Letošnímu roku v událostech dominuje válka na Ukrajině. Kde podle vás tkví jablko celého sváru a kde příčiny, které vyústily až k tomuto konfliktu?

Odlišil bych zde dvě roviny, samotnou motivaci Ruska ovládnout Ukrajinu a rozhodnutí zahájit právě teď válku. Pokud jde o snahu získat Ukrajinu, jsem si jistý, že se jedná o velmi komplexní motivaci a že se mýlí ti, kdo se snaží nalézt jen jedinou příčinu a všechno navázat na ni. Roli nesporně sehrály bezpečnostní obavy Ruska, které se tradičně snaží zajistit proti případnému dalšímu útoku ze Západu, takže chce mít mezi NATO a vlastním územím „nárazníkové pásmo“, které kontroluje alespoň neutrální, ideálně proruský režim. Na tom, zda jsou ruské obavy z útoku oprávněné, nebo ne, ani moc nezáleží, podstatné je, že vedení v Kremlu je za takové pokládá a podle toho koná. Podobně je tomu i s dalším motivem, totiž s onou údajnou jednotou ruského a ukrajinského národa a ruskými nároky na ukrajinské území. Oficiální ruské teze v tomto směru jsou často extrémně zjednodušující, zavádějící či přímo lživé, ovšem ruské vedení je alespoň o některých z nich zjevně přesvědčeno. Důležitou roli hrají ekonomické faktory, zejména ukrajinský průmysl, zemědělství a nerostné suroviny. Rusku by se určitě hodily některé kapacity ukrajinských zbrojních podniků, význam ukrajinského zemědělství zajisté není třeba zdůrazňovat a Ukrajina má i obrovské zásoby zemního plynu, které by se pro Evropu mohly stát nesmírně lákavou alternativou k dodávkám z Ruska. Celkově bych to shrnul asi tak, že Kreml usiluje o to, aby se Ukrajina dostala do podobné pozice jako nyní Bělorusko, tedy aby se politicky, ekonomicky, vojensky i jinak začlenila do schématu „ruského světa“.

Jinou věcí ovšem je rozhodnutí Kremlu zahájit 24. února 2022 invazi na Ukrajinu. Stejně jako naprostá většina odborníků jsem to pokládal za téměř vyloučené a stále si nejsem jistý, proč to vlastně Rusové provedli. Jsem totiž přesvědčen, že kdyby ještě několik měsíců pokračoval ten vojenský, diplomatický a ekonomický tlak, pak by Kreml víceméně dosáhl svého, protože Západ by nakonec dotlačil Ukrajinu k ústupkům a kompromisům. Ohledně důvodů tohoto ruského rozhodnutí jsme tudíž odkázáni pouze na spekulace. Ruská strana naznačuje, že se Ukrajina mohla chystat k útoku proti Donbasu, že vyvíjela jaderné a biologické zbraně atd., ovšem ty údajné důkazy jsou naprosto nepřesvědčivé. Na Západě se zase spekuluje, že Vladimir Putin je těžce nemocný, že mu dochází čas, že se chce zapsat do dějin jako velký sjednotitel „ruského světa“ a získat nedotknutelnost po opuštění úřadu, ale ani pro to neexistují žádné přesvědčivé důkazy. Velké otázky se vznášejí nad rolí ruských zpravodajských služeb. Předávaly Vladimiru Putinovi správné informace o Ukrajině, ale Putin jim prostě nevěřil, stejně jako Stalin v roce 1941 nevěřil varováním o blížícím se německém útoku? Nebo to bylo podobně jako v USA před invazí do Iráku, tedy že zpravodajské služby se dostaly pod velký politický tlak a dodávaly takové informace, které politici chtěli slyšet, neboli informace často zkreslené, nepřesné či přímo falešné? Můžeme opět jen spekulovat, ačkoli doufám, že jednou se to dozvíme.

Ještě bych tady doplnil jednu takřka konspirační teorii, kterou jsem zaznamenal. Neříkám, že jí věřím, ale je to poměrně zajímavý myšlenkový experiment. Narazil jsem na tvrzení, že Rusko prakticky vlezlo do důmyslně nastražené americké pasti, resp. že Američané systematicky realizovali různé politické a vojenské kroky, které nakonec dovedly Kreml k mylnému závěru, že z Ukrajiny přichází akutní hrozba, kterou bude možné eliminovat jakousi preventivní vojenskou akcí, aniž by se západní země zmohly na nějakou silnou reakci. Výsledek byl ovšem přesně opačný a USA zahájily proti Rusku zástupnou válku. Dokonce by se pro to dal uvést také historický precedent, neboť krymskou válku v polovině 19. století naplánovali Britové a Francouzi, kteří dovedli ruského cara k útoku na osmanskou říši, které následně přišli na pomoc. Londýn a Paříž prostě nastražily past na ruského medvěda, který do ní ochotně vlezl. Mohlo by se něco podobného odehrát i v roce 2022? Popravdě řečeno, kdyby tohle chtěli Američané naplánovat, tak lépe by to snad ani vymyslet nemohli.

V jaké fázi se válka z pohledu rozhodujících kroků nachází? Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj varoval, že na vítězství Ukrajiny zbývají poslední týdny. Je to tak?

