O problému Řecka se diskutuje zejména z pohledu ekonomického a politického, ale jak by případný odchod Řecka z eurozóny a jeho bankrot ovlivnily bezpečnost Evropské unie? Nebylo by pak Řecko bezpečnostním rizikem pro EU a Severoatlantickou alianci, protože by mohlo přijmout finanční injekci z Ruska, Číny či další země, za nějakých pro nás nepříliš přijatelných podmínek? Nestalo by se pak v Evropě jakýmsi trojským koněm?

Podle mne je debata o tom, jestli má nebo nemá Řecko zůstat v eurozóně ex post, protože Řecko nikdy nemělo do eurozóny vstoupit. Tím se vytvořil problém, který dnes řešíme. Osobně si myslím, že by Řecko mělo z eurozóny odejít, mělo by se postavit na vlastní nohy, aby přestaly debaty, kdo komu ubližuje, kdo je na kom závislý, debaty o tom, zda Řekové odpustili Němcům dluh v rámci válečných reparací, takže si dnešní pomoc jakoby předplatili apod. Za druhé: Řecko může být lákavým cílem pro Rusko na základě pravoslavné církve, ale je otázka, do jaké míry má Rusko finanční prostředky k tomu, aby skutečně mohlo pomoci Řecku z problémů, v kterých dnes je. Jsem přesvědčen, že Rusko není schopno pomoci ani Doněcku a Luhansku, neboť má plánovaný rozpočet na 104 dolarů za barel ropy, dnes se ale cena pohybuje někde mezi 50 a 58 dolary a očekává se, že poté, co Írán bude moci prodávat ropu, půjde její cena ještě dolů. Takže Rusko bude mít svých problémů poměrně dost na to, aby mohlo ještě někomu masivně pomáhat. I Rusko bude podle mne hledat cestu, jak přestat s tím ukazováním zubů a svalů, protože se neuzbrojí k míru. Jsem přesvědčen, že Rusové nemají zájem konflikt příliš dlouho prodlužovat, na druhou stranu si neumím představit, že by vrátili Krym. Čína je na tom samozřejmě lépe, i když se ukazuje, že její ekonomika už také nedýchá tak dynamicky, jak dýchala. Ale nemyslím, že by to vedlo k vystoupení Řecka z NATO, protože přece jen Řecko vnímá v zásadě roli aliance, i když nebyla vždycky schopná zajistit, aby to mezi Řeckem a Tureckem nejiskřilo, pozitivně. Navíc Řecko má z našeho pohledu velkou armádu, má velkou bojovou pohotovost, kterou drží kvůli Turecku, byť je to také členská země NATO. Proto nevidím Řecko jako příliš eminentní problém, pokud jde o nějaké bezpečnostní hrozby, ale považuji ho za problém politický, protože svědčí o tom, že lídři Evropské unie nejsou schopni zásadní problém vyřešit stejně zásadním způsobem, z principiálních věcí dělají bramboračku. Nejsou schopni rozhodnout, jestli je rozumné, aby Řecko nadále zůstávalo v eurozóně, přestože nemá na to, aby se svých dluhů zbavilo. A Německo není ochotno, aspoň v tuto chvíli kvůli vlastním voličům, dluhy odpouštět.

Současná evropská politická reprezentace asi nechce riskovat, že se pak voliči přikloní na stranu extrémistických a nacionalistických stran…

Zcela nepochybně. Problém evropské demokratické politiky tkví v tom, že v řadách evropských politiků se velmi těžko hledá nějaký státník. Politici zvažují svá politická rozhodnutí hlavně prizmatem čtyřletého volebního období. Jejich největším zájmem je být znovu zvolen čili nebudou riskovat žádná zásadní rozhodnutí, i když jsou potřebná, protože to by jejich šance na znovuzvolení výrazně ohrožovalo. Takže jsme svědky toho, že letos dostaly integrační procesy Evropské unie tři velké zářezy: krize na Ukrajině, problém s Řeckem a řešení azylové a migrační politiky. A politici v Evropě nejsou schopni se shodnout tak, aby přijali adekvátní kroky, které potřebujeme.

