Nejen v souvislosti s migrační krizí se přetřásá pojem „vlastenectví“. Do jaké míry je to autentické a do jaké míry jde o falešný konstrukt vyvolaný momentální emocí? Narostl mezi českými lidmi za poslední rok smysl pro vlastenectví? Na čem bychom měli naše vlastenectví stavět? A na co, případně koho, můžeme být jako národ nejvíce pyšní?

Za poslední více než dvě desítky let v naší zemi došlo k relativizaci celé řada pojmů, momentů, které tvoří národní identitu. Bylo tomu z různých důvodů, mj. díky různým falešným, konjunkturálním vlnám výkladu světa, v němž se nacházíme. Přispěla k tomu i proměna směrem ke konzumní společnosti. Vlastenectví patří mezi pojmy nejvíce devastované. Vůbec nechci hovořit o tom, že by narostl mezi českými lidmi za poslední rok smysl pro vlastenectví, nepociťujeme, že bychom byli bezprostředně ohroženi.

Rozhodně nemůžeme vlastenectví stavět na vlnách výročí, na kampaních; s povědomím národní sounáležitosti se nesmí hrát žádná marketingová hra, musí se s ním pracovat téměř od kolébky, ve vzdělání, ve školství. Mj. též tím, že musíme vracet více úcty k učiteli, zejména na základní škole.

Stupňuje se napětí ve smyslu náhledu na Rusko. V souvislosti s oslavami konce 2. světové války se projevuje směrem k  jízdě Putinových Nočních vlků, zažili jsme též vzrušení z toho, že v Plzni měl být do oslav konce války začleněn sovětský tank. Co k těmto excesům lze říci? Do jaké míry vás současná úroveň vztahů s Ruskem nutí přehodnocovat pohled na vzpomínky na 2. světovou válku?

Vztahy k Rusku mají více interpretací. Měli bychom si však jednou provždy být vědomi, kdo nás osvobodil. Vzpomeňme na ty prosté, zaprášené a unavené vojáky. Když pokládáme květiny k hrobům padlých hrdinů, nemůžeme se na to dívat očima momentální výhodnosti, tak jak si ji interpretují konjunkturalisté, kteří tak činí i proto, že mají díky vstřícným masmédiím, šanci manipulovat veřejným míněním. Souvisí s tím i reinterpretace osvobození v roce 1945. Evropa byla v roce1945 plná nadějí na spolupráci, nezapomeňme ani na posun směrem nalevo. Kořeny studené války nelze jednoduše vytvořit jakýmsi černobílým konstruktem střetu demokracie přicházející ze Západu a totalitarismu přicházejícího z Východu.

Ano, dnes je módní se kriticky vyjadřovat vůči Rusku, jednou namalovat tank na růžovo, podruhé nechtít sovětský tank na předvedení nějaké imaginární bitvy koncem války. Ano, musíme přehodnocovat a ptát se, odkud se bere hloupá zloba vůči Rusku, berme ho takové, jaké je, netvořme si nové pohádky. Problémy není dobré přehlížet, naopak, znát je. A k tomu je potřeba Rusko důkladně studovat. Uvědomme si, že sama Evropa problémy nevyřeší.

Poté, co jihomoravský hejtman Michal Hašek (ČSSD) po boku Nočních vlků položil věnec k pomníku padlých rudoarmějců v Brně, rozpoutala se ostrá kritická kampaň, která za to Haškovi nadávala. Co o tom soudíte? Udělal hejtman chybu, že se této akce zúčastnil a s ruskými motorkáři se vyfotil?

Michal Hašek pokládal květiny k pomníku osvoboditelů, padlým Rudé armády, padlým za to, že můžeme žít, Noční vlci též k pomníku, který připomíná padlé příslušníky Rudé armády, jejich otce a dědy. Nesnažme si z toho vytvářet symboliku, která výročí zneužívá proti zájmům českého státu.

Jak se stavíte k návrhům, že při větších krizích (jako například hrozba terorismu, různé konflikty či ochlazování vztahů mezi velmocemi s následným vlivem propagandy) je nutné obětovat svobodu slova nebo i další svobody za cenu udržení vlastní existence? Můžeme dospět do stavu, kdy stát zavede opatření připomínající socialistické informační instituty a regulace? Tyto hlasy se nyní hojně objevují a je jim dopřáváno sluchu. Kde je podle vás nepřekročitelná hranice takového přístupu?

Každá politika, která nutně pracuje s určitou strategií směřující k zachování bezpečnosti, musí nutně pracovat i s omezeními. Otázkou není obětování svobody slova.