Zelenského tvrzení samozřejmě nelze brát úplně doslova, protože je to koneckonců politická rétorika, která má budit dojem rozhodnosti a naléhavosti, ale přesto si myslím, a nejsem v tom zdaleka sám, že srpen by mohl být přelomovým měsícem. Rusko ovládá prakticky celou Luhanskou oblast a snaží se o dobytí Doněcké oblasti, jenže je velkou otázkou, zda na to má síly. Když porovnáme intenzitu ruského ofenzivního tlaku během květnových a červnových bojů o Severodoněck a Lysyčansk a intenzitu dnes, ten rozdíl je obrovský. Připomínám, že na počátku července Vladimir Putin vyzval vojáky k odpočinku, čímž vlastně začala jakási operační pauza, jakou odborníci vesměs čekali. V polovině července ministr Šojgu vyzval k obnovení útoků, jenže ta intenzita ruských operací se od té doby nijak zvlášť nezměnila a dramaticky zaostává za tou z května nebo z června. V některých dnech se Rusové nepohnuli vůbec a v jiných získali třeba jen stovky metrů, nanejvýš kilometr. Připomíná to spíš nesmělý průzkum bojem. Vše nasvědčuje tomu, že se Rusové potýkají s čím dál většími problémy s nahrazováním lidských ztrát i zničené techniky, a navíc ztrácejí dlouhodobou převahu v mohutnosti dělostřelecké palby, neboť jim raketomety HIMARS systematicky ničí sklady munice. Drtivá dělostřelecká převaha náleží mezi hlavní složky ruské taktiky a bez ní mají hodně vážný problém. Dříve Rusové stříleli o řád vyšší počty granátů než Ukrajinci, ale raketomety HIMARS to změnily. Rusové sice palebnou převahu pořád mají, ale už to evidentně není tak výrazné jako během května a června.

Mezitím se pomalu, ale jistě rozbíhá ukrajinská ofenziva směrem na jihovýchod k Chersonu, což by se nakonec mohlo ukázat jako rozhodující tah. Ukrajinci však jednají velice opatrně, protože se jedná i o tah vysoce riskantní. Pokud by uspěli a dokázali by např. opět získat Cherson a začít vytlačovat ruskou armádu, byl by to obrovský úspěch nejen vojenský, ale samozřejmě i morální a politický. Pokud by se ale Rusům podařilo ukrajinskou protiofenzivu odrazit, logicky by to znamenalo pro Kyjev těžkou ránu. Ukrajinci už opakovaně demonstrovali schopnost provádět úspěšné lokální protiútoky, ovšem postup na Cherson reprezentuje mnohem náročnější úkol. Nesmírně důležitou roli hrají raketomety HIMARS, jež postupně likvidují ruské sklady a překladiště munice a paliva, nádraží, mosty, velitelská stanoviště a postavení protivzdušné obrany v okolí Chersonu. Jedná se o cílenou dělostřeleckou přípravu, jež má Rusy oslabit a umožnit Ukrajincům hladší postup, ačkoliv i tak se musí očekávat, že ukrajinská armáda zaznamená ztráty, jelikož nyní se dostává do pozice útočníka, jenž mívá zákonitě vždy vyšší ztráty než obránce. Přesto však čekám, že protiofenziva bude pokračovat, jelikož Ukrajina potřebuje dosáhnout jasného vojenského úspěchu. Ještě pro úplnost dodávám, že byly zaznamenány i nové ruské pokusy o postup směrem k Charkovu, ale zatím působí hodně vlažně a Rusové evidentně postrádají kapacity na nějakou větší ofenzivu. Zřejmě tedy jde spíše o diverzní operace, které mají přimět Ukrajince rozptýlit síly, resp. přesunout tam jednotky z Doněcké oblasti. Současně ale platí, že Rusové přesouvají své síly z Doněcké oblasti k Chersonu, aby posílili jeho obranu.

Často se hovoří o tom, že válku rozhodnou lidské zdroje, protože Severoatlantická aliance své vojáky do boje nepošle, aby nedošlo k přímému střetu s Ruskem, a výcvik nových vojáků trvá dlouho. Bude množství lidí to, co nakonec rozhodne?

Nepochybně půjde o jeden z nejvýznamnějších faktorů, protože válka se již někdy v květnu proměnila ve vyčerpávací a opotřebovávací konflikt, v němž se obě strany snaží způsobit protivníkovi co nejvyšší ztráty a současně co nejrychleji nahrazovat ztráty vlastní. Záměrně začnu ztrátami Ukrajiny, protože o těch se zpravidla tolik nemluví. Aktuální odhady říkají, že Ukrajina pozbyla něco mezi 10 000 a 15 000 padlých, a když si připomeneme klasickou vojenskou poučku, že na jednoho mrtvého připadají dva až tři ranění, pak jde o 20 000 až 45 000 raněných. Celkové ukrajinské ztráty se tak zřejmě pohybují mezi 30 000 a 60 000 padlých a raněných. Ukrajina ovšem pořád má takříkajíc kde brát, jelikož uskutečnila totální mobilizaci. Na vstup do ukrajinské armády se nyní čeká asi měsíc, protože Ukrajinci mají pouze nějaké dané výcvikové kapacity a jejich pěšáci směřují na frontu přibližně po čtyřech týdnech výcviku, u specialistů je to asi šest týdnů. Ukrajina má každopádně nadále více než dost mužů a jejich přípravu by měl ještě urychlit již probíhající výcvik v některých zemích NATO. Morálka Ukrajinců zůstává pořád výtečná, byť samozřejmě nemá smysl zapírat, že se také u nich někdy vyskytují různé nežádoucí jevy a incidenty, jaké se koneckonců někdy objeví v každé válce a v každé armádě světa, ovšem jako celek si ukrajinská armáda aspoň zatím vede nad očekávání dobře.

