V těchto dnech si připomínáme už 50. výročí sebeupálení studenta Jana Palacha. Je tento den pro vás jiný než jiné dny?

Jiný pro mne osobně nebyl, já jsem si na výročí smrti Jana Palacha i na výročí začátku lednových událostí roku 1989 vzpomněl. To je jasné.

A jak vzpomínáte na Palachův týden v roce 1989, na demonstrace na Václavském náměstí, které se totalitní moc snažila všemožně potlačit?

Moje vzpomínky jsou spjaté s lednem 1989, kdy jsme se sešli k výročí smrti Jana Palacha, abychom nějakým způsobem uctili jeho památku. Chodili jsme na Václavské náměstí pět dnů za sebou a nechali se honit a rozhánět policajty.

Co jste tehdy zažil? Odvezli vás policisté také za Prahu jako řadu jiných demonstrantů?

Ne, odvezen jsem nebyl. Nikdy jsem nebyl lapen, přece jen jsem nějaké zkušenosti od tatínka (disident Václav Benda – pozn. red.), jak se na demonstracích pohybovat a jak se nikdy nenechat zavřít v prostoru, kde by vás měli, pochytil. Někdy jsem nějakou ránu schytal, vím, že nás jednou svrchu Václavského náměstí tlačil kordón policajtů, na začátku Jindřišské ulice byl kropicí vůz s vodním dělem a uzavřeli nás v podchodu, odkud nebylo kam utéct, protože proti policajtům se utíkat nedalo. A velmi důkladně nás všechny osprchovali. Dodnes na to vzpomínám, byla to kouzelná situace, protože tam byli jak lidi, kteří se znali, i lidi, kteří se neznali, ale všichni zcela přirozeně reagovali na principu sloního stáda, chlapi se chytli za ruce, obklopili ženské a takhle jsme to nějak ustáli. Pak jsme se samozřejmě všichni odebrali domů, protože jsme byli mokří a byly asi čtyři stupně pod nulou, takže nebylo úplně ideální počasí na to pohybovat se mokří venku.