Cenu Genderman 2020 od sdružení Otevřená společnost dostal nedávno nejmladší poslanec ve Sněmovně František Kopřiva z Pirátské strany. Cenu dostávají ti, kteří se nějakým způsobem zasazují o propagaci rovnosti žen a mužů. PL.cz se ho tedy zeptaly, zda si myslí, že jsou ženy v České republice nějak znevýhodněny. „Jsou znevýhodněny – jak ukazují čísla – například rozdílným platem muže a ženy ve stejné pozici, v čemž jsme jedni z nejhorších v Evropské unii. Velkou roli samozřejmě hraje mateřská a rodičovská dovolená,“ upozornil. „Chtěli bychom proto motivovat muže, aby mohli jít také na rodičovskou. Já sám, až budeme mít děti, bych s nimi také chtěl nějaký čas takto strávit. Může to být výhodné pro oba rodiče. Podpora zkrácených úvazků, dětských skupin ve firmách či státní správě. Toto je správná cesta, rozhodně lepší než nějaké kvóty,“ vysvětlil poslanec České pirátské strany.

Snažím se kopat za lidi, kteří chtějí mít kariéru i rodinu

„Co se týče práv žen a mužů, ty jsou v České republice už vyrovnané. Nicméně když se opět podíváme na čísla, kolik žen je ve vedoucích pozicích, ať už ve firmách, nebo v politice, tak tam převažují muži. Vnímám to za sebe jako běh na dlouhou trať a potřebu kultivovat prostředí v politice, aby to nebyl drsný klub pro verbálně nejsilnější, ale prostředí, kde se vede dialog a ženy se v něm budou cítit příjemně,“ uvedl Kopřiva. „A také když se rozhodnou mít dítě, aby zakládání rodiny nebylo vyloženě překážkou pro nějakou kariéru. Aby se pracovní a rodinný život dal co nejlépe skloubit. Je to samozřejmě na každém, na každé ženě i muži, aby si vybrali. Když budou chtít být s dítětem déle, je to jejich volba. Nebo naopak když děti nechtějí a věnují se jen kariéře. Ale já se snažím kopat za lidi, kteří chtějí mít kariéru i rodinu a nějakým způsobem je skloubit,“ zdůraznil.

Jak si však vysvětlit, co se týče zastoupení žen v politice ve vedoucích pozicích, že když Piráti a STAN představovali lídry do voleb, ukázalo se, že mají na prvním místě kandidátky ženu jedinou – Olgu Richterovou (a stejně je na tom například koalice Spolu). Čím to je? „Je to tak a vnímáme to jako náš problém. Když budu mluvit za Piráty, tak my nemáme pozitivní stanovisko ke kvótám. Máme otevřené primární volby, do kterých se můžou přihlásit všichni a pak o nich všichni členové otevřeně hlasují. Jsou tam ale nějaká úzká hrdla. Například to, že když je málo žen v té straně, málo se jich přihlásí a málo je jich pak zvolených,“ vysvětlil. Piráti si podle něj dělali statistiku. „Vyplynulo z ní, že když už se Pirátka přihlásila na nějakou volitelnou čelnou pozici na kandidátce, s velkou pravděpodobností byla na toto volitelné místo zvolená. Nicméně přihlásilo se jich málo, což souvisí s tím, že jich je málo ve straně. Snažíme se s tím pracovat,“ konstatoval.

Tento problém je podle něj vidět už při náboru nových členů. „Když jsem byl v předsednictvu našeho středočeského krajského sdružení, často se stalo, že jsme měli akci někde v hospodě. Přišli tam lidé zhruba v mém věku či lehce starší, jako partneři. A ten kluk si podal přihlášku do strany a holka ne. Nebyl to ojedinělý příklad. Divil jsem se už tehdy. Pak to skončí takhle, že jich je málo v členské základně,“ vypozoroval. A proč ženy přihlášku nepodaly? „Říkaly, že politika není pro ně, kluci byli víc odhodlaní, což souvisí s celkovým obrázkem politiky. Vnímám to kriticky vůči nám i ostatním, je to nadstranický problém. Všude je to podobné. Pracovat by na tom měli všichni, aby politika byla co nejotevřenější. Politika bude vždy o konfliktech názorů a třeba i ostré slovní výměně názorů. Ale je potřeba, aby se tam hrálo fér v rámci politických stran uvnitř i na tom kolbišti, aby měly ženy co nejmenší bariéry se tam dostat,“ uvedl František Kopřiva.    

Sexuální násilí, znásilnění – velký problém

V posledním období se objevilo v souvislosti s případem Dominika Feriho téma sexuálních predátorů vůči ženám. Jak velký problém je v České republice sexuální násilí až znásilnění? „Problém to v Česku je. Mluví se o tom určitě více než před sto lety, ale pořád je to poměrně tabu, hlavně když se to té oběti stane. Podle kvalifikovaných odhadů je nahlášeno jen pět procent těchto trestných činů. Což je strašně málo. Je to trestný čin, kdy vzniká újma i psychická, která oběť může bohužel poznamenat i na celý život,“ připomněl. „Jeden problém tedy je, že se toto nenahlašuje. Nahlásí se pět set znásilnění ročně, a přitom reálně jich proběhne kolem dvanácti tisíc. Důvod, proč to oběti nenahlašují, je vnímáním společnosti a také tím, že nedůvěřují orgánům v trestním řízení,“ vysvětlil. „Proto jsem interpeloval paní ministryni Benešovou, jak se vzdělávají státní zástupci a soudci, policisti, jak s oběťmi komunikují. Máme zákon na ochranu obětí trestných činů, kde některým obětem se může dát zvláštní status, že u soudu se nemusí vidět s tím útočníkem, nebo nemusí u výslechu třikrát opakovat totéž, vše se nahraje napoprvé. To se ale právě u těch znásilnění většinou neděje,“ povšiml si.

„Dohromady to potom vyskládá skládačku, když potom okolí začne zpochybňovat oběť, proč to nahlásila tak pozdě, jestli si to nevymyslela. A pokud orgány v trestním řízení k tomu mají takovýto přístup, ne úplně citlivý a empatický, tak se pak nedivím, že se oběti zdráhají toto hlásit. A je to dost systémový a společenský problém, na kterém by se mělo pracovat. Když se něco takového stane, aby oběť měla co nejmenší překážky, aby cítila podporu systému, že se to skutečně prošetří,“ objasnil.

Problém podle něj v České republice také je, že polovina pachatelů, kdy k něčemu takovému došlo, vyvázne jako nevinní. Jak je to možné? „Současná definice znásilnění v Česku nepočítá vůbec s případy, kdy oběť neklade aktivní odpor. Což se člověku, který s tím nemá zkušenosti, může zdát zvláštní, jak to, že když na mě někdo útočí, že se nebráním. Je to však lékařský popsaný fakt. Říká se tomu stupor, je to takové zamrznutí z šoku, že oběť nevydá hlásku, nedokáže se pohnout. Když k činu dojde a oběť se aktivně nebránila, tak podle současné definice se to jako znásilnění nedá kvalifikovat i když oběť toto viditelně nechtěla, třeba plakala, říkala pachateli ne, ale prostě se fyzicky nebránila,“ vysvětlil poslanec. „I proto jsme se s kolegyněmi a kolegy rozhodli svolat do Poslanecké sněmovny seminář za účasti advokátů, státních zástupců a soudců, abychom promysleli co nejvhodněji upravit tu definici tak, aby tam, kde skutečně dojde k nekonsenzuálnímu pohlavnímu styku – kdy jeden člověk s tím nesouhlasí – aby se to dalo kvalifikovat jako znásilnění, pokud se to prokáže,“ upřesnil.