V případě Rusů je to podstatně horší, protože spousta zpráv napovídá, že už jsou z hlediska personálu takřka na dně. Odhaduje se, že ztratili už okolo 25 000 padlých, což podle oné poučky znamená okolo 50 000 až 75 000 raněných, tzn. celkové ztráty 75 000 až 100 000 osob. Připomínám, že původně tam Rusové nasadili okolo 200 000 osob, takže lze soudit, že jejich celkové ztráty už nejsou moc daleko od poloviny počátečních stavů, což je katastrofa. Dále se uvádí, že od počátku války tam přisunuli dalších asi 30 000 až 40 000 vojáků, takže dokázali pokrýt zhruba polovinu ztrát, což jim zaručeně nevěstí nic dobrého. Navíc ty posily jsou z hlediska kvality zjevně daleko horší než ty síly, o které Rusové ve válce zatím přišli. Rusko již nasadilo na Ukrajině přibližně 85 % svých celkových pozemních bojových kapacit a vzhledem k těm vysokým ztrátám není nijak přehnané říci, že tam svou armádu prakticky zmrzačilo. O problémech Ruska svědčí také budování regionálních dobrovolnických praporů, do kterých směřují mnohdy muži po čtyřicítce, nezřídka i padesátníci, výjimkou nejsou ani šedesátníci. Ruská armáda jim dobře platí a pro muže v řadě chudých regionů Ruska se to může jevit jako zajímavá příležitost, avšak takhle se nedá vyhrát válka, zvláště když tito vojáci směřují na frontu po pouhém týdnu výcviku. Také se vyskytují informace o rekrutování vězňů. A mimochodem, než mě někdo nařkne, že opakuji tvrzení ukrajinské propagandy, tak upozorňuji, že to jsou vesměs zprávy z ruských regionálních médií, kde se leckdy objevují věci, které moskevská média nepublikují.

V Rusku každopádně probíhá jakási skrytá mobilizace, která se ale zřejmě blíží svým limitům. Proto se stále častěji spekuluje i o scénáři, že by Rusko mohlo oficiálně vyhlásit válku a totální mobilizaci, jenže vůči tomu zůstávám hodně skeptický. Totální mobilizace je nepředstavitelně náročný proces, na který Rusku pravděpodobně chybějí kapacity. Nařídit statisícům či milionům mužů začlenění do armády totiž není mobilizace, jelikož tím nevzniká armáda, nýbrž jen dav. Pro vznik skutečné mobilizované armády jsou potřeba gigantické organizační, dopravní, shromažďovací a výcvikové kapacity, jaké Rusko zjevně nemá, protože s ničím takovým nikdy nepočítalo. Sovětský svaz s mobilizací počítal, ostatně i Ukrajina s ní počítala a provedla ji pozoruhodně dobře, ale ruská armáda to zřejmě provést nedokáže. Chybějí jí k tomu ostatně i elementární věci jako dostatečně rozsáhlé výcvikové prostory nebo adekvátní počty důstojníků a poddůstojníků, nemluvě o tom, že nejspíše nemá ani dost výzbroje a výstroje pro takové počty vojáků. Mobilizace by navíc určitě přinesla i obrovské politické riziko, protože podpora speciální vojenské operace, jak se válce v Rusku oficiálně říká, je mezi mladými Rusy hodně diskutabilní. Totální mobilizace by tedy zřejmě vytvořila situaci nebezpečně podobnou té, jež v Rusku nastala v roce 1917, kdy to vedlo ke svržení cara a k revoluci. Myslím, že Vladimir Putin si to dobře uvědomuje a že přesně proto se do takového kroku evidentně vůbec nehrne.

Ruský prezident Vladimir Putin se nechal slyšet, že Západ prohrál hned v počátku jejich „speciální operace“. Co tím myslel? Nebo jde jen o politickou rétoriku?

