Nejdřív poněkud tradičně: Jaké je vlastně být primátorem Brna? Jaký takový člověk musí být?

Pokud se ptáte na povahový rys, tak musí být nesmírně ukázněný a trpělivý. Ačkoli lidem může připadat, že jste „šéfem“ ve městě, jako primátor si v každodenní práci na úřadě nemůžete dovolit dělat, co chcete. Jste sice „prvním mezi radními“, ale ti radní nejsou poslušné ovečky, které vy jako pastýř se svým psem ženete před sebou. Máte radní ze strany, se kterou se musíte koaličně podílet na správě města. Těm jste šéfem jen formálně, fakticky jsou to vaši rovnocenní političtí partneři, kteří mají stejný mandát od voličů, jako máte vy jako primátor.

Primátor je pro mě tedy především člověk, který musí ze své pozice a autority být kