Křesťanskodemokratická unie v Německu opětovně oslabila. Při volbách do zastupitelského sněmu v Berlíně s 18 procenty v podstatě propadla a osud koalice SPD a CDU je tak zpečetěn. Kancléřka Merkelová tak poprvé přiznala, že Německo nebylo připraveno na loňský nápor uprchlíků. Za svým rozhodnutím otevřít hranice si však stále stojí, pouze by celou situaci lépe vykomunikovala. K čemu tohle povede?

Volby musí analyzovat spíš znalec německých poměrů, a tím nejsem. Já bych jen podotkl, že město, které bude vedené sociálními demokraty, die Linke a Zelenými, není město, ve kterém bych chtěl bydlet. To jen na okraj. Že AfD získala dvojciferný výsledek, je velmi příznačné pro vývoj situace pro celou Evropu.

Pokud jde o prohlášení paní kancléřky, hodně bych rozlišoval. Z technického hlediska otevření hranic v kritické chvíli asi bylo jediné možné řešení, pokud by nemělo dojít k humanitární katastrofě. Co se týká zaspání, to je evidentní. Co to ale je, to zaspání? Máme hlídat hranice a mezi zastánce tohoto konceptu patřím od začátku krize i já. Ale zároveň si uvědomuji, co znamená opravdu hlídat hranice. Předpokládá to užití síly, nasazení sil vojenských a policejních. Z toho vzniknou konflikty s lidmi, nepřeberné množství až krutých mikrotragédií lidského žití. Je na tohle společnost připravená? Politici to vědí. Rozhodně to ví německý ministr vnitra, který vše jistě paní kancléřce řekl, a určitě mají plány řešení, ale nechce se jim do realizace. Není divu, společnost není připravená na to, co všechno silová kontrola hranic bude znamenat. Že k ní dojít musí, je evidentní, ale jde o proces, u kterého bude trvat dlouho, než se k němu dospěje. Volby v Berlíně k tomu směřují, a že z toho nemáme mít radost, je na bíledni. Evropská idyla skončí a netřeba se na to těšit. 

Vidíme v přímém přenosu politický konec kancléřky Merkelové?

To si netroufám říci. Už rok se jedním dechem mluví o politickém konci a zároveň také o tom, že Merkelová nemá věrohodnou náhradu. Že ji výsledky voleb neposilují, je samozřejmé, ale že by jí zlomily vaz? Rozhodující budou parlamentní volby. Situace, která nastala, není krytá programem žádné politické strany. Žádná neměla v politickém programu „willkommen“ a žádná, že postaví plot na hranici. To jsou reakce na situaci, která vznikla a řeší se za pochodu. Předvídat, jak bude nakonec volič rozhodovat, je obtížné, ne-li nemožné. A navíc samozřejmě nová garnitura nebo staronová bude v jiné pozici. A o tom je demokracie.

Už jste zmínil stranu AfD, která měla dříve jednociferné preference, ale uprchlická krize ji katapultovala mezi uskupení, která si věří i na spolkové úrovni. Nejvíce voličů protestní strana odčerpala podle průzkumů právě CDU kancléřky Merkelové, s níž si uprchlickou politiku lidé neodbytně spojují. Jakou může mít tato strana budoucnost? Čestný předseda TOP 09  Karel Scharzenberg si v Událostech, komentářích posteskl nad tím, že si budeme muset zvyknout na AfD, a také zmínil, že „má návaznost na myšlenky, ze kterých nacismus vyšel“. Co vy na to?

Co velmi zprostředkovaně vnímám, je, že AfD je protestní strana názorově nevyhraněná a měla by případně s výkonem reálné politické služby velké problémy. Kdyby k němu došlo, přijdou na řadu personální pnutí, koncepty a hádky. Vždyť to vidíme na Babišově hnutí ANO a máme zkušenost s předchozími formacemi z naší politické scény.
Pokud jde o návaznost na výchozí myšlenky nacismu, to je hodně volná formulace. Socialismus měli nacisté dokonce v názvu. Tyhle paralely jsou hodně gumové a nehistorické. Nacismus byl od samého začátku stavěn na vojenském principu, poslušnosti a kázni. Tehdy lidé byli jiní, než jsou dnešní. Dnešnímu člověku, když něco poručíte, začne remcat, a to se týká i Němců, kdežto tehdy uznávali to, co se jim nařídilo. Doba je jiná a totéž se týká našeho komunismu. Ti lidé byli nesmírně disciplinovaní, v každé továrně byly hierarchicky řízené buňky. To je v dnešní atomizované společnosti nemyslitelné. I v AfD jsou jistě lidé, kteří mají hnědé reminiscence, jsou i u nás. Zásadní společenskou hrozbu bych ale z tohoto směru neočekával. Společenská situace je absolutně jiná. Není zde půda, ve které by semínka vzklíčila.

Standardní strany už přehodnocují svá stanoviska k migrační krizi. Tvrdí, že chtějí nabídnout poctivou komunikaci. Je možné i ve vztahu k fungování v rámci EU, že tradiční strany dokážou svou sílu zpátky najít, i když se teď zdá, že ji ztrácejí?

Mají obrovskou výhodu právě v tradici, v čitelné struktuře a myslím si, že jsou to nezastupitelné pilíře parlamentní demokracie. Řeči o konci demokracie jsou pošetilé vize. Nemáme čím ji nahradit. Že strany mění postoje? Samozřejmě že mění. Posuny jsou zřetelné a nevidím v tom nic špatného, právě naopak. V tom je síla demokracie, že se dokáže adaptovat na změnu situace a že je to nejpružnější politický systém, který byl v průběhu dějin vytvořen.

I předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker už uznává, že Evropská unie není v nejlepší formě, že jsme v existenciální krizi. Ve svém projevu před europarlamentem kromě jiného řekl i to, že Evropská unie by měla posílit svou obrannou politiku. Je podle něj třeba společné evropské velitelství a práce směrem ke společné vojenské síle, která by se doplňovala se Severoatlantickou aliancí. O společné armádě hovoří také náš premiér Sobotka. Je to dobrý nápad? A o komentář bych požádala i v souvislosti s osobností předsedy Junckera.

Pan Juncker je, jak vidno, nesestřelitelný. Člověk, který přinejmenším alespoň formálně nese odpovědnost za Brexit, by měl odstoupit. Kdyby měl hokynář takové výsledky ve svém hokynářství, tak to prostě zabalí, kdežto pan Juncker tam bude sedět, dokud ho nevynesou. Je to postoj, který neobdivuji.

Co se týká armády, opakovaně tvrdím, že je to idea velmi rozumná. Nesmíme si představovat, že vznikne armáda typu, kterou jsme tu měli před revolucí, že existovala kasárna a podobně. Ale pokud vzniknou operační skupiny nasazované na internacionální bázi, na tom nevidím nic divného, to se běžně děje. Byl by to i výraz evropské solidarity. Absolutně nechápu, v čem by měla taková armáda oslabovat NATO. NATO je aliance, která brání kontinent před vnější vojenskou hrozbou, což by se netýkalo poslání sborů členských státu Evropské unie. Musí být také ze všech členských států EU, aby měly věrohodnost. Myšlenka je správná, a že se k ní postupně dostáváme, je dobře.

V rozhovoru pro server iDnes.cz český prezident Miloš Zeman prozradil, pro kterého kandidáta amerických prezidentských voleb by hlasoval, kdyby byl Američanem. „Kdybych byl americkým občanem, ano, volil bych Donalda Trumpa.“ To se asi dalo předpokládat?

On musí v každém svém rozhovoru někoho vyděsit, naštvat a vytočit. Jestli chtěl dát najevo, že podporuje Putinovu politiku, opět to udělal. Nemám o něm žádné iluze a vůbec mě jeho prohlášení nepřekvapuje. Kdybych byl Američan, tak Trumpa nevolím. (Smích) Co k tomu říct…

Prezident také hovořil o osobnosti Norberta Hofera, kandidáta na post rakouského prezidenta: „Mladý, dynamický, expanzivní politik,“ řekl o něm Zeman a také poznamenal: „Myslím si, že představuje v té oblasti orientace do budoucnosti velmi stejnou linii, jakou mají Robert Fico na Slovensku, Viktor Orbán v Maďarsku, Andrzej Duda v Polsku a já v ČR.“ Jsou si tito politici podobní? A o čem svědčí, že prezident Zeman v podstatě chválí Norberta Hofera?

On ho také přijal na Hradě, což bylo také zaznamenáno. Je to jeho postoj. Jak už jsem řekl, prezident Zeman je alespoň čitelný, zastává stále stejnou pozici. Patří k jeho osobě, ale je doslova šílené, že osobní postoje vyplývající z hypertrofovaného ega mohou být chápány jako politický postoj republiky. Přímá volba prezidenta byl nejhorší politický omyl, k němuž u nás za pětadvacet let došlo. Přitom nás může potkat i ještě něco horšího než Zeman, jakkoli je to těžko představitelné.

Na závěr. Zajímavá byla zpráva Vojenského zpravodajství za uplynulý rok, kde se mimo jiné píše: „Ruská federace nemá zájem na přímé konfrontaci s jinými vojensko-politickými bloky, pokud nebudou ohroženy její životní zájmy.“ Nejsou tato slova možná trošku v rozporu s nedávnými informacemi BIS?

Týkají se něčeho jiného. BIS se zabývá infiltračními aktivitami Ruska, které jsou dlouhodobé, a z jejích pravidelných referátů o nich víme už dlouho. Zdá se, že naši politici na to moc nedbají, ale na druhé straně, co proti nim mohou udělat? Vojenské zpravodajství se zabývá mocenskými pozicemi Ruska. Naši vojenští zpravodajci mají určitě své zdroje a o ně analýzu opírají. Ostatně sami Rusové se snaží prezentovat, že na jakékoli expanzi nemají zájem a že jenom trvají na obhajobě svých zájmů. V tom je ten problém. Jak chtějí Rusové definovat své životní zájmy? Někdy je národní zájem jednoznačný. Když Rusko přepadl Napoleon a o století a půl Hitler, je to evidentně porušení zájmu země, ale ruský vpád do Gruzie nebo vojenská infiltrace do Ukrajiny? Jaká je to obhajoba životního zájmu? Já si myslím, že ne, že je to čistá agrese. Agresivní mocnost vždycky nějak definuje své životní zájmy. Vůči této nemocné mocnosti, která nedovede produkovat nic jiného než naftu, plyn a zbraně, obezřetnost musí být trvalá. Je to bohužel historická konstanta. Rusku se nikdy v dějinách nepodařilo sladit noty se zbytkem Evropy, za všech carů, komunistů a teď znovu. To je stará píseň a nevidím žádnou změnu.