Ano, předpokládám, že jde prostě jen o rétorické cvičení, ačkoli by se mohlo jednat i o narážku na to, o čem jsem se již zmiňoval, tedy na ruská tvrzení, že Ukrajina zamýšlela ofenzivu proti Donbasu nebo že chystala jaderné a biologické zbraně. Putinovo prohlášení tak mohlo znamenat, že Rusko dokázalo tyto údajné plány Západu a Ukrajiny překazit. Ve skutečnosti ale katastrofálně prohrálo Rusko, jelikož bez ohledu na vojenský výsledek této války se jedná o gigantický strategický debakl. Kreml evidentně usiloval o rychlé ovládnutí celé Ukrajiny, což se mu ale teď naprosto jistě nepodaří, protože i kdyby se ruské armádě přece jen povedlo dosáhnout vojenského vítězství na Donbasu a udržet dosavadní pozice na jihovýchodě Ukrajiny, pak to představuje přibližně pětinu území Ukrajiny, a to za cenu ohromných ztrát živé síly i techniky. Ruská armáda měla dříve obrovský respekt, o který ale přišla, když se ukázala jako nezpůsobilá vést moderní válku. Určitě utrpí i prodeje ruských zbraní, z nichž mnohé se projevily jako neefektivní. Ruská ekonomika je vážně poškozená a mnoho dosavadních spojenců Ruska už hledí k jiným velmocím, nejen k Západu, ale třeba i k Číně a Turecku. Země NATO zahájily masivní zbrojení, do Aliance záhy vstoupí Švédsko a Finsko, což bude pro Rusko zásadní problém především kvůli Baltu. Celková strategická a mocenská pozice Ruska ve světě se prostě dramaticky zhoršila a opravdu hodně pochybuji, že obsazení těžce poničené pětiny Ukrajiny to vynahradí. Přes všechny výhrady k Vladimiru Putinovi jsem ho pokládal za velmi schopného státníka, jehož souhrnný zápis do dějin by byl nakonec pozitivní, avšak to už určitě neplatí. Dobře to shrnul ruský vojenský expert Pavel Podvig, který napsal, že je to zločin, chyba, hloupost a zrada v jednom balení.

Ohledně ukončení války, uzavření míru, dohody, kompromisu nebo jakkoliv to nazveme, se vede bouřlivá diskuse. Ozývá se, že Ukrajina nemůže ustoupit diktátorovi, že má právo na vstup do EU, NATO či jinam, ale také že Ukrajina propásla šanci se dohodnout na začátku a nyní bude muset ustoupit, případně se vzdát části svého území. Taková slova se objevují i mezi zkušenými politiky a experty. Je vhodné po Ukrajincích uprostřed války žádat územní a jiné ústupky?

Odpovím asi trochu zeširoka. Přes veškerá vzletná prohlášení a krásná slova např. o obraně svobody a demokracie platí, že sledujeme především intenzivní fázi velmocenského soupeření. Západní země se na počátku velmi zdráhaly poskytnout Ukrajině těžké ofenzivní zbraně, protože zjevně předpokládaly, že Rusko během pár týdnů zvítězí, byť mu obranné zbraně jako rakety Javelin či Stinger způsobí vážné ztráty, takže Ukrajina snad dosáhne jakési „čestné porážky“. Ale po těch pár týdnech se ukázalo, že se Ukrajinci dokážou nejen velmi efektivně bránit, ale že by se snad mohli i ubránit, resp. způsobit Rusku vojenskou porážku. Někdy od poloviny dubna tedy začaly na Ukrajinu přicházet i těžké útočné zbraně jako tanky a moderní dělostřelectvo, protože přinejmenším některé země NATO, zejména USA, Velká Británie a Polsko, chtějí výrazně oslabit Rusko. Proto lze jednoznačně hovořit o zástupné válce, ale co je důležité, to je postoj oněch velmocí, které se nyní drží toho, že je v jejich zájmu Ukrajině pomáhat a poškozovat Rusko. Nyní se nezdá, že by Washington, Londýn či Varšava chtěly tento postoj měnit, ale pokud by to z nějakého důvodu nastalo, pak by zřejmě začaly tlačit Kyjev k ústupkům, a to bez ohledu na nějakou morální vhodnost takového kroku. Morálka ostatně hraje velmi malou (pokud tedy vůbec nějakou) úlohu i v jejich současné podpoře Ukrajiny.

Mimochodem, musím upřímně přiznat, že jsem ukrajinskou armádu dost podcenil, ačkoliv asi ne tolik jako Rusové. Po zahájení ruské invaze jsem předpokládal, že se Ukrajinci vydrží bránit několik týdnů a způsobí Rusům citelné ztráty, ale nakonec budou poraženi, kdežto Rusové zjevně očekávali, že odpor bude zcela minimální, resp. že velká část Ukrajinců je bude přímo vítat. Nemohli se splést více a právě ten rozhodný a pozoruhodně efektivní ukrajinský odpor ve skutečnosti představuje jeden z důležitých důvodů rozsáhlé západní vojenské pomoci. S lehkou nadsázkou lze totiž říci, že velmoci jsou jako Bůh, protože když už někomu pomohou, tak pouze tomu, kdo si v první řadě pomůže sám. Jsem si prakticky jistý, že kdyby se Ukrajinci zachovali podobně jako v roce 2014, tedy že by se proti Rusům bránili jaksi polovičatě, tak by na Západě nikdo nehnul prstem. Jinými slovy, Ukrajina získává podporu také proto, že od první sekundy ruského vpádu účinně a odhodlaně bojuje. Tohle tedy byla zřejmě největší chyba Rusů, protože Ukrajinu ohromně podcenili, resp. domnívali se, že to bude podobné jako v roce 2014. Tehdy by jim obsazení celé Ukrajiny takřka jistě vyšlo, jenže oni neviděli nebo spíše nechtěli vidět, jak výrazně se ukrajinská armáda za tu dobu změnila. Jak se říká, zaručená cesta k vytvoření výkonného a motivovaného nepřítele je uštědřit mu porážku, ale nedorazit ho, vystrašit ho a nechat ho být. Přesně to kdysi udělal Napoleon s Pruskem a potom se nestačil divit.

