Sněmovna přehlasovala prezidentské veto školského zákona. Jak hodnotíte tuto věc, o čem to svědčí?

Je rozhodně dobře, že veto bylo přehlasováno, protože důvody pana prezidenta vycházející ze stanoviska Svazu měst a obcí proti mateřským školám podle mne neobstojí. První bod prezidentovy kritiky se týkal financí pro budování kapacit školek, ale tady je zcela jasně ve vládním prohlášení i koaliční smlouvě řečeno, že tyto prostředky se zajistí z domácích i evropských zdrojů. Snaha Svazu měst a obcí nerespektovat potřeby rodičů mi připadá nepochopitelná. Kromě toho si vzpomínám, že v roce 2013 prezident Zeman v Senátu řekl, že uplatňování prezidentského veta je vlastně důkazem jeho selhání a dokladem toho, že prezident nekomunikoval s Parlamentem během procesu přijímání zákona. Tady došlo k tomu, že Svaz měst a obcí prezidenta mylně informoval o tom, že nebyla příležitost ke komunikaci. Úmysl rozšířit přístupnost školek od dvou let deklarovala ministryně školství již v srpnu 2015 a nepochybně všichni, kdo měli zájem do debaty vstoupit, na to měli tři čtvrti roku. Přijít s tím v situaci, kdy prezident stojí před podpisem, a totálním způsobem jej dezinformovat, mi od Svazu měst a obcí přijde krajně nekorektní.

Vyhrocené debaty se také vedou kolem inkluze. Její odpůrci tvrdí, že se tím zhorší kvalita běžných škol...

Ke zhoršení situace v běžných školách to nepovede, bude se tam jen klást větší důraz na různost žáků, a to se týká jak nejnadanějších, tak těch, kteří potřebují nejvíc pomoci. Inkluze má velký význam pro budování sociálních mechanismů pomoci ve škole, protože účelem školy není jen naučit se nějaké mechanické vědomosti, ale získat i sociální návyky, které jsou pro společnost formativní. To, že budou děti vidět, jak se některým žákům jistým způsobem pomáhá, povede k tomu, že si zvyknou, že taková pomoc patří ke způsobu života.

V české společnosti panuje bohužel šokující stereotyp, který potvrdil i nedávný výzkum, podle nějž jsou lidé schopni tolerovat postiženého člověka jako souseda, ale v dalších kategoriích, jako je nadřízený, podřízený, kolega nebo partner pro dítě, je pro ně člověkem druhé kategorie. A to je v rozporu s tím být slušnou a civilizovanou společností. U nás stále ještě setrváváme ve stereotypech z přelomu 19. a 20. století, kdy tito lidé byli chápáni jako méněcenní a vyčleňovali se do zvláštních institucí. To se ve 20. století projevilo i ve snahách reprezentovaných eugenikou a vyhlazovacími tábory. Nechci naše speciální školy vinit z tohoto extrému, ale myslím, že máme někde ve hlavách stále tyto stereotypy a ty pak ve společnosti uplatňujeme. Zkušenosti ze zemí, kde se společné vzdělávání uplatňuje, ukazují, že školský systém má lepší výsledky než ten náš. Všechny řeči o tom, jak inkluze uškodí, považuji za zbytečný a neoprávněný poplach.

Andrej Babiš řekl, že možnou prezidentskou kandidátkou hnutí ANO by mohla být Věra Jourová. Ozvala se kritika, že jde stejně o podporu Miloše Zemana, protože paní Jourová nemá šanci…

Myslím, že to není podpora Miloše Zemana. Andrej Babiš uvedl Věru Jourovou jako jednoho z možných kvalitních kandidátů a já jsem přesvědčen, že by byla dobrou prezidentkou, a nemám o tom pochyby stejně jako o Martinu Stropnickém, který má za sebou úctyhodnou diplomatickou kariéru. Myslím, že se tady přeceňuje to, že Andrej Babiš uvedl jména jako příklady, ale stranou pozornosti zůstává, že současně zdůraznil, že v hnutí ANO proběhne něco jako primárky a teprve pak bude kandidát vybrán. Ta jména pouze ilustrují to, že jsou zde kvalitní kandidáti, kteří by si zasloužili vyhrát.

Mezinárodní pozornost přitahovala prezidentská volba v Rakousku. Co podle vás znamená, že finální boj proběhl mezi kandidáty reprezentujícími výrazné protiklady?