Není to pádným důkazem, že v zahraniční politice se navzdory proklamacím členské státy Evropské unie stále neshodnou?

To ukazuje, že proklamované zahraniční, bezpečnostní a obranné politiky jsou dokumenty, které hezky vypadají na papíře, ale v praxi, až na výjimky, téměř nefungují. Bohužel to je realita Evropské unie.

Je ale vůbec reálné, aby společné zahraniční a bezpečnostní politiky fungovaly, když jednotlivé členské státy mají odlišné historické vazby, rozdílné geopolitické zájmy, jak například dokazuje odlišný přístup Francie k Palestině a arabským státům apod.?

Myslím, že trvalé zájmy jednotlivých zemí poměrně zásadně ovlivňují přátelské vztahy mezi těmi zeměmi, a je pravda, že se ukazuje, že ty přátelské vztahy nejsou až tak přátelské. A je evidentní, že Evropská unie nevyhovuje ve všech otázkách všem svým členským zemím, dokonce se prosazují řešení na úkor druhých, což je velmi špatné. Já nevidím, že by tu byla skutečná vůle, síla a schopnost tenhle proces zastavit a uvědomit si, že pokud má být Evropa skutečně jednotná, musí mít nějaký sjednocující záměr. Ten se v tuto chvíli obtížně hledá, to bylo vidět na vztahu k Ukrajině, na vztahu k řeckému dluhu i na vztahu k migraci. To byly tři věci, které Evropskou unii velmi štěpily, a já si vůbec nejsem jist, že všechny tyto krize jsou z pohledu Evropské unie vyřešeny tak, jak by si zasloužily. Není k tomu ani síla, ani vůle, ani nejmenší společný jmenovatel toho zájmu. Já to vidím jako velký problém.

Co se podle vás stane, jestli Evropská unie skutečně nenajde společnou řeč alespoň v těch zásadních věcech, které ji ohrožují, jako jsou ty tři základní problémy, o nichž jste hovořil: Ukrajina, Řecko a migrace?

Pokud se skutečně nenajde řešení, které by zahrnovalo všechny státy, které by se na tom měly podílet, i jejich sousedy, kteří nejsou členy Evropské unie, tak se problém migrace nevyřeší. Nějaké ploty, zdi, potápění nebo bombardování lodí pašeráků není prostě řešením. Ale ta shoda v Evropě není; a čím déle neshoda bude trvat, tím více budou jednotlivé státy upřednostňovat vlastní řešení, která budou prováděna v duchu „vlastní košile bližší než kabát“, takže jedni nebudou uprchlíky evidovat, jako Řekové příliš neevidují migranty a vesele je posílají dál, Italové se také příliš nevyznamenávají při kontrole schengenského prostoru, Maďaři budou stavět ploty apod., ale to není v duchu nějaké jednotné azylové a migrační politiky. Ukazuje se, že řešením nejsou ani nápady stavět azylová centra už na území některých severoafrických států, protože tyto státy je odmítají. Ani ony nechtějí totiž být destinací, kde se migranti budou hromadit. Je to prostě velmi složitý problém, zatím není na obzoru komplexní přístup k problému migrace. A je otázka, jestli je takový komplexní přístup možný, protože k nám chodí lidé ze zemí, v nichž jsou válečné konflikty, nebo ve kterých není buď žádná vláda, nebo jich je několik, ale stejně nemají velký vliv. Navíc v tomto řešení musí být zahrnuty i země, které jsou příčinou exodu, byť jsou stabilizované. Ani já žádné komplexní řešení nevidím, ale pokud se nenajde a pokud nebude vyhovovat aspoň většinově všem zúčastněným, pak dál povede k jednostranným krokům členských zemí Evropské unie, které jsou migrací nejvíce zasaženy, a to bude dál ukazovat, jak se Evropa není schopna shodnout.