Před třemi roky vstoupil Andrej Babiš se svým hnutím do politiky jako vítr a spolu s ním i vy. Po volbách jste se dokonce stala ministryní spravedlnosti a nyní působíte jako poslankyně. Již na podzim se ale chcete ucházet o senát. Proč byste sněmovnu chtěla opustit? V čem je vám senát bližší?

Myslím si, že bych v senátu zúročila své odborné znalosti a životní zkušenosti. Senát představuje v našem ústavním systému nepochybně pojistku pro případ, že by došlo k ohrožení základů právního státu. A na takové situace jsem poměrně dost citlivá, nepodceňuji nebezpečí, která by mohla ohrozit základy naší demokracie. Proto bych, myslím, byla dobrou senátorkou, která dovede včas zareagovat, pokud by nastala např. situace, kdy by sněmovna chtěla přijmout zákon, který by byl v rozporu s ústavními principy, jež musí respektovat každá právní norma. Takových situací bude s největší pravděpodobností v budoucnu přibývat (nezvládnuté migrační vlny, hrozba teroristických útoků, korupční skandály aj.). Zde se přímo „nabízejí“ jednoduché recepty, jak vše dostat „rychle a účinně“ pod kontrolu (vznik domobran, zpřísňování a rozšiřování kontrol osobních i ekonomických dat a téměř neohraničené monitorování privátních sfér života, mediální manipulace, fakty nepodložená obvinění a skandalizace za účelem získání „politických bodů“ apod.). Ve všech těchto a podobných případech je nutné poměřovat přiměřenost právní regulace ve světle ústavních mantinelů a v případě kolize dvou ústavně chráněných hodnot (např. svoboda projevu versus zákaz jakékoli formy diskriminujícího vyjádření, právo na soukromí versus veřejný zájem na preventivním sběru dat v zájmu zvýšení daňové disciplíny apod.) pečlivě zvažovat, a to i v kontextu našich mezinárodních závazků, všechna pro a proti takové nové, téměř vždy výrazně striktnější, právní úpravě.

Co považujte za nejdůležitější z toho, co se vám dosud v politice podařilo?

Doufám, že se mi jak v pozici ministryně spravedlnosti, tak nyní jako poslankyni, která je současně i předsedkyní podvýboru pro justici a soudní samosprávu, podařilo nastolit témata, jejichž řešení je v zájmu zajištění efektivního chodu naší justice prvořadé. Přestože ne ve všech mnou zahájených projektech (např. zřízení Nejvyšší rady soudnictví) můj nástupce, nynější ministr spravedlnosti, pokračuje (srov. např. paralyzované práce na novém trestním řádu nebo nepodařený návrh zákona o státním zastupitelství), diskuse byla zahájena a reformy se již podle mého názoru zastavit nedají – budou pokračovat v příštím volebním období. Jsem rovněž ráda, že se nám daří, byť ne tak rychle, jak jsem si to původně představovala, v úzké součinnosti s ministerstvem zdravotnictví a spravedlnosti zlepšit systém ochranného léčení, jehož mezery a nedostatky se tragicky projevily na několika případech z posledních let (Žďár nad Sázavou, Uherský Brod aj.). A pak jsou to desítky zákonů, které se snažím jako poslankyně působící v ústavněprávním výboru svými pozměňovacími návrhy zlepšit, resp. zabránit přijetí takové právní úpravy, která by paradoxně existující stav zhoršila, namísto aby jej, jak proklamuje, zlepšila.