Rusko napadlo Ukrajinu. Jak hodnotíte krok prezidenta Zelenského, který nabídl střelné zbraně prakticky komukoliv?

Na té Ukrajině je toto zrovna paradox. Měli tam totiž donedávna velmi přísné podmínky pro držitele legálních soukromých zbraní. Povolení tam byla vydávána pouze na některá odůvodnění, veskrze jen lov či sportovní střelbu. Na nějaké nošení zbraně pro svou obranu, tak jak to známe třeba v Česku, kdy toto je umožněno naprosté většině držitelů zbrojních průkazů, tam v minulosti mohli běžní lidé úplně zapomenout.

Poté se to nyní ale překlápí ve druhý paradox, kdy jsou lidé ozbrojováni takřka na rozkaz. Je to pak trošku ode zdi ke zdi a nedovedu si představit, že by vláda vyzývala občany, ať se ozbrojí kterýkoli z nich i ten nezpůsobilý zdravotně, třeba i psychicky – anebo například někdo v minulosti trestaný, tedy bez nějaké společenské spolehlivosti. Takový občan je se svou minulostí, pokud je ozbrojen, své společnosti dokonce nebezpečný.

Pokud tam tedy není nějaká prověřitelnost, je to nebezpečné…

V tom to je. Na západ od nás nám vyčítají naše „liberální“ zbraňové zákony, ale ten náš systém je vysoce funkční, excesů je skutečně minimum. Zkouška na zbrojní průkaz není zrovna jednoduchá a to prověření, které je při každém konci platnosti zbrojního průkazu, je důkladné. U nás se tak nezpůsobilý člověk ke zbrani nedostává. A ten, který svou nezpůsobilost nějak projeví – a zde stačí „ulovit“ třeba jen dva přestupky, zbrojní průkaz ztrácí.

Potom mít tu „branněbezpečnostní rezervu“, utvořenou v klidu, systematicky a z prověřených lidí, je zdaleka lepší řešení.

Domníváte se, že by současná situace na Ukrajině mohla v Česku otevřít otázku „branněbezpečnostních rezerv“?

Já v to dokonce doufám. Ono by ji to neotevíralo takříkajíc z gruntu, ale jen by se podtrhla důležitost, kterou už naši politici jak vidno čím dál více chápou. V minulém roce totiž nabyl účinnosti nový zákon o podpoře státu v branných dovednostech, zvláště střeleckých, a to dokonce ve formě nábojů apod. Nyní se snad též otevírá do budoucna možnost další státní podpory v podobě armádních střelnic atd. Pevně doufám, že ta nynější zkušenost z Ukrajiny, kde jsou z branců narychlo vytvářeni vojáci dokonce během jednoho dvou dnů, bude dost velkým apelem na to, zrychlit takovéto systémové dobrovolnické zapojení lidí, kteří u nás mají zbrojní průkazy – míněno tedy lidí zdravotně a společensky způsobilých, kteří již splňují nějaké dovednosti, které by se potom v tom systému jen dále prohlubovaly cestou série státem podporovaných kurzů.

Naše armáda je z minulých let, tak jako další evropské armády, hluboce podfinancovaná. Jak se udává, v naší armádě máme zhruba šest až sedm tisíc bojeschopných vojáků, a když k tomu přičteme aktivní zálohy, které mají asi 2,5 tisíce, nedostáváme se tak ani na deset tisíc vojáků rychle schopných smysluplné bojové činnosti.

A do situace obdobné Ukrajině, že zbraně ze zoufalství najednou rozdáváme i lidem trestaným, nezpůsobilým či odříkačům, ať už z náboženských, politických či jiných důvodů, třeba proto, že je to nějaký „šampon“ z moderní generace, se přece dostat nechceme.

Prostě mezi současnou profesionální armádou a zoufalým rychlokvašným vytvářením „vojáků ze sedláků“ dnes neexistuje vlastně nic. A právě tuto zásadní mezeru by mohly vhodným způsobem vyplnit ony „branněbezpečnostní rezervy“. Je zřejmé, že v současné bezpečnostní situaci v Evropě by tak bylo dost velkým luxusem nevyužít desítky, nebo dokonce stovky tisíc takovýchto dnes již určitým způsobem vycvičených a zejména spolehlivých lidí a nezbudovat pro ně systém. A tak jim dát šanci posloužit svému státu, ať pro případy vnější agrese, nebo i například v případě mimořádných bezpečnostních situací, jako jsou blackout, velké povodně či další pohromy. Například v těsné kooperaci s policií a pochopitelně pod jejím vedením by pak mohli tito dobrovolní záložníci například hlídat obchody před rabováním, rozdávat potravinovou pomoc a tak podobně.

Poučme se ze smutného příkladu na Ukrajině, stojí to za to.