Vladimír Putin jednoznačně vyhrál prezidentské volby, což nebylo překvapivé. Nebude demokracie v Rusku ohrožena v případě budoucího vítězství méně silného kandidáta nebo někoho z vojenských jestřábů, či dokonce takového typu Žirinovského? Máme se pokoušet implementovat demokracii tam, kde nemá odezvu či o ni není zájem?

Především je třeba říci, že demokracie nebyla do Ruska implementována zvenčí – na rozdíl například od Japonska či Německa po druhé světové válce – ale ruská populace se sama dobrovolně po roce 1991 rozhodla pro vybudování demokratických institucí podle západního vzoru. V krátkém období mezi březnovou abdikací cara Mikuláše II. a listopadovým bolševickým převratem roku 1917 bylo Rusko z hlediska rozsahu politických práv zřejmě nejsvobodnější zemí světa. Neexistuje žádný moderní národ, který by prošel průmyslovou revolucí a modernizací a jenž by principiálně odmítal demokracii. Do jaké míry uspěje, je samozřejmě jiná otázka. Do Ruska byla naopak v kritickém roce 1917 dovezena západní marxistická revoluční doktrína, která v průběhu sedmdesáti let nesmírně zdevastovala ruské tvůrčí, přírodní, lidské a hospodářské zdroje. Jestliže by v Rusku nezvítězil komunismus a země by se rozvíjela se stejnou dynamikou jako během tří desetiletí před vypuknutím první světové války, náležela by dnes pravděpodobně k nejbohatším a nejlidnatějším státům světa. Podívejme se na trajektorii Finska, které mělo na konci první světové války shodné výchozí podmínky. Ruská síla a strategická poloha v severní Eurasii by zabránila tomu, aby Západ dnes čelil tak mohutné asijské asertivitě, a výrazně by omezovala i ambice islámu. Nezapomeňme rovněž na to, jakou cenu muselo zaplatit Rusko za to, že západní státníci a diplomaté nebyli schopni svojí nekompetentností a nesprávným vyhodnocením situace v samotném zárodku zastavit vzestup nacismu. Roztržka a odcizení vůči Rusku, s nímž má Západ mnohé společné politické a ekonomické zájmy, vydávání této země za hlavní bezpečnostní hrozbu a paranoidní hysterie z „ruského vlivu“ je hrubou geopolitickou chybou, která se dříve či později obrátí proti samotnému Západu. Rusko se za vlády současného prezidenta vzepřelo nadnárodnímu mocenskému a hospodářskému řádu, který je hodlal v rámci své hierarchie odsunout na nesvéprávnou periferii. Vysloužilo si za to v západním tisku propagandistický lynč, démonizaci a stigmatizaci. V zájmu budoucnosti Ruska, rozlehlé, řídce osídlené a surovinově bohaté země, není územní expanze, ale pragmatická spolupráce s technologicky vyspělým partnerem, která by napomohla jeho modernizaci. Jak napsal například Markku Kangaspuro, odborník na Rusko z Helsinské univerzity, do jisté míry na tomto principu probíhá koexistence mezi Ruskem a Finskem, jehož představitelé se necítí být Ruskem pohlcováni či ohrožováni.            

S tím souvisí nynější angažmá Donalda Trumpa, který se soustřeďuje na indo-pacifickou oblast a Evropu nechává poněkud stranou. Končí Evropa jako silný aktér dnešního světa? Ať již z důvodů nízké natality či přesunu ekonomických center do jihovýchodní Asie?