Jak moc si česká veřejnost váží dědictví hrdinů 2. světové války? A to jak „britských letců“, tak „svobodovců“, tak domácího odboje a dalších složek, které přispěly k pozitivnímu zápisu našich hrdinů? Zaznamenal jste v některém z těchto směrů za poslední rok aktivitu, která by stála za vzpomenutí?

Vážím si památky všech bojovníků proti nacismu. V jejich připomínání přece jen však pociťuji příliš mnoho kampaňovitosti, málo edukace. Více bych se věnoval práci se školáky, přípravě kvalitních učebnic, pochopitelné výuky, ale ne černobílým pohledům (to je to nejtěžší). Mj. nesmíme ani zapomínat na československé interbrigadisty, kteří bojovali ve Španělsku, na straně republikánů. Ona druhá světová válka nespadla z nebe, měla své hluboké kořeny a ty nám, myslím, poněkud unikají.

Na Slovensku se parlamentní stranou stalo uskupení Mariana Kotleby, jež adoruje takzvaný „Slovenský štát“, který dle mínění mnohých historiků byl de facto spojencem nacistického Německa, a bagatelizuje Slovenské národní povstání. Jak se vám poslouchají podobné výklady historie? Jistě nechceme jitřit staré rány, ale co vzkázat panu Kotlebovi? Opustili nás v roce 1939 Slováci v době, kdy nám, Čechům, bylo nejhůř?

Neopustili nás Slováci, svého došla část slovenské politické elity, která pod falešně vykládaným heslem nezávislosti dospěla k vytvoření loutkového státu, který se Hitlerovi v ten okamžik hodil k rozbití zbytku Československa.

V čem je podle vás odkaz 2. světové války stále živý? Na co je třeba nezapomenout a naopak, na co by bylo lepší už nevzpomínat? Kam v tomto ohledu zařadit kupříkladu Benešovy dekrety?

Myslím, že nám schází širší pohled na celé minulé století a vnímání odkazu obětí 2. světové války v tomto kontextu. Schází i hlubší zamyšlení, jaké sociální a kulturní důsledky měly válečné konflikty vůbec.

Diskuse o výkladu dějin se vedou i směrem ke školní výuce. Kde, zcela všeobecně, lze vidět deficity dostatečného uvědomění si hrdinských činů českých ozbrojených sil v běhu našich moderních dějin? Ve směru ke školním osnovám, pedagogické praxi i všeobecného příspěvku školy k výchově českého dítěte a studenta?

Bezesporu je potřeba věnovat více pozornosti období 20. století. Nezapomínejme, že ony hrdinské činy vytvářeli především příslušníci československého státu. Odtud bych pak vedl linku k novodobé české armádě.

Lze říci, pro jaké společenské hodnoty by byli Češi ochotni bojovat? A funguje zde ještě cosi jako „mnichovský syndrom“, tedy skepse, že velcí hráči stejně všechno rozhodnou bez nás a nemá význam se jakkoli výrazněji angažovat?

Česká skepse, tak jako česká euforie zřejmě patří k naší národní povaze, která se formovala staletí. Ovšem nezapomínejme, že zájmy velmocí a malých států se značně liší. Jen se podívejme na poslední vývoj v Evropě. Téma, které by si zasloužilo diskusi sociologa, politologa, kulturologa a historika společně.

Kteří čeští politici a které české politické síly se dle vašeho mínění pozitivně zasazují o naplnění pojmu „vlastenectví“, stejně tak o kvalitní fungování českých ozbrojených složek v nejširším slova smyslu?

Nebudu neobjektivní, každá politická strana se svým způsobem zasazuje o naplnění pojmu „vlastenectví“.

Hovořit o české armádě? Podívejme se na její stavy, úroveň bojeschopnosti. Podřídili jsme zájmy jiným a vytvořili vlastně malý expediční sbor, který nejsme schopni ani někam bezpečně dopravit, kapacita na to nestačí. Zálohy nemáme žádné, těch několik stovek nadšenců v záložních rotách, při veškeré úctě, to nevytrhnou. Chápu, budování armády v evropském společenství znamená i dělbu ve výzbroji a technice. Armáda se buduje dlouhodobě, koncepčně a vyžaduje určité náklady. Myslím, že velice zaostáváme i v oné výchově k vlastenectví, tak zprofanované. Zde je úloha politika v mnohém nezastupitelná, myslet s dlouhodobějšími koncepcemi, představami a ne jen v rámci jednoho volebního období.