Spojené státy, Velká Británie a Francie v odvetě za údajný chemický útok provedly v Sýrii jen velmi omezený úder, což tamní opozici zklamalo. Americký prezident Donald Trump navíc vzkázal svému francouzskému protějšku Emmanuelu Macronovi, že zájmem USA je co nejrychlejší stažení ze Sýrie a všichni dávají najevo, že další útok nebude. Jak to celé hodnotit zejména v kontextu úvah před úderem, že se blíží světová válka a podobně?

Katastrofické scénáře se ukázaly jako neopodstatněné. Trump a Putin mezi sebou komunikovali neustále. Nemáme žádnou zprávu, že došlo k nějaké hádce. Koneckonců Trump klidně může objednat dalších 105 raket, uspokojit výrobce, zaměstnance všech firem spojených s výrobou raket a obecně dát pozitivní signál americkému veřejnému mínění. Rusko se má ještě líp, protože Asad bude muset koupit od Rusů další antiraketové systémy, protože ať už byly jeho stávající S-200 úspěšné, nebo ne v případě Tomahawk, tak arzenál se musí stále doplňovat. Takže Trump je spokojen, Putin je spokojen, jejich ekonomiky jsou spokojeny a kdo si přeje exhalaci konfliktu, bude asi zklamán.

Nejen od syrské opozice, ale i ze Západu zaznělo, že úder byl slabý a Donald Trump přenechává Blízký východ Rusům a Íránu. Podle europoslance Jana Zahradila má Sýrie funkci náhradního bojiště mezi USA a Ruskem. V našem zájmu podle něho je, aby se z Ruska díky tomu nestal globální hráč a z Íránu regionální hegemon. Na to se prý máme soustředit bez ohledu na různé fake news. Je nezbytný aktivnější přístup Západu, nebo bychom se měli držet víc zpátky?

Jedná se o pragmatický názor, se kterým můžeme, ale nemusíme souhlasit, v závislosti na našem osobním pohledu. Soustředit se na „fake news“ znamená znovu v jednotlivých státech posunout bojiště k veřejnému mínění a pokusit se ho přesvědčit, že je nějaký nepřítel, který šiří „lži“. Samozřejmě pokud předpokládáme, že máme nepřítele, jeho interpretace reality bude pro nás vždy vypadat lživá. Jako teoretik komunikačních procesů si ale nejsem na sto procent jist, že strategie poukazovat neustále na nějakého nepřítele skutečně odradí od fascinace, kterou ten údajný nepřítel nepochybně u určité části české populace vzbuzuje. Vysvětlím to na příkladu svých studentů. Pozoroval jsem, že mnozí z nich jsou v posledních letech fascinováni osobností ruského prezidenta. Moje otázka tedy zní, jestli náhodou důvod této mytizace Vladimira Putina nenastal právě proto, že se o něm neustále mluví. Nebylo by to poprvé, že se ze zvířete stane kráska a z krásky naopak zvíře, i když původní úmysl byl opačný. Je to klasická chyba, kterou, jak se zdá, mnoho politiků a novinářů stále opakuje.

Prezident Miloš Zeman označil za debilitu, pokud některé státy – hlavně USA – dělají ty stejné chyby. Vše prý začalo invazí do Iráku pod záminkou zbraní hromadného ničení, které se ale nenašly, pokračovalo to v Libyi a tak dále. Jde o sérii hloupostí a příznak debility, jak říká český prezident?

Každá válka tohoto typu s sebou nese pozitivní efekty pro ekonomiku dané země. Válka, kde házíte pouze bomby a nemáte lidské ztráty – taková válka je spíše než válkou systém, jak napumpovat státní peníze do ekonomiky skrze investice, které mají vysoký multiplikační efekt. Investice do rafinovaných zbrojních systémů vytvoří nejvyšší multiplikační efekt. Zbraně a munice se musí ale občas obnovit, a proto je třeba je zničit. Lokální války navíc částečně mění i mocenské vazby v regionu. V případě Libye byla Itálie díky francouzské intervenci z prostoru, kde měla velký vliv, takzvaně odšoupnuta. Na její místo nastoupila Francie a její firmy. Nezdá se mi tedy, že se jedná o „debility“, ale o racionální úvahy, kde ekonomika je vždy na prvním místě.