Je to nepochybně příznak nesmírně silné polarizace společnosti, ale to není nic nového pod sluncem. Žijeme ve společnostech, kde o výsledku rozhoduje skutečně každý hlas, a jde tedy spíše o jakési povzbuzení pro každého, komu záleží na tom, jak se vyvíjí jeho země, k tomu, aby využil demokratické mechanismy a přišel k volbám.

Rakousko nakonec nezvolilo kandidáta, před kterým někteří představitelé EU varovali. Výtky se ale objevují na adresu Polska a Maďarska, mluví se o „hnědnutí“ tamní politiky. Je to oprávněné?

V případě Polska jsou důvody se domnívat, že kroky polských politiků už jsou za hranicí toho, k čemu je opravňuje mandát, který získali ve volbách. Z tohoto hlediska to není věc, kterou by bylo možné brát na lehkou váhu. Kritika ze západní Evropy se podle mne týká toho, že nové země ne příliš sdílejí hodnoty, na kterých stojí poválečná Evropa a Evropská unie. Málo se v našich končinách a v zemích V4 na oficiální úrovni vnímá to, že Unie není jen organizace, která zajišťuje lepší životní úroveň, snazší cestování a bezbariérový obchod, ale že tím primárním byly hodnoty humanity a lidských práv. Vycházelo se ze zkušenosti se zločiny druhé světové války a ponaučení z těch hrůz a Evropa vytvořila solidární společenství států, které si pomáhají. V dané situaci nás může západní Evropa vnímat velmi problematickým způsobem, který se objevuje v kritických výrocích některých politiků. Říkají, že neprojevíme-li solidaritu v pomoci uprchlíkům, nemůžeme čekat poskytování financí z evropských prostředků. To nepokládám za urážlivé nebo za vydírání, ale jako logické vyústění toho, že máme s hodnotami problém a že si to politici v západní Evropě uvědomují. Největší ohrožení naší budoucnosti a našich národních zájmů vidím v destabilizaci EU a ohrožení tohoto vývoje. Jakmile se tento základ rozpadne, budeme vydáni na pospas ruskému impériu se vším, co reprezentuje.

Určitou ostrakizaci zažilo dříve i Rakousko kvůli úspěchu Jörga Haidera. Je takový mentorský postoj účinný?

Myslím, že v okamžiku, kdy si lidé volí extrémní strany, které hodnoty spolupráce nabourávají, je logické, že politici reagují a dělají něco pro to, aby se tento vývoj zvrátil. V případě Polska, pokud vím, tam existuje nepublikovaný nález polského ústavního soudu a kritika ze strany evropských politiků nestojí na vodě. Nejde ale jen o Evropskou unii. Přistoupili jsme již před tím k závazné ochraně lidských práv, když jsme se stali členy Rady Evropy. Toto členství znamená naplňování demokratických standardů a ochranu hodnot jako respekt k lidským právům nebo možnost konání svobodných voleb. V okamžiku, kdy to některé členské země porušují, musí přijít krok, z nějž vyplynou důsledky.

Po uzavření balkánské cesty přichází do EU méně uprchlíků, jaký je váš odhad dalšího vývoje?

Uprchlická krize tím vyřešena nebyla zejména proto, že ještě stále není vyřešena perspektiva uprchlíků. Jako velmi problematické vidím vytváření dalších generací, které vyrůstají v uprchlických táborech bez možnosti integrace do společnosti. Za velké memento považuji to, co se stalo palestinským uprchlíkům po arabsko-izraelském konfliktu. Sám fakt, že komunity nejsou přijaty místním prostředím a žijí v trvalém uprchlickém statusu, vytváří ztracené generace, které jsou potenciálně zdrojem dalších hrozeb. Nemám strach z jakéhokoli náboženství, ale když se někdo rozhodne pro terorismus, je mi jedno, jakého proroka vyznává. Podstatné je, že je nutné budovat občanskou společnost, ve které má každý svobodu vyznání, ale která je řízena občansky a sekulárně. Kroky, v jejichž rámci dnes Evropa problém jen vytlačuje ven, k řešení nevedou. Včera jsem viděl v televizním zpravodajství plně naloženou loď s uprchlíky, která se otočila kýlem vzhůru. Příklady tohoto typy jsou obrazem toho, co jako Evropa děláme – neposkytujeme rozumné řešení. Cestou k němu bude muset být větší evropská integrace a vytvoření společné evropské pohraniční a pobřežní stráže, která by měla mít dvojí úkol – starat se o ty, kdo nemají nárok na ochranu a kteří budou přiměřeně slušně vykázáni, a jednak o ty, kdo potřebují pomoc. Dnes v přístupech EU tuto dimenzi nevidím.