Právě tento postoj Ukrajinců by ovšem logicky znamenal zásadní problém, pokud by někdy mělo dojít k oné hypotetické změně názoru západních mocností, jež by případně mohly tlačit Kyjev k ústupkům, např. ve formě předání části území Rusku výměnou za mír a bezpečnostní garance. Všechny dostupné průzkumy totiž jasně sdělují, že cca 90 % Ukrajinců odmítá jakékoli územní ústupky Kremlu. Osobně si myslím, že „obchodovatelný“ by zřejmě byl Krym, protože o ten se v roce 2014 prakticky nebojovalo, zatímco Donbas či jiné části Ukrajiny jsou zcela odlišný případ a Ukrajinci se jich prostě nikdy nevzdají, ať podporu západních zemí budou mít, nebo ne. Popravdě si asi umím představit, že by svou podporu mohli za nějaké situace výrazněji utlumit Američané či Britové, ale neumím si to realisticky představit v případě Poláků. Pro USA a Velkou Británii je význam samotné Ukrajiny pořád minimální, pro ně je to zejména nástroj ve velmocenské hře, kdežto pro Polsko představuje Ukrajina takřka existenční zájem. Dokonce si myslím, že jiné velmoci nyní musí tiše „krotit“ ochotu Polska angažovat se na Ukrajině, ale Polsko je velmoc na masivním vzestupu a stále více sleduje především své vlastní zájmy. Řekl bych, že kdyby za nějaké situace hypoteticky hrozila rozsáhlá vojenská porážka Ukrajiny, pak by Poláci nejspíše provedli přímou ozbrojenou intervenci na ukrajinském území. Jejich postoj je totiž takový, že s ruskou armádou budou raději bojovat u Kyjeva než u Varšavy.

Je podle vás možné, aby válka skončila do konce roku? Co by se muselo stát, aby tomu tak bylo?

Co přesně by měl znamenat konec války? Bezpodmínečnou kapitulaci Ruska nebo Ukrajiny? Vítěznou ruskou přehlídku v Kyjevě? Nebo snad ukrajinskou v Moskvě? Je asi zřejmé, že ani jednoho se nadšení zastánci ani jedné strany nedočkají. Války nejčastěji končí mírovými dohodami, při kterých musejí obě strany dělat kompromisy, cesta k takovým dohodám však často trvá dlouho a stojí hodně krve, jelikož alespoň jedna strana musí nejprve dojít k závěru, že ryze vojenskými prostředky uspět nemůže. Podle mého názoru bude během podzimu víceméně jasno o dalším vývoji, a proto jsem také uvedl, že srpen by mohl být zlomovým měsícem. Pokud by Ukrajinci udrželi zbytek Donbasu a přinutili by tam ruskou armádu dál krvácet a pokud by uspěla protiofenziva u Chersonu, mohlo by to znamenat až systémové zhroucení ruské armády na Ukrajině. Tohle předpovídá mj. někdejší velitel amerických vojsk v Evropě generál Ben Hodges, který tvrdí, že do konce léta ruská armáda zkolabuje, takže Ukrajinci budou moci zahájit rozsáhlý protiútok a začít vytlačovat Rusy z obsazených území. Tohle by byl scénář, který by se dal popsat jako jednoznačné vojenské vítězství Kyjeva. Pro jeho uskutečnění musejí vydržet dvě klíčové věci, a sice ukrajinská morálka a západní dodávky zbraní.

Tyto dvě podmínky jsou nutné, avšak určitě nikoli postačující. Pokud by něco z toho nevydrželo, popř. pokud by selhala ukrajinská ofenziva na jihovýchodě nebo pokud by Rusové obsadili celý Donbas, pak se jako nejpravděpodobnější jeví scénář vleklého konfliktu, jenž by se mohl táhnout i celé roky, což se opakovaně vyskytuje i v různých varováních. Konflikt by pochopitelně nemohl celé roky trvat v takové intenzitě jako nyní, to je naprosto nemyslitelné, neboť na to žádná země nemá kapacity, ale mohlo by nastat něco podobného tomu, co na Donbasu existovalo od roku 2015, případně něco ve stylu vztahů Izraele a arabských zemí za studené války. Jakási vojenská hranice, střídavá období intenzivních střetů a nejistých příměří, letecké či dělostřelecké souboje, přestřelky a nájezdy přes hranici, ale nikoli velké změny v kontrole území. Takový konflikt se opravdu může vléct dlouhé roky, především tehdy, pokud to oběma stranám vlastně vyhovuje. Konec takového konfliktu tudíž přijde obvykle proto, že nejméně jedna strana je natolik vyčerpaná, že chce uzavřít definitivní mír. V případě Blízkého východu se tímto systémovým zlomem stala jomkippurská válka v říjnu 1973, po níž Egypt uzavřel mír s Izraelem. Přišlo to čtvrt století po první arabsko-izraelské válce v roce 1948, a proto je nesmírně složité předvídat, jak dlouho by mohl trvat obdobný konflikt Ruska a Ukrajiny.

