mít vliv na koherentnost a integritu Evropské unie je otázkou. Mám trochu obavy, že to nebude dobré. Česká republika se trošku pochlapila v tom, že se začíná více zabývat svým bezpečnostním systémem. Ale že bychom mohli být v tuto chvíli spokojeni, to by bylo hodně naivní.

 

V posledních dnech probíhá mohutná ofenziva proti Islámskému státu. Dá se předpokládat, že do několika měsíců opustí velká města jako je Mosul. Kam se jeho bojovníci přelijí pak? Do Afghánistánu, Libye?

 

No to je právě ta otázka. Myslím, že se část stáhne do pouštních území. Tak jako kdysi, když byl zabit Abú Musá Zarkáví - otec takzvaného Islámského státu - se stáhli do pouště a poté vyšli ven. Část se vrátí zpátky na Kavkaz, nepochybně se někteří vrátí (a už se vrací) do Evropy. Pak tu jsou rozpadlé státy jako je Libye, Jemen. Otázka je, do jaké míry se podaří eliminovat Islámský stát na území Sýrie. Zda Bašár Asad nebude kontrolovat jen její západní část a zbytek zůstane pod vlivem kohosi. Těch možností je více. Také může část z nich přejít do Afghánistánu. Říci, že to bude mít jednu jedinou destinaci, by bylo velmi zkreslující tvrzení.

 

Bojovníci ISIS pocházející z Evropy se budou vracet zpátky (částečně se to určitě již děje). Bude tím daleko více ohrožena ohrožena bezpečnostní situace v Evropě, hlavně tedy té západní?

 

To je nepochybné. Někteří mohou spolupracovat s policií. Ne všichni, kteří tam přišli, se s tím ztotožnili. Pro některé to bylo zklamání. Někteří budou zabiti, jiní uvězněni. Pořád tu ale bude relativně silné podhoubí jich samotných a jejich sympatizantů, kteří nám budou působit bezpečnostní problémy. Nezvladatelná migrace - sice máme teď balkánskou cestu zastavenu, ale je tu obrovský problém v Itálii, kam přicházejí migranti ze severní Afriky, kteří z 80 procent nemají právo na azyl. Takže tu zůstávají. Z těchto lidí, kteří původně sem přišli se mít lépe, se nám mohou generovat lidé, kteří přijmou džihád a půjdou mezi teroristické skupiny. Takovíto lidé, kteří sem přišli s nějakou nadějí a vidinou, kterou nedostali, mohou být dobrým cílem náboru k Islámskému státu či jakékoliv jiné teroristické skupině. 

 

 

Nového amerického prezidenta Donalda Trumpa jste již zmínil. Ten dosavadní Barack Obama tento týden prohlásil, že údajné vměšování Ruska do amerických voleb formou hackerských útoků nezůstane bez odezvy. Trump však ruské vměšování zpochybňuje. Jak vážně tedy máme brát Obamova slova, který už prezidentem moc dlouho nebude?

 

Jsem přesvědčen, že Obamovo prohlášení je spíše politická věc, která má svým způsobem odvinit porážku demokratů v prezidentských volbách. Je zcela evidentní a nepochybné, že Obama neudělá nic zásadního, aniž by to s Trumpem konzultoval. A Trump je známý tím, že chce víc narovnat vztahy s Ruskem a asi se nedá čekat, že své volební období začne organizováním nějakého masivního hackerského útoku proti Rusku. To mi přijde naprosto kontraproduktivní a nedávající logiku. Trump bude za zhruba měsíc inaugurován. Je velmi málo pravděpodobné, že by Spojené státy do té doby něco takového zorganizovaly.

 

Dá se za prezidenta Trumpa očekávat zlepšení vztahů USA a Ruska? 

 

Už jenom Trumpovo vyjádření, že nejprve je třeba porazit Islámský stát a pak bude řešit další věci pokud jde o Blízký východ, ukazuje, že to půjde trochu na ruku Rusům. Že bude chtít vztahy s nimi nějak urovnat, je zřejmé, otázka je, do jaké míry. Jde však o to, jestli Rusko tento projev Donalda Trumpa nebude brát jako slabost, ale jako podanou ruku a budou hledat společnou cestu k řešení konfliktů ve světě, kterých je hodně a ve kterých účast Ruska potřebujeme. Ne ve všech věcech s námi budou Rusové spolupracovat. Je evidentní, že se najdou věci, ve kterých s námi budou soupeřit. Úplně rozhodující se mi jeví, jaká bude dál politika Severoatlantické aliance, pokud jde o vojenskou přítomnost v Pobaltí a především v Polsku. Za Obamovy administrativy se počty amerických vojáků především v těchto čtyřech státech navyšovaly. To je něco, co Rusko není ochotno a připraveno skousnout. Další věcí je politika Spojených států vůči Ukrajině - jak bude vypadat. To jsou záležitosti, které budou Rusové velmi pečlivě sledovat. Je otázka, zda je Donald Trump připraven k nějakým ústupkům. Pokud ano, tak jak budou velké. 

 

Velkým hráčem světové politiky je Čína. Donald Trump vůči ní zatím rozehrál ostrou hru. Mluvil telefonicky s tchajwanskou prezidentkou Cchaj Jing-wen, což byl první takto vysoký kontakt mezi oběma zeměmi od roku 1979 a dokonce prohlásil, že USA by nemusely držet své dlouhodobé pozice, že Tchaj-wan je součástí Číny. Co to znamená? Nehrozí zhoršení vztahů mezi USA a Čínou?

 

Zatím bych to považoval za rovinu ve stylu průzkum bojem. Donald Trump testuje, kam bude moci jít. Chce od Číny řadu ústupků. Pokud má naplnit své ekonomické sliby - to znamená vrátit život do velkých amerických měst, ve kterých se vyráběla ocel a firmy odešly do zahraničí, především do Číny, kde je lacinější pracovní síla - bude muset udělat s Číňany nějaký obchod. Něco jim za to nabídnout. Jestli se mu to podaří, to já nevím. Doufejme, že se ta situace nikterak nevymkne kontrole, že by snad hrozila vojenská konfrontace. Není to v zájmu ani jedné strany. Ale je zřejmě, že Donald Trump nechce vypadat jako vazal v tom, jestli může telefonovat s tchajwanskou prezidentkou. Jestli jde o jeho nějaký předem vykalkulovaný výkřik, nebo nějaký úlet, jakých se několika dopustil v předvolební kampani, to opravdu nevím. Musíme si ale také říci, že vše, co Donald Trump dnes říká, bude konfrontováno schvalovacím procesem v senátu, byť je senát i kongres většinově republikánský. O spoustu věcí tady bude ale muset dennodenně vyjednávat a bojovat, zažil to i Obama. Uvidíme, jak to bude vypadat. Je ještě strašně brzo dávat nějaká kategorické stanoviska.