Novela školského zákona začala platit od nového školního roku. Jak hodnotíte změny, které přináší?

Novela školského zákona je podle mne naprosto špatná a škodlivá, protože jsou v ní věci, které zdůrazňují povinnosti, ale nenechávají právo volby na jednotlivci. Proč by měl být třeba povinný poslední rok mateřské školky? Ať je to volba rodičů, jestli se chtějí o děti starat. Nebo proč povinná maturita z matematiky? Ne, s tím nesouhlasím, protože se v tom budou zase dělat výjimky. Už se o nich mluví. A zároveň se zase bere maturantovi právo rozhodnout se a nést za své rozhodnutí zodpovědnost. A totální nesmysl jsou i povinné přijímací zkoušky na střední školy, naprostá většina škol je nemusí dělat, protože se jim hlásí méně dětí, než kolik jich mohou přijmout. A my budeme vyžadovat povinnost školy dělat přijímací zkoušky. Neřešíme problémy, jen přidáváme povinnosti vyžadované státem a bereme právo jednotlivci se rozhodovat a nést za to zodpovědnost.

Nedávno jste prohlásil, že učitelé jsou nejhůř placení vysokoškoláci. Myslíte si, že když dostanou letos přidáno, že se jejich finanční situace výrazně zlepší?

Je to taková nepatrná náplast na velkou ránu českého školství, která trochu pomůže učitelům, ale nic to nevyřeší, protože učitelé budou pořád jedni z nejhůř placených vysokoškoláků. Není to problém jen pro učitele, hlavně je to problém pro rodiče a pro stát, protože bychom měli mít zájem, aby ve školách byli ti nejlepší, ale ti nejlepší tam často neučí, protože se tím neuživí a dostanou nabídku na jiná, lukrativnější místa. V zájmu státu a rodičů by bylo, aby učili ti nejlepší a ty nejlepší také musíme trochu zaplatit. Tímto, byť milým přidáním to nevyřešíme. Stýskání ředitelů, kteří nemohou sehnat fyzikáře, matikáře, tím neubudou.

Není pro resort nešťastné, že v uplynulých letech se na ministerstvu školství střídali ministři snad ještě víc než na ministerstvu zdravotnictví?

Od roku 1990 je tato ministryně devatenáctá.

A každý přichází s vlastní představou, ale než ji stačí uskutečnit, je odvolán nebo přicházejí nové volby a jeho nástupce má často úplně jiné, někdy i zcela protichůdné názory na školství. A to se stále opakuje už přes pětadvacet let. Vy jste byl od roku 1990 ředitelem gymnázia Jana Keplera v Praze, takže jste to zažil na vlastní kůži. Kdo z těch devatenácti ministrů byl podle vás nejlepším a kdo nejhorším ministrem?

To je těžká otázka. Celý problém je v tom, co jste naznačila, že nemáme nastavenou nějakou koncepci, co si myslíme, že je pro vzdělanost národa nejlepší, a za tou jít. Vypadá to ve skutečnosti tak, že přijdou volby, vládní strany se dohodnou, která politická strana dostane školství, a nový ministr začne řešit školství z pohledu politických preferencí své politické strany, místo toho, aby se školství řešilo jako systém, který bude fungovat za desítky let. Problém je, že my teď vzděláváme děti, které budou v produktivním věku za nějakých dvacet let. A my je vzděláváme jen z pohledu nějaké současné politické a zaměstnanecké situace. A to je špatně. Nepamatuji si, že by k tomu některý z ministrů přistupoval systémově, a to je pro mě docela zásadní. Nikdo to tak neřešil a neřeší ani dnes. Řeší to jen z pohledu svých vlastních stran. Docela jsem si vážil lidí, jako byl pan profesor Petr Piťha, to byl člověk na svém místě. Pro resort byla přínosem i ministryně Petra Buzková, sice ani ona neřešila koncepci, ale vydupala spoustu peněz, slušnější finanční zabezpečení. Dobré nápady měl překvapivě jako ministr i Josef Dobeš. Přinášel spoustu zajímavých nápadů, které ale nedokázal realizovat. Hlavní problém byl v tom, že chtěl bojovat proti všem, a to samozřejmě nemělo šanci uspět. Hodnotil bych nějakého ministra dobře v okamžiku, kdy by si uvědomil, že koncepce se musí dělat na desítky let dopředu a snažil se ji prosadit. A to jsem u nikoho neviděl, vždycky to byli ministři, kteří dělali záplaty na nějaké díry, které v systému byly.

Jak hodnotíte současnou ministryni školství Kateřinou Valachovou? Ta přece také přichází s velmi neotřelými návrhy.

