Někteří označují rok 2015 dokonce za nejsložitější rok od sametové revoluce. Masová nelegální migrace, občanská válka na Ukrajině, Sýrie, Turecko a ISIL, řecká krize, teroristické útoky a hrozba jejich pokračování… Byl podle vás rok 2015 něčím přelomový?

Osobně odcházející rok z pohledu ČR jako přelomový nevnímám. Vše má své pokračování z minula. Naše republika zaznamenala dynamický ekonomický růst a také odklon od pravicových reforem. Došlo i k určitému zlepšení životní úrovně občanů. Citlivě však všichni vnímáme zostřující se geopolitický střet, což se odrazilo na postojích většiny lidí a na zostření blokového uspořádání příznivců a odpůrců prezidenta.

Tématem číslo jedna se stala migrační krize. Do Evropy se dostávají stovky tisíc lidí, o kterých údajně nic nevíme. Když se s odstupem podíváme na průběh krize v roce 2015, co lze považovat za úspěch v jednání Evropské unie v tomto kontextu a v čem naopak evropské elity selhaly?

Úspěch zatím žádný nevidím. Konečně si však politické elity pod tlakem reality začaly uvědomovat svou naivitu a malou prozíravost. Největší selhání je v tom, že nejsou dostatečně zajištěny vnější hranice schengenského prostoru, i když dotčené státy řadu let čerpají na jejich zajištění dotace ze společných prostředků.

V souvislosti s migrační krizí se i česká politická scéna začala polarizovat. Atmosféra posledních dní alespoň z hlediska médií působí tak, že každý v této zemi nenávidí Zemana, a to včetně premiéra republiky, který ho obvinil z šíření nenávisti. Zeman prý rozděluje národ, spolčuje se s extremisty. Je tomu opravdu tak? A bude takové názorové rozdělení ve společnosti gradovat?

Polarizace začala sílit v průběhu druhého kola prezidentské volby a po vítězství Miloše Zemana se stala součástí našeho politického života. Světovládcům ze zahraničí se nepodařilo prosadit Karla Schwarzenberga, neboť lid si většinově zvolil Miloše Zemana. A tak tento „předvolební boj“ stále pokračuje a je živen různými kauzami i osobnostmi na obou stranách barikád. Těžko soudit, kolik je v tom ješitnosti, kolik servility a kolik programového postoje i chyb. K větší gradaci by mohlo dojít v případě, že se z obav stane krutá realita. Na čí straně je pravda vždy odhalí čas.

To samé se dle mnohých dělo v celoevropském kontextu. Jakoby se část Evropanů odklonila od dosavadních elitních politiků typu Merkelové nebo představitelů EU a přiklonila se k euroskeptickým a antiuprchlickým silám. Je to zdravý vývoj? Jde o reakci na konkrétní situaci, nebo na dlouhodobě neutěšený stav soužití menšin v Evropě s většinou? Objevují se též názory, že ke „krajní pravici“ se kloní lidé, kterým se zdá, že je přestala hájit běžná levice. Co na to vše říci a co v té souvislosti čekat příští rok? Bude řada voleb, mluví se i konkrétně o přežití Angely Merkelové, vzestupu Marine Le Penové...

Těžko, bez znalostí seriózních průzkumů veřejného mínění, soudit, kolika procent lidí se takováto změna postoje týká. Masové akce a protesty však jasně ukazují trendy vývoje a historické zkušenosti nás varují. Vzestup fašizujících a nacionalistických tendenci tu nepochybně je. Státy vznikly k ochraně zájmů občanů, a pokud tyto neplní svou funkci, žádají nespokojení změnu politického vedení. Žel, značná část veřejnosti je více řízená svými emocemi a méně rozumem ukotvenými hodnotami. A tak stále hledá a přebíhá podle reklamních politických slibů. Zkušenosti se soužitím diametrálně odlišných kultur a jejich neochota se v hostitelském prostředí integrovat je živá. Když se k tomu přidají teroristické akce a dokonce nevinní mrtví, pak lidé slyší i na jednoduchá hesla o zavedení pořádku a ochrany. Pokud nejednotná autentická levice nenajde přijatelné odpovědi na tyto a další výzvy, nebude požadovaným „zbožím“.

Stabilitou Evropské unie zatřásla také dluhová krize v Řecku, kdy se rozhodovalo o jejím dalším působení v eurozóně. Výsledkem je, že Řecko obdrželo překlenovací úvěr, zůstává v eurozóně, zavádí reformy. Jak hodnotit tento stav? Přinese to vyřešení problému Řecka? Zůstane Řecko v eurozóně, a pokud ano, je tomu tak dobře?

Řecko bylo do eurozóny přijato dříve, než splnilo všechny potřebné podmínky. Z této situace se snažilo vytěžit maximum. Zde evropské instituce zcela zklamaly a dnes jde jen o to, kdo na tom prodělá. Zda investoři, zejména banky, nebo státy, které přebírají toxické úvěry, či celá EU. Vzhledem k tomu, že problémy nejsou jen s Řeckem, otázka by měla znít, zda vydrží EU, jejíž oslabení tiše vítají USA.