Po roce 2014 uvalila Evropská unie kvůli anexi Krymu protiruské sankce, které od té doby stále – až dosud – prodlužovala. V roce 2022 začala válka na Ukrajině a Spojené státy, Evropa a některé další země přidaly protiruské sankce. Rusko ale stále pokračovalo ve svém tažení Ukrajinou, a tak se přidaly další a další sankce. Válka však stále trvá, proto Evropská unie připravuje již sedmý balíček sankcí. Sankce, sankce, sankce. Přiměje tento sedmý balíček Rusko, aby se z Ukrajiny stáhlo? Nebo to bude balíček osmý? Kolik jich ještě bude potřeba?

Nikdy jsem nebyl žádným velkým fanouškem ekonomických sankcí, určitě ne těch polovičatých, které někdy poškozují více ty, kdo je uvalí, než ty, kteří jim čelí. Současné sankce uvalené na Rusko ale mají odlišnou povahu a v řadě ohledů jsou takřka likvidační, protože efektivně odřízly Rusko od velké části globální ekonomiky, do které bylo Rusko velmi významně zapojeno svým importem i exportem. Stačí si koneckonců projít čísla, jež vydává jednak ruská Federální služba vládní statistiky a jednak Centrální banka Ruské federace, která je obecně pořád pokládána za důvěryhodnou instituci, protože většinou nepublikuje propagandu, jen tvrdá data. Např. objem vnitrostátní nákladní přepravy poklesl na méně než polovinu, neboť mnoho zboží se přestává vyrábět. Produkce osobních automobilů poklesla oproti době před válkou o zhruba 97 %, jelikož v Rusku je 21 automobilek, které vyráběly osobní vozy, jenže dnes už vyrábějí jen dvě. Těm ostatním postupně došly zásoby zahraničních součástí, bez nichž prostě vyrábět nemohou. Činnost v Rusku omezila nebo zastavila už zhruba tisícovka zahraničních firem, a to nejen západních, protože k sankcím se fakticky připojila také např. spousta čínských značek, jež raději ztratí ruský trh než západní trhy. Pro média je možná zajímavé to, že odešla Coca-Cola, avšak fakticky je nejdůležitější to, že odešlo mnoho firem, které dodávaly součásti a služby pro ruský průmysl včetně těžby, zpracování a dopravy fosilních paliv, a tudíž Rusku hrozí, že jeho ropná a plynová infrastruktura začne kolabovat. Sankce dopadají i na zbrojní průmysl, protože bez západních součástí a strojů Rusko nedokáže vyrábět spoustu typů techniky včetně tanků nebo vojenských automobilů, takže dramaticky klesá jeho schopnost nahrazovat rostoucí válečné ztráty.

Někteří komentátoři a odborníci připouštějí, že protiruské sankce ohrožují více Evropu než Rusko, protože Rusko své investice, export i import směřuje tam, kde je zájem – Indie, Čína, Afrika a další země BRICS. Je fér, že tyto státy nakupují levný plyn a ropu, zatímco v Evropě – a v České republice obzvlášť – letí ceny nahoru? Je to naše daň za solidaritu s Ukrajinou?

Schopnost Ruska hledat alternativní exportní trhy pro své zboží je hodně omezená. Když se podíváme na strukturu ruského exportu, tak v něm zcela jasně dominují suroviny. Z produktů s velkou přidanou hodnotou jsou důležité např. zbraně, avšak zájem o ně kvůli dosti rozpačitým výkonům na Ukrajině zřejmě poklesne. Rusko tedy musí stále sázet především na ropu, plyn a další suroviny, jejichž vysoké ceny mu nyní hrají do karet. Naneštěstí pro Kreml se ale nedá čekat, že by prodeje ruské ropy a plynu do asijských zemí mohly oproti současnému stavu ještě nějak dramaticky narůstat. Např. tam zkrátka nevedou trubky. Ropa a plyn směřující do Evropy totiž vesměs pocházejí z jiných ložisek než ropa a plyn směřující do Asie a neexistuje tam fyzické spojení. Ropovody a plynovody do Číny a dalších zemí navíc mají nějakou kapacitu, kterou pochopitelně nelze skokově navýšit. Dokonce i novým plynovodem Síla Sibiře protéká daleko méně plynu, než kolik ho odebírá Evropa. Ale co je nejdůležitější, Číňané zajisté nebudou tak krátkozrací jako Evropané a nevytvoří si takovou závislost na ruské ropě a plynu. Čína se snaží diverzifikovat a dováží suroviny z mnoha zemí. Podle mě je dost pokrytecké vinit z vysokých cen ropy a plynu Putina, jelikož to si Evropa vlastně přivodila sama a Putin prostě jenom využil příležitost. Způsobili to přinejmenším hloupí, ale možná také zkorumpovaní politici, zejména pak ti němečtí, kteří vytvořili onu závislost na Rusku, potlačovali jadernou energii a nekriticky prosazovali tzv. obnovitelné zdroje. Proto také doufám, že válka pošle do historie nesmysl zvaný Green Deal a pobídne, resp. spíše nakopne evropské země v tom smyslu, aby vybudovaly zcela novou energetickou politiku, v níž budou hrát nejdůležitější úlohu jaderné reaktory nové generace.

Jsou události ohledně bezpečnosti, kterým kvůli Ukrajině a krizi nevěnujeme dost pozornosti, ale měli bychom? Migrační vlna z Afriky kvůli nedostatku obilí, útok Číny na Tchaj-wan, postupující Rusko dále do Evropy… Na jaké další ohrožení bezpečnosti bychom si měli dát pozor?