Ta přichází s tolika návrhy, že se mi z nich někdy až točí hlava. To je to, o čem jsem mluvil. To jsou návrhy, které jsou řešením problému ve školství z hlediska politické strany sociální demokracie. To je vyloženě protekcionismus pro zaměstnavatele, zdůrazňování rozhodujícího vlivu státu, potlačování svobodného rozhodnutí jedince a jeho zodpovědnosti. Prostě my víme, co je pro vás správné, a dostaneme to do vás, i kdyby se vám to nelíbilo.

Co byste chtěl jako senátor ve školství a politice obecně změnit?

Ve školství bych opravdu velice rád tlačil na to, aby se věci, které jsou ve školském zákoně, nějakým způsobem upravily. Pak bych chtěl tlačit na to, aby se v tomto státě začalo řešit vzdělávání z pohledu potřeb společnosti za dvacet třicet let. My řešíme to, že v současnosti nemáme dostatek lidí v technických oborech, ale za dvacet let, až dnešním patnáctiletým bude pětatřicet, už třeba potřeba nebudou. Současná podpora technických oborů je vítězstvím zaměstnavatelské lobby, hlavně Svazu průmyslu a dopravy. Na jedné besedě mi jeden představitel tohoto svazu říkal, my jsme tlačili, teď se to kyvadlo vychýlilo k nám, teď musíte tlačit vy, my jsme svého dosáhli. My bychom měli řešit vzdělávání tak, aby se lidé byli schopni přeškolovat, aby uměli matematicky myslet, aby uměli jazyky, byli schopni komunikovat atd. Dělá se to jen pragmaticky pro potřeby současného zaměstnavatelského trhu. Prostě vzdělávání není jen příprava na zaměstnání. Jinak mne samozřejmě hodně zajímá sport a volný čas, protože to je velmi důležitý fenomén moderní společnosti, i když nám dvěma se pravděpodobně nezdá, že by nám volný čas přibýval, ale obecně volný čas bude přibývat a jeho naplnění sportem je žádoucí. A sport jako formativní a zdravotní záležitost pro děti je nenahraditelná a náplň volného času pro produktivní věk i pro lidi v seniorském věku je něco, co by společnost měla podporovat. Na tom mi hodně záleží, protože jsem se sám sportu hodně věnoval a vidím, že ten volnočasový a zájmový sport se nepodporuje tak, jak by bylo potřeba z hlediska moderní společnosti. A poslední věc, která mi je velmi blízká, se týká něčeho, co nazývám jako Město – místo pro žití. To je všechno, co souvisí s tím, že lidi někde žijí, a mám pocit, že se čím dál tím víc to místo stává rejdištěm pro různé zájmové skupiny, pro různé byznysy, turisty atd. a ztrácí se, že to je především místo, kde lidi mají žít a cítit se dobře, nejen že se tam bydlí. A to se týká všeho od dopravy v místě až po výstavbu. To je velmi široká oblast, která mě velmi zajímá. Někdo může říci, že to senátorovi nepřísluší, ale vzhledem k tomu, že jsem zároveň zastupitel na Praze 6, velmi rád bych ty aktivity propojil. My jako Praha 6 i vy jako Praha 17 – Řepy, ale i Zličín trpíme tím, že stát nedokáže za desítky let vyřešit Pražský okruh, nedokáže zajistit záchytná parkoviště. A kdo to odnáší? My. Bavíme se o tom, ať mají kde jezdit kamióny, ale nebavíme se o tom, že doma nikdo nezaparkuje, protože lidé, kteří dojíždějí do Prahy, parkují před našimi domy.

Zvládnete obě role, pokud budete zvolen? Senátora i ředitele prestižního pražského gymnázia Jana Keplera?

Na to musím odpovídat velice často, protože spousta lidí ve škole, rodičů a absolventů mi říká: My bychom tě volili, ale ty odejdeš ze školy, tak to ne. Kdyby to vyšlo, rozhodně bych obě funkce chtěl minimálně rok a půl, dva roky dělat paralelně. Nechtěl bych na jedné straně ztratit kontakt s realitou a zapadnout jen do politického života, na druhé straně bych měl šanci najít nějakého důstojného nástupce. Rozhodně bych nechtěl na konci října prásknout dveřmi a odejít, to v žádném případě. Na druhé straně – když to nevyjde, stejně vím, že už přichází chvíle, kdy za sebe budu muset stejně hledat zástupce. Takže to, jestli uspěji nebo neuspěji, na mém rozhodnutí předávat školu někomu dál nic nezmění.