Hovoří se o krizi elit. Podle mnoha lidí by řada politiků vůbec neměla být u moci a naopak, řada lidí, kteří nejsou aktivně v politice, by tam jít měli. Zažíváme podle vás krizi osobností, nebo to tak už bylo i v jiných civilizacích, i když ta naše aspiruje na „nejdemokratičtější“?

Skutečnost, zda společnost je nebo není demokratická, přímo nesouvisí s kvalitou vládnoucích elit. Pokud pomineme relativně krátkou starověkou řeckou epizodu, pak moderní masová demokracie se začala prosazovat teprve v průběhu devatenáctého a dvacátého století, přesto předtím existovaly státy a instituce, které se vyznačovaly mimořádně efektivní správou, například obchodní společnosti, vojenské a náboženské řády nebo politické útvary typu Benátek v patnáctém století či Nizozemí ve století sedmnáctém. Společnost musí být meritokratická, to znamená, že by měla vytvořit vzdělávací a administrativní systém, jenž je schopen vybírat a oceňovat lidi nadané, pracovité, loajální, kompetentní a altruistické. Proč tomu tak dnes není? Zamýšlel se nad tím již George Orwell ve třicátých letech minulého století v úvaze o úpadku Britské říše. Podle jeho názoru rozvoj komunikace, telegrafu a infrastruktury způsobil, že se samostatní, ambiciózní a energičtí jedinci typu Roberta Cliva, kteří vybudovali impérium, dostali do područí svazující a zkostnatělé byrokracie, jež je zbavila osobní iniciativy. V posledních desetiletích se přidaly dva další faktory. Za prvé se prosadil jakýsi typ pseudomanažerské rétoriky, připomínající spíše magické zaříkávání než racionální mluvu, přičemž kariérní postup závisí více na její imitaci než na skutečné výkonnosti. Za druhé vzdělávací, akademické a mediální prostředí bylo ovládnuto neomarxistickým viděním světa, které ideologicky deformovalo střízlivé a kritické hodnocení reality. Výsledkem je ochromení jednání i myšlení ve veřejném prostoru.

Už od dávných dob se naše takzvaná západní civilizace snažila vtisknout podobu tam, kde donedávna nepůsobila. Vzpomeňme jen na rozvrat incké či mayské říše, kterou způsobila jen vlastně hrstka lidí. To samé můžeme hledat u severoamerických indiánů, Maorů na Novém Zélandě a tak dále. Jsme nepoučitelní, když se snažíme rozbít tzv. diktátorské autority na Blízkém či Středním východě? Zapomínáme dnes i na rodová a klanová uskupení…

Musíme se uvědomit, že dějiny lidstva jsou neustálým soupeřením a bojem, v průběhu kterého byly slabší skupiny asimilovány či nemilosrdně vyhlazovány. V tomto ohledu se západní civilizace nijak neodlišuje od jiných společností. Arabové v sedmém a osmém století násilně islamizovali Přední východ, Persii, severní Afriku a Pyrenejský poloostrov. Mongolové ve třináctém století zničili mimořádně rozvinuté středoasijské kultury a vyvrátili Abbásovský chalífát. Při dobytí Bagdádu Mongoly byl údajně usmrcen milión místních obyvatel. Pravděpodobně pouze spor o následnictví zastavil mongolskou invazi do Evropy, z níž by se kontinent dlouho nevzpamatoval. Ještě v raném novověku existovalo v rámci Eurasie více mocenských aktérů, kteří usilovali o hegemonii, přičemž v šestnáctém století nebylo vyloučeno, že křesťanství podlehne v souboji s Osmanskou říší. Teprve takzvaná vojenská a zejména průmyslová revoluce způsobila, že ze zmíněné rivality vzešel vítězně Západ, na jehož půdě se zrodilo osvícenství, moderní věda a sekulární humanismus, to znamenaná modernita. Tato kombinace spontánně oslovila většinu světových komunit a položila základy globální civilizace, jejíž další osudy již příliš nezávisejí na samotné geograficky vymezené Evropě nebo Severní Americe.

Pokud jde o zásah proti diktátorským režimům na Blízkém a Středním východě, je dnes zřejmé, že šlo o závažnou strategickou chybu, která může destabilizovat i evropský kontinent. Jsem přesvědčen, že kromě mimořádně silné rezistence rodových a klanových struktur je hlavní příčinou, proč společnosti Blízkého a Středního východu, na rozdíl od Číny, Japonska nebo zemí jihovýchodní Asie, tak zarputile vzdorují modernitě, to, že u nich nedošlo k přechodu od kolektivní identity založené na náboženství ke skupinové identitě vycházející z příslušnosti k modernímu politickému národu. Tragédie arabského světa spočívá v tom, že náboženský fundamentalismem zvítězil nad panarabismem, přičemž neobratná západní politika k tomuto obratu výrazně napomohla. Transformace od zakotvení v náboženství k identifikaci s politickým národem je přitom nezbytnou podmínkou začlenění imigrantů z daného regionu do moderní sekulární západní společnosti. Jinak budou nadále představovat nevyzpytatelnou, rizikovou a frustrovanou enklávu, reziduum středověku uprostřed jednadvacátého století. Je poněkud překvapivé a paradoxní, že mainstreamová levicově liberální média a politici přistupují k muslimům v zásadě rasisticky, protože jejich příslušnost k islámu neustále představují jako nezměnitelnou vlastnost, o niž nemohou a nesmějí být Prorokovi stoupenci připraveni. Přesně takto kdysi argumentovali nacisté, když zdůrazňovali, že vlastnosti některých etnických skupin vyplývají z jejich neodstranitelných biologických dispozicí. Náboženská víra je přitom získána výchovou a jako taková může být osvojena nebo naopak ztracena. Evropa prožila „smrt Boha“ v devatenáctém století, přičemž šlo výlučně o intelektuální a kulturní proces. Rozumím přistěhovalcům, že špatná ekonomická či bezpečnostní situace v Pákistánu, Afghánistánu, Iráku nebo Sýrii je silně motivuje k životu v západní Evropě, ale musí si uvědomit, že cenou za toto privilegium by měla být sekularizace a rezignace na vše, co není slučitelné s moderním způsobem života. Isaac Disraeli, židovský literát a otec britského státníka Benjamina Disraeliho, již ve třicátých letech devatenáctého století vyzval evropské židy, aby zapomněli na Tóru, synagogu a rabíny a plně se asimilovali v národním prostředí, ve kterém žijí. Pokud by jej vyslyšeli, možná by nikdy nedošlo k holocaustu.