Milan Syruček se nejdříve rozpovídal o své aktivitě k popularizaci země galského kohouta.

Busta de Gaulla bude!

„Dostal jsem takový bláznivý nápad, že nikde u nás není busta Charlese de Gaulla,“ svěřil se přítomným  osmaaosmdesátník Milan Syruček. Ve světě kromě Francie není jeho busta.

„Podařilo se mi přesvědčit kardinála Duku, který měl k de Gaullovi zvláště vřelý vztah, protože de Gaulle byl silně věřící katolík, a Andreje Babiše, který ve Francii chodil do stejné školy jako moje dcera, když jsme tam pracovali jako zpravodajové, aby mně na tu bustu přispěli. Udělal jí sochař Milan Vácha, je odlitá v bronzu a je v jeho ateliéru. Domlouváme se, že ji umístíme, až bude vhodná doba,  na Praze 1. Máme již vybrané místo, chtěli jsme ji tam umístit  již v listopadu, ale nyní to nemá cenu dělat za přítomnosti pár lidí. Takže busta bude, ale uvidíme, kdy bude skutečně fyzicky stát. Podstavec, na kterém bude stát, už je také připravený v hořické sochařské škole,“ poinformoval přítomné novinářský nestor.

A tak trochu si povzdechl: „To souvisí s tím, že mám  někdy velmi bláznivé nápady…“

Napsat, nenapsat,…?

Jan Schneider  se zeptal, kdo napíše životopis Milana Syručka.

„Jednou jsem popsal svůj životopis v knize Na ostří pera. Děti mne přesvědčily, abych napsal, jak jsme byli v Paříži v roce 1969, když jsem tam byl jako zpravodaj Mladé fronty. To mi tiskne vimperská tiskárna. V té Paříži jsem se seznámil s Mitterandem. Byl jsem na jeho první tiskovce a to byla také moje první akce. Když se dozvěděl, že jsem z Prahy, tak mne pozval na oběd a chtěl vědět podrobnosti o Pražském jaru. A zvláště o Dubčekovi.

Já jsem se s jeho rodinou velice přátelil už od roku 1964, když jsem sledoval osudy českých a slovenských komun, které se ve dvacátých letech vystěhovaly do Sovětského svazu. A největší komuna byla v dnešním Kyrgyzstánu, ve Frunze, a otec Saši Dubčeka, Štefan, byl jejím spoluzakladatelem. Dubček tam vyrůstal a byl tam tehdy třináct let, až do roku 1938, když Stalin vydal nařízení, že všichni cizinci buď musí přijmout sovětské občanství, nebo musí zemi opustit. Oni nechtěli přijmout sovětské občanství, tudíž se vrátili zpátky do Československa,“ vypráví Milan Syruček.

Saša nevěřil…

„Přátelství s Dubčekem mi v roce 1968 velmi pomohlo. Dubček mne vzal na různá uzavřená jednání a porady. V dubnu v roce 1968 jsem byl v Moskvě, a protože jsem tam měl řadu přátel, z nichž  snad nejbližší byl Voloďa z Komsomolské Pravdy, který v deseti letech jako ‚syn pluku‘ prošel válkou, rodiče zavřeli do gulagu, ani nevěděl proč, a tím pádem měl vztah k armádě a úzce spolupracoval s generálním štábem...

Tak v dubnu 1968 mě požádal, abychom se šli projít na nábřeží Moskvy. Nevěřil, jestli v bytě nemá odposlouchávací zařízení, protože to bylo u každého z předních pracovníků. A cestou mi řekl, že se u Drážďan připravují sovětské divize na invazi k nám, že se učí nějaká slova česky, studují mapy.

To jsem řekl Dubčekovi. A Saša mi na to řekl: „Ale Milane, mně rozvědka nic nehlásí. A já mu říkám: „Sašo, a ty máš rozvědku taky na východě?“ „To ne, ale oni by mi to neudělali.“ A to byla ta jeho nešťastná fráze, kterou pořád opakoval,“ pokračoval dále Syruček.

„Jeho otec mi říkal: ‚Já mám syna hrozně rád, ale prosím vás proboha, nezvěte ho do Prahy, neudělejte z něj generálního tajemníka, on má úroveň okresního tajemníka.‘ Skutečnost to pak dost potvrdila,“ podotkl Syruček.