Vladimír Putin jednoznačně vyhrál prezidentské volby, což nebylo překvapivé. Nebude demokracie v Rusku ohrožena v případě budoucího vítězství méně silného kandidáta nebo někoho z vojenských jestřábů, či dokonce takového typu Žirinovského? Máme se pokoušet implementovat demokracii tam, kde nemá odezvu či o ni není zájem?

Především je třeba říci, že demokracie nebyla do Ruska implementována zvenčí – na rozdíl například od Japonska či Německa po druhé světové válce – ale ruská populace se sama dobrovolně po roce 1991 rozhodla pro vybudování demokratických institucí podle západního vzoru. V krátkém období mezi březnovou abdikací cara Mikuláše II. a listopadovým bolševickým převratem roku 1917 bylo Rusko z hlediska rozsahu politických práv zřejmě nejsvobodnější zemí světa. Neexistuje žádný moderní národ, který by prošel průmyslovou revolucí a modernizací a jenž by principiálně odmítal demokracii. Do jaké míry uspěje, je samozřejmě jiná otázka. Do Ruska byla naopak v kritickém roce 1917 dovezena západní marxistická revoluční doktrína, která v průběhu sedmdesáti let nesmírně zdevastovala ruské tvůrčí, přírodní, lidské a hospodářské zdroje. Jestliže by v Rusku nezvítězil komunismus a země by se rozvíjela se stejnou dynamikou jako během tří desetiletí před vypuknutím první světové války, náležela by dnes pravděpodobně k nejbohatším a nejlidnatějším státům světa. Podívejme se na trajektorii Finska, které mělo na konci první světové války shodné výchozí podmínky. Ruská síla a strategická poloha v severní Eurasii by zabránila tomu, aby Západ dnes čelil tak mohutné asijské asertivitě, a výrazně by omezovala i ambice islámu. Nezapomeňme rovněž na to, jakou cenu muselo zaplatit Rusko za to, že západní státníci a diplomaté nebyli schopni svojí nekompetentností a nesprávným vyhodnocením situace v samotném zárodku zastavit vzestup nacismu. Roztržka a odcizení vůči Rusku, s nímž má Západ mnohé společné politické a ekonomické zájmy, vydávání této země za hlavní bezpečnostní hrozbu a paranoidní hysterie z „ruského vlivu“ je hrubou geopolitickou chybou, která se dříve či později obrátí proti samotnému Západu. Rusko se za vlády současného prezidenta vzepřelo nadnárodnímu mocenskému a hospodářskému řádu, který je hodlal v rámci své hierarchie odsunout na nesvéprávnou periferii. Vysloužilo si za to v západním tisku propagandistický lynč, démonizaci a stigmatizaci. V zájmu budoucnosti Ruska, rozlehlé, řídce osídlené a surovinově bohaté země, není územní expanze, ale pragmatická spolupráce s technologicky vyspělým partnerem, která by napomohla jeho modernizaci. Jak napsal například Markku Kangaspuro, odborník na Rusko z Helsinské univerzity, do jisté míry na tomto principu probíhá koexistence mezi Ruskem a Finskem, jehož představitelé se necítí být Ruskem pohlcováni či ohrožováni.            

S tím souvisí nynější angažmá Donalda Trumpa, který se soustřeďuje na indo-pacifickou oblast a Evropu nechává poněkud stranou. Končí Evropa jako silný aktér dnešního světa? Ať již z důvodů nízké natality či přesunu ekonomických center do jihovýchodní Asie?

Donald Trump zřejmě postrádá dlouhodobější strategickou vizi a reaguje tak pouze na fait accompli, kterým je zrod multipolárního světového řádu. Tragické selhání americké politiky na Blízkém východě definitivně zbavilo Spojené státy americké postavení jediné globální mocnosti. Byla to symbolická analogie suezské krize, která v roce 1956 obdobně vyřadila z nejvyšší politické hry Velkou Británii a Francii. Státy jako Brazílie, Indie, Jižní Afrika nebo Turecko se v důležitých mezinárodních otázkách často staví na stranu Číny, která se již z hlediska hrubého domácího produktu přepočteného na paritu kupní síly stala největší ekonomikou světa. Nastal zvláštní paradox, že Čína, v níž nadále alespoň formálně vládne komunistická strana, je schopna v mezinárodním prostoru jednat často pragmatičtěji a realističtěji než Spojené státy americké a Evropská unie, jejichž agenda je prostupována duchem politické korektnosti, genderismu, neomarxismu a levicově liberální ideologie. To pochopitelně zvyšuje atraktivitu Číny jako zahraničněpolitického a ekonomického partnera. 

Mocenské těžiště globální civilizace se dnes nachází v indo-pacifickém regionu, ke kterému se Severní Amerika a Rusko snaží geopoliticky přimknout, zatímco Evropa se ocitá na okraji klíčových planetárních rozhodování. Evropa, která definitivně rezignovala na postavení univerzálního morálního a civilizačního vzoru, tak jako dominantní aktér dnešního světa skončila.

Po obdivuhodné ekonomické, sociální, kulturní a morální obnově, kterou západní Evropa prodělala v desetiletích po skončení druhé světové války, trpí dnes tento kontinent hlubokou personální krizí. Evropa ztratila schopnost formovat elity, které by dokázaly sloučit určitou míru asertivity, fyzické a mentální odolnosti a egocentrismu s flexibilitou, pragmatismem, inteligencí a všeobecným vzděláním. Tato osobností konfigurace, kterou soudobý západní vzdělávací systém dusí, dříve zajišťovala Západu převahu nad ostatními civilizačními okruhy. Evropští vůdcové jsou v současné době na jedné straně prázdnými marketingovými produkty, na straně druhé osobami intelektuálně uvězněnými v neomarxistických a ideologicky korektních dogmatech a neschopnými se vyrovnat se skutečnými výzvami současné společnosti. Až doposud těží z toho, že mainstreamová média kolem nich vytvářejí ochranný val a represivně prostřednictvím štvavých kampaní potírají potenciální opozici a alternativu, kterou stigmatizují jako „populistickou“ či přímo „fašistickou“. Výsledkem je, že v Evropě poprvé v moderních dějinách neexistuje žádný opravdu globálně respektovaný státník.      

To, že si má Evropa poradit sama, ostatně vidíme i v Sýrii, kde Turecko koná, pravděpodobně s tichým souhlasem Ruska, a Evropa působí bezradně a bezmocně. Turecká menšina se v Německu stává významnou součástí společnosti, a její poslání je podle Erdogana jednoznačné – převzít časem otěže vedení země. Je to podle vás alarmující či nebezpečný stav, nebo „to není tak horké“?

Jestliže by současná Evropa představovala živý, energický a kreativní světadíl, pak by se její vitalita a síla přelévala a inspirovala sousední regiony a přispívala k jejich blahobytu. To se však neděje. Periférie Evropy od severní Afriky přes Blízký východ po Ukrajinu je politicky a ekonomicky destabilizována, což je rovněž jednou z příčin migrační krize. Demografická stagnace, stárnutí a reálný pokles počtu obyvatelstva byl bezpochyby jedním z důvodů, proč se německá vláda rozhodla v roce 2015 umožnit masový přísun přistěhovalců ze Sýrie, Afghánistánu a dalších chudých rozvojových zemí a zabránit tak fenoménu, který Thilo Sarrazin nastínil v knize Německo páchá sebevraždu. Jde bezpochyby o jeden z největších sociálních experimentů v moderních dějinách.

Německo bylo již v minulosti navzdory občasných sklonům k agresivní xenofobii zemí otevřenou imigrantům. Například kolem roku 1700 byl každý třetí obyvatel Berlína francouzským hugenotem vypovězeným Ludvíkem XIV. V roce 2012 žilo v Německu 13,3 % obyvatel narozených v zahraničí. Ve Spojených státech amerických to bylo 13,0%, ve Francii a Velké Británii shodně 11,9 % a pouze ve Švédsku více – 15,5 %. Jak ale upozornil výše zmíněný Thilo Sarrazin, přistěhovalci z radikálně odlišných kulturních okruhů se vyznačují zpravidla nižší kognitivní kompetencí, než která je potřebná pro plnohodnotné a produktivní zapojení do moderní západní společnosti. V mezinárodním srovnání pouze do Singapuru, Austrálie a Spojených arabských emirátů přicházejí přistěhovalci kognitivně výkonnější, než je domácí obyvatelstvo. Naopak imigranti v Německu, Belgii, Francii a Švýcarsku místní kognitivní potenciál snižují, a představují proto sociální zátěž. Pro Českou republiku podobná data chybějí, ale přistěhovalci ze Slovenska, Ukrajiny, Ruska, Pobaltí, Balkánu a v poslední době i států jižní Evropy mají bezpochyby srovnatelný kognitivní kapitál jako autochtonní populace.

Nedomnívám se proto, že by Německu hrozil v blízké budoucnosti v důsledku přistěhovalectví zásadní politický zvrat, protože imigranti z Turecka, arabských zemí a subsaharské Afriky nemají jako celek dostatek kognitivní kompetence potřebné pro převzetí sofistikovaného moderního státního aparátu. Co však představuje značnou hrozbu, která se začíná naplňovat, je vznik izolovaných etnických a náboženských enkláv na způsob apartheidu, závažné bezpečností problémy, růst kriminality, pokles celkové ekonomické výkonnosti a životní úrovně a následně radikalizace původního obyvatelstva s nevyzpytatelnými důsledky.