Vezmu to od konce. Vojenský postup Ruska na západ nyní pokládám za zcela vyloučený. Rusko zajisté má kapacity na nějaké menší akce třeba v Pobaltí, v žádném případě však nemá kapacity na jakoukoli rozsáhlejší vojenskou operaci a hodně dlouho je mít nebude. Ruská armáda utrpěla na Ukrajině těžké ztráty lidí i techniky, a i kdyby tam nyní dokázala vojensky uspět, tedy dobýt zbytek Donbasu a udržet jihovýchod, tak bude v každém případě nesmírně vyčerpaná a oslabená. Obnovování sil jí zabere řadu let a osobně pochybuji, že skutečně dokáže opět vybudovat všechny schopnosti. To však samozřejmě neznamená, že teď můžeme Rusko prohlásit za vyřízené a zcela ho ignorovat. A to tím spíše, že pokud Rusko na Ukrajině neuspěje, může mít tato vojenská porážka velmi vážné vnitřní důsledky. Množí se i prognózy faktického rozpadu Ruské federace, protože by mohly začít sílit odstředivé tendence jednak v některých chudých oblastech s dominancí menšinových turkických či asijských etnik, tedy zvláště na Kavkazu nebo na Sibiři, a jednak v některých bohatých regionech, jež kvůli válce ekonomicky trpí, což by se mohlo týkat např. Krasnodaru. Dnes je takřka „v módě“ přát Rusku to nejhorší včetně totálního zhroucení, jenže já doporučuji být v tomto smyslu velmi opatrný. Hypotetický rozpad Ruska na menší státy, které by zřejmě ovládali různí nacionalisté, islamisté či mafiáni, totiž rozhodně není něco, co by prospělo bezpečnosti světa, Evropy a České republiky.

Kromě prostoru bývalého Sovětského svazu radím velmi pozorně sledovat především Balkán, protože ten je permanentně, jak se říká, jednu hospodskou rvačku od genocidní války. Už několik měsíců není zrovna klidná situace v Bosně a Hercegovině, kde hrozí faktický rozpad tohoto umělého státu, jenž by se bez přítomnosti zahraničních sil rozpadl zřejmě téměř okamžitě. V posledních týdnech roste napětí i mezi Srbskem a Kosovem a jsem si docela jistý, že čím dál více západních politiků v hloubi duše lituje chvíle, kdy souhlasili s uznáním Kosova, a to už proto, že tímto kontroverzním krokem vtiskli Rusku do rukou velmi silnou zbraň, která se pak obrátila proti Západu. Pokud jde o Čínu a Tchaj-wan, obecně se dá říci to samé, co jsem ještě den před začátkem nynější války tvrdil o tehdy hypotetické invazi Ruska na Ukrajinu, tedy že by to byla obrovská sebevražedná hloupost. Jsem si ostatně jistý, že jen málokdo sleduje tuto válku tak pečlivě jako právě Číňané. Další migrační vlna do Evropy se patrně očekávat dá, byť bude samozřejmě záležet na tom, jak se podaří realizovat dohodu Ukrajiny, Ruska, Turecka a OSN o exportu obilí, ale každopádně je jasné, že nálady v Evropě se dramaticky změnily a jakékoli nadšené vítání imigrantů ze třetího světa se nebude konat takřka nikde. Evropa má více než dost starostí sama se sebou a lze bez větší nadsázky konstatovat, že dříve menšinový odmítavý postoj států Visegrádské čtyřky vůči masové imigraci se stal prakticky mainstreamem.

Jak vnímáte čerstvá rozhodnutí vlády o nákupech vojenské techniky pro Armádu České republiky, např. americké stíhačky F-35 Lightning II a švédská bojová vozidla pěchoty CV90? Potřebujeme tyto pokročilé zbraně a můžeme si je v současné situaci dovolit?

Obě ta zmíněná rozhodnutí jednoznačně vítám a jsem rád, že se proces modernizace Armády ČR opět významně pohnul a že se využívá pomyslné okno příležitosti, které se díky Ukrajině otevřelo, protože něco takového se stane jednou za generaci. Onu otázku, zda si to můžeme dovolit, od 24. února 2022 není namístě pokládat. Nemůžeme si dovolit jediné, a to zaostávání v zajištění vlastní obrany, jelikož spoléhat se na dobrou vůli velmocí je riskantní až nebezpečné. A v žádném případě nelze sázet na to, že by velmoci pomáhaly někomu, kdo sám nemá adekvátní obranné kapacity. Jak se říká, vždycky budou jedině přisypávat do plného kafemlejnku, ovšem nebudou plnit prázdný. Spousta lidí trpí představou, že článek 5 ve Washingtonské smlouvě znamená automatickou garanci, že ostatní členové nám ihned přijdou na pomoc s veškerými dostupnými vojenskými silami. Těm bych radil, aby si dobře přečetli, co se tam ve skutečnosti píše. Vojenská pomoc vždy závisí především na politické vůli a samozřejmě také na tom, že jiné země NATO nějaké volné kapacity mají, což nemusí zdaleka vždy platit. To vše ostatně odrážejí i aktuální dokumenty Armády ČR, které se důrazně rozcházejí s někdejší koncepcí malé armády optimalizované pro expediční operace v exotických zemích. Od roku 2015 zcela jednoznačně stavíme, resp. obnovujeme vševojskové ozbrojené síly určené primárně k obraně českého území a sekundárně k podpoře spojenců proti vojenskému útoku zvnějšku.