Jak se změnilo v uplynulém roce postavení Ruska ve světě a jak situaci ovlivnily nedávné události jako konflikt s Tureckem nebo bombardování cílů v Sýrii na radikály z Islámského státu?  

Ruská federace se po Jelcinově devastaci postupně vrací mezi nepominutelné lídry světového vývoje, což vyvažuje polaritu geopolitických zájmů. Proces přeměny však již byl dávno založen a nové aktivity Ruské federace překáží… Takzvané vyspělé západní státy Rusko mezi sebou nechtějí, ale bez něj si s řadou problémů neporadí. Proto jeho postavení ve světě stoupá. Ať se to komu líbí, či nelíbí.

Bývalý dlouholetý novinář Mladé fronty, odborník na rusko-ukrajinské vztahy i Francii, Milan Syruček uvedl v rozhovoru pro ParlamentniListy.cz: „Jsem vnitřně přesvědčen, že vlna uprchlíků nebyla živelná, ale byla to první etapa tohoto boje, za níž následovala druhá etapa, teroristické útoky. Poté může přijít třetí etapa, která zasáhne třeba i USA; to zase z hlediska mocenské pozice. Je to tedy ideologický boj, který nepotřebuje sofistikované zbraně, ale fanatiky.“ Co si o takové klasifikaci myslíte?

Jde o konstrukci – hypotézu. Jak jsem již výše uvedl, čas ukáže pravdu. Letmý pohled do historie však může mnohé napovědět. Civilizace se střídaly, národy stěhovaly za vodou, potravinami, novým životním prostorem… Každopádně je euroatlantická civilizace na sestupu a lidstvo omezováno ekologickými limity. Odborníci hovoří již dnes o tom, že ona řada konfliktů je důkazem, že svět je již v nové válce. Ne frontální, ale přesto světové. Jsou do ní zapojeny letadla, rakety i fanatičtí teroristé, kteří jsou motivováni nejen svou ideologií, ale i důsledky nespravedlivého rozdělování světového bohatství, které už dávno zavedly koloniální země.

Abychom ekonomická témata pojali šířeji... Probouzí se ve stínu migrační krize nadějně ekonomika EU a USA, nebo stále směřujeme ke strukturálnímu průšvihu – útěk pracovních míst na Východ, další ztráty díky robotizaci a automatizaci, snižování životní úrovně, zadlužení…

Na to nelze krátce odpovědět. Světová ekonomika je založena na růstu růstu. Ten je dán spotřebou a přírodními možnostmi. Zatím vše fungovalo tak, že vyspělejší země žily na úkor rozvojového světa, jelikož jejich levné suroviny, nízká životní úroveň a s tím spojená levná pracovní síla uspokojovaly hospodářství i voliče v rozvinutých zemí. Rozvoj průmyslu, techniky, vědy, výroba stále nového a dostupnější zboží a nakonec prodej na dluh dosáhly své mezní hranice. Provádět transformaci a strukturální změny bez zapojení všech v dnes propojeném světě již není možné ani bezpečné. Útěku pracovních míst se lze dočasně bránit celními bariérami a následně, prostřednictvím mezinárodních organizací regulovat, přibližovat cenu práce i daňová zatížení. Zvýšení produktivity práce je možné řešit zkracováním pracovní doby a rozvojem terciární a ‚kvarciární‘ sféry hospodářství…

Po ekonomické stránce prý předbíhá Spojené státy Čína. Například podle politologa Oskara Krejčího „je střídání hegemona nejcitlivější období v mezinárodních vztazích, kdy nejvíce hrozí velká válka.“ Jak se ekonomická síla či slabost Spojených států může projevit na mezinárodních vztazích?

Ano, je to tak. Tonoucí se i stébla chytá a zraněný kůň nejvíce kope. Myslím, že současná mezinárodní situace je již ve znamení těchto projevů.

Jak moc ovlivní globální vývoj výsledky, ale i průběh a předvolební kampaň prezidentských voleb ve Spojených státech amerických? Vyhraje „normální“ kandidát, nebo třeba Donald Trump či Bernie Sanders?

Co to je normální kandidát? Vyhraje ten, kdo získá na svou volební kampaň nejvíce peněz a s těmi efektivně ovládne emoce volitelů. Vyhraje ten, kdo dokáže globální vývoj spojit se svými hesly a reagovat tak na zájmy a strach lidí. Budou-li to osoby mimo hlavní politické strany, pak to bude znamenat, že nespokojenost a hledání alternativ se přesunulo z Evropy i do USA.

Jaká je vaše prognóza budoucího vývoje Evropy v roce 2016? Poradíme si s migrační krizí, nebo se nakonec staneme obětí džihádu a evropská civilizace nastoupí cestu k postupnému zániku a spácháme sebevraždu, jak varují někteří analytici?

Myslím si, že rok 2016 bude z většiny kopírovat rok 2015. Tlak nastane uvnitř EU vzhledem ke snaze přerozdělovat imigranty a dále na hranicích EU v důsledku režimu zastavení nekontrolovatelného přílivu běženců a jejich selekce k výběru utečenců. Pokud se podaří omezit válečné konflikty, zlikvidovat převaděčské mafie a nenastanou přírodní katastrofy, mohl by být rok 2016 rokem potřebných praktických kroků ke stabilizaci námi rozvrácených regionů.