Sněmovna přehlasovala prezidentské veto školského zákona. Jak hodnotíte tuto věc, o čem to svědčí?

Je rozhodně dobře, že veto bylo přehlasováno, protože důvody pana prezidenta vycházející ze stanoviska Svazu měst a obcí proti mateřským školám podle mne neobstojí. První bod prezidentovy kritiky se týkal financí pro budování kapacit školek, ale tady je zcela jasně ve vládním prohlášení i koaliční smlouvě řečeno, že tyto prostředky se zajistí z domácích i evropských zdrojů. Snaha Svazu měst a obcí nerespektovat potřeby rodičů mi připadá nepochopitelná. Kromě toho si vzpomínám, že v roce 2013 prezident Zeman v Senátu řekl, že uplatňování prezidentského veta je vlastně důkazem jeho selhání a dokladem toho, že prezident nekomunikoval s Parlamentem během procesu přijímání zákona. Tady došlo k tomu, že Svaz měst a obcí prezidenta mylně informoval o tom, že nebyla příležitost ke komunikaci. Úmysl rozšířit přístupnost školek od dvou let deklarovala ministryně školství již v srpnu 2015 a nepochybně všichni, kdo měli zájem do debaty vstoupit, na to měli tři čtvrti roku. Přijít s tím v situaci, kdy prezident stojí před podpisem, a totálním způsobem jej dezinformovat, mi od Svazu měst a obcí přijde krajně nekorektní.

Vyhrocené debaty se také vedou kolem inkluze. Její odpůrci tvrdí, že se tím zhorší kvalita běžných škol...

Ke zhoršení situace v běžných školách to nepovede, bude se tam jen klást větší důraz na různost žáků, a to se týká jak nejnadanějších, tak těch, kteří potřebují nejvíc pomoci. Inkluze má velký význam pro budování sociálních mechanismů pomoci ve škole, protože účelem školy není jen naučit se nějaké mechanické vědomosti, ale získat i sociální návyky, které jsou pro společnost formativní. To, že budou děti vidět, jak se některým žákům jistým způsobem pomáhá, povede k tomu, že si zvyknou, že taková pomoc patří ke způsobu života.

V české společnosti panuje bohužel šokující stereotyp, který potvrdil i nedávný výzkum, podle nějž jsou lidé schopni tolerovat postiženého člověka jako souseda, ale v dalších kategoriích, jako je nadřízený, podřízený, kolega nebo partner pro dítě, je pro ně člověkem druhé kategorie. A to je v rozporu s tím být slušnou a civilizovanou společností. U nás stále ještě setrváváme ve stereotypech z přelomu 19. a 20. století, kdy tito lidé byli chápáni jako méněcenní a vyčleňovali se do zvláštních institucí. To se ve 20. století projevilo i ve snahách reprezentovaných eugenikou a vyhlazovacími tábory. Nechci naše speciální školy vinit z tohoto extrému, ale myslím, že máme někde ve hlavách stále tyto stereotypy a ty pak ve společnosti uplatňujeme. Zkušenosti ze zemí, kde se společné vzdělávání uplatňuje, ukazují, že školský systém má lepší výsledky než ten náš. Všechny řeči o tom, jak inkluze uškodí, považuji za zbytečný a neoprávněný poplach.