Zejména u mladé generace se objevuje pocit, že budoucnost je černá a „dobře už bylo“. Jsou podle vás důvody k takovému pesimismu? A pokud ano, jaké to jsou?

Po internetu teď cirkuluje jeden z těch bonmotů, jaký je rozdíl mezi pesimistou a optimistou. PESIMISTA: Bude to tak hrozné, že horší to už nemůže být. OPTIMISTA: Ale může.

Ono je vždycky zdravější se připravovat na nejhorší, které se pak k naší radosti úplně nesplní, než doufat v lepší a být zklamaní, když to dopadne hůř. Takže jo, jen ať jsou lidé pesimističtí, počítající s všelijakými katastrofálními následky koronaviru, ale zároveň vnímající, že krize bývají zároveň příležitostí k tvoření něčeho nového. Můžeme téměř stoprocentně očekávat pokles ekonomiky celosvětově, a na Západě asi nejvýrazněji, protože jsme se příliš zhýčkali, tím také oslabili morálku a charakter, takže trocha odříkání nám může pomoct je opět posílit.

Pandemie poskytla spoustu lákavých příležitostí všelijakým padouchům a diktátůrkům, kteří nám budou chtít nasazovat chomouty. Lék na to je být ve střehu, nevěřit okamžitě ničemu, vážit informace i dezinformace ze všech stran a posuzovat je v kontextu ověřitelných fakt. Virus a karanténa přispěly k obecné nervozitě, potřebě konfrontace s existujícím krizovým stavem a hledání viníků. To se nechá snadno vyhecovat k násilí, jak vidíme po celých Spojených státech a v menší míře třeba i v Británii. Lék na to je nenechat se zfanatizovat a naslouchat i tomu, co říká druhá strana. Demokracie není potřeba přesvědčit druhé, aby mysleli jako my, nýbrž umění žít kreativně s těmi, kdo myslí jinak. Tohle je definice, kterou jsem právě vymyslel, takže až ji budete někde citovat, nezapomeňte uvést autora.

Všelijaké mocné a vlivné kruhy se budou snažit omezovat svobodu informací. To už se ostatně děje, ale pandemie jim k tomu dala víc příležitostí. Lékem je trvat na otevřenosti všech informací, včetně těch příslovečných „dezinformací“, protože dokud neznáme všechna fakta, nevíme přesně, která informace je skutečná. A dokonce i včetně skutečných nebo pomyslných projevů nenávisti, a to ze dvou důvodů: Jednak nenávist vyzývající k násilí nebo dokonce je páchající, je stíhatelná podle trestního práva, takže ji nepotřebujeme cenzurovat. Jednak je užitečné vědět, co si myslí náš nepřítel, abychom se mohli bránit. Pro mladé „ajťáky“ je to příležitost, vlastně možná i morální povinnost, vymýšlet nové informační systémy, které by přežily a dokázaly obejít cenzuru těch existujících.

A mohl bych vyjmenovávat další, ale stačí nám základní princip: Na každé negativum se dá nalézt pozitivní reakce vytvářející nové příležitosti. A k tomu ještě jeden princip: tvořit si morální rámec, či myšlenkovou strukturu, skrz níž bychom mohli posuzovat informace, činy a události. Ať už je to Desatero nebo foglarovky.

Ale tím jsem možná odpověděl na všechny otázky, jaké se dají v tomto kontextu klást.

V minulých měsících, i v souvislosti s protesty proti klimatické změně, jsme slýchali názor, že dnešní mladí, generace „mileniálů“ jsou ztracená generace, nebo první generace, která se bude mít hůře než jejich rodiče. Není tento názor trochu přehnaný?

Každá mladá generace se pokládala za ztracenou, oklamanou, bezmocnou, naštvanou nebo zbitou. Po první světové válce vyrostli literáti „Lost Generation“, po druhé naštvaní „Angry Young Men“ a „Beat Generation“, pak ještě taky „odcizená generace“. Dnes jsou to ztracení mileniálové. Lékem opět je využít té ztracenosti a třeba i naštvanosti a z ni vyrůstající touhy po zlepšení jako energie zaostřené na tvořivost.

Není tato skepse spíše důsledkem toho, že v posledních třiceti letech se nám s nadsázkou vedlo tak dobře, že už si vlastně ani nedovedeme představit, jaké to je „žít špatně“?

Samozřejmě je. Včetně třeba toho, že každé malé děcko musí mít chytrý telefon, na němž se dá všecko najít, takže se nemusí nic učit, kromě klikání, a nemusí si s nikým nic říkat tváří v tvář, protože si to může s každým vyklikat. Jako by jim na základní bezpečnostní komunikaci s rodiči nestačil jednoduchý mobil na telefonáty a SMS. Ale jak rodiče vysvětlují učitelům, ony by ty jejich dětičky traumatizovalo, že nemají něco, co mají jiní.

Lékem je zbavit se potřeby podobat se, dohánět a předhánět. Slavný investor a miliardář Warren Buffet hrdě bydlí stále v témže domku, v němž začínal, a má definici prosperity, která zní přibližně takto: „Prosperita se definuje tím, co si můžu dovolit nemít.“ Čili jsem si sám sebou tak jistý, že se nemusím předvádět, s nikým se měřit a nikoho dohánět.