Tvrdím, že bychom měli budovat naši armádu podle stejného hlavního principu jako Maďaři či Poláci. Maďarský premiér řekl, že členství v NATO je velmi důležité, ale že bezpečnost Maďarska nemůže být založena jen na NATO. Polský princip zní tak, že armáda musí maximálně efektivně bojovat ještě před aktivací aliančního článku 5. Různými slovy se tak říká v podstatě totéž, tedy že potřebujeme armádu schopnou bránit naše území dlouhou dobu i samostatně a kromě toho efektivně odstrašovat agresora, aby k útoku optimálně vůbec nedošlo. To znamená mj. kvalitní vševojskové pozemní síly včetně tanků a bojových vozidel pěchoty a silného dělostřelectva. Letectvo potřebuje špičkové nadzvukové letouny nejen pro ochranu vzdušného prostoru, ale i pro úderné mise. Musíme mít výkonná bezpilotní letadla včetně bojových a optimálně i vesmírné průzkumné kapacity. Součástí armády musejí být také moderní systémy protiletadlové a protiraketové obrany. Je nesmírně důležité, že toto všechno se již nakupuje, projednává či alespoň předběžně plánuje. Jako příklad mohu uvést, že česká vojenská družice GOLEM má odstartovat v roce 2024 a že v kuloárech se již diskutuje mj. o pořízení raketometů HIMARS nebo izraelských protivzdušných systémů dlouhého dosahu IAI Barak MX, jejichž dvě baterie by díky svému dostřelu perfektně pokryly celé území České republiky.

Zřejmě největší kontroverze teď vyvolává akvizice 24 stíhacích letounů F-35 Lightning II, a to zejména kvůli vysokým provozním nákladům, které podstatně přesahují náklady na provoz gripenů. Ještě před 24. únorem 2022 jsem také váhal a říkal jsem, že bychom měli spíše počkat, s jakou nabídkou přijdou Švédové a s jakou Američané, ale situace se změnila. Teď pro nás musí platit zásada, že jen to nejlepší je dost dobré. A letoun F-35 nejlepší skutečně je, protože jeho schopnosti dalece překonávají cokoliv, co na trhu je nebo na něm v dohledné době bude. S provozem a průběžným vylepšováním strojů F-35 se počítá nejméně do roku 2070, takže tak vyřešíme otázku našeho nadzvukového letectva na zhruba čtyřicet let, kdežto v případě volby gripenů bychom tu otázku museli za dvacet let řešit znovu, jelikož ten letoun je už blízko svým limitům. Gripeny si určitě zasluhují velké díky, čest a slávu, protože české letectvo se s nimi konečně dostalo do moderní éry. Odvedly a stále odvádějí dobrou práci, jenže to už bohužel nebude stačit. Přechod na F-35 znamená takřka kvantový skok, neboť mimořádné schopnosti tohoto letadla změní bez nadsázky celou armádu. Ano, bude nás to něco stát, protože kvalita se musí zaplatit, ale je to velká investice do obrany a bezpečnosti Česka. F-35 bude navíc standardní evropský letoun, podobně jako dříve F-16, čímž usnadní spolupráci se spojenci. A je to také důležitý symbolický krok, protože Česko si řeklo o členství v jakémsi elitním klubu majitelů výjimečného bojového letounu a Američané dali najevo, že nás do toho klubu přijmou.

Zmíněné Polsko by nás mělo inspirovat ještě ve dvou dalších věcech. Za prvé, na modernizaci armády se má maximálně podílet domácí průmysl. To je také hlavní idea obří smlouvy, kterou Polsko uzavřelo s Jižní Koreou a která je zřejmě nejvýznamnějším zbrojním kontraktem v Evropě od skončení studené války. Nejde jen o to, že si Poláci pořídí jihokorejské tanky, děla a stíhačky, ale také (či spíše zejména) o to, že v Polsku vznikne prakticky nový zbrojní průmysl, který vyrobí ještě daleko více tanků a děl. Do nákupů pro AČR tak musíme co nejvíce zapojit české firmy. Téměř všechnu pozemní techniku bychom tu zvládli vyrábět v licenci či aspoň montovat, s čímž se počítá u obrněnců CV90. A myslím, že bychom mohli montovat i tanky Leopard 2. Stíhačky F-35 sice pochopitelně vyrábět ani montovat nemůžeme, ale jejich výrobce, firma Lockheed Martin, má obrovské portfolio, a proto by české firmy určitě mohly působit jako subdodavatelé pro jiné výrobky této značky. A ta druhá věc, ve které bychom se měli od Poláků poučit, je debata o odstrašujícím potenciálu, což ostatně souvisí i s letounem F-35, který vznikl také coby nosič nukleárních pum. Poláci již dali jasně najevo, že jaderné zbraně chtějí. U nás se o tom mluví zatím převážně jen v kuloárech, ale myslím, že by to téma mělo přestat být jaksi tabu a měla by se o něm začít vést seriózní odborná diskuse. Neříkám, že okamžitě a nezbytně musíme mít nukleární zbraně, ale říkám, že bychom měli o této možnosti uvažovat.