V poslední době se vedou spory o to, zda odvolání Dozorčí komise proběhlo v souladu se zákonem, nebo nikoliv. Jak se na to díváte vy z pohledu mediálního experta a někdejšího předsedy Rady ČT? A obecněji – pokud je Rada ČT nespokojena s prací Dozorčí komise, měla by mít právo ji odvolat? Nebo se musí „vecpat“ do zákonných důvodů dle § 6 Zákona o České televizi, který důvody pro odvolání výrazně zužuje?

Nejsem právní expert, takže se na to dívám spíše z věcné stránky mediálního provozu. Dozorčí komise byla, pokud mě paměť neklame, zřízena kvůli tomu, že členové Rady ČT (a ostatních rad) na jedné straně musí ze zákona posuzovat i mnohá ekonomická rozhodnutí ČT, na druhé straně nemusí být ekonomicky vzdělaní a pochopit hospodaření takové instituce je pro ně nezvládnutelným úkolem.

Vlastně se v tom odráží základní existenciální problém Rady ČT (respektive rad): dozorují něco, čemu nemusí rozumět. Aby se tento problém alespoň v ekonomické rovině vyřešil, vznikla komise, v níž by měli zasedat odborníci-ekonomové, kteří jsou schopni nahlížet do „živých“ materiálů ČT a rozumět jim a Radě ČT svá zjištění (včetně zjištěných pochybení) předkládat.

Laickým rozumem soudím, že pokud Rada většinou hlasů dospěje k závěru, že jí jednání poradního orgánu nepomáhá, může/musí ho odvolat a sestavit jiný – vždyť podstatou věci je, že Rada potřebuje v ekonomických otázkách poradit.

Proč tedy nedávné odvolání Dozorčí komise vyvolalo takový rozruch?

Klasická otázka detektivních příběhů „Cui bono“, tedy komu ku prospěchu, mě vede k úvaze, že z napětí mezi Radou ČT a Dozorčí komisí (což je současná realita) může mít prospěch jedině management ČT, pro který to znamená ochromení důležitého nástroje kontroly ekonomického chování ČT, zvláště pak hospodárného nakládání se svěřenými prostředky.

Tahanice, která kolem odvolání komise vznikla, mě děsí. Z odvolání komise se stala uměle živená kampaň, jejímž jediným důsledkem je nebývalé oslabení Rady ČT jako instituce, která může – alespoň v hrubých rysech a ve velmi obecné rovině – dávat ČT zpětnou vazbu, pokud jde o úspěšnost její snahy poskytovat službu veřejnosti, a současně být autoritou, která se dokáže vzepřít Poslanecké sněmovně, kdyby její „apetit“ ohledně vlivu na ČT překročil únosné meze. Toto oslabení se okamžitě projevilo euforickou snahou politické reprezentace Radu ČT koučovat nejrůznějšími rezolucemi a fakticky ji nahrazovat. Zvláště Senát PČR, který ve stávajícím nastavení právního prostředí českého mediálního systému nemá žádnou roli, překvapil svým aktivismem. Zpochybnění legitimity jednání Rady ČT, které Senát předvedl, je podle mého soudu jedním z nejvážnějších útoků politické elity na postavení médií veřejné služby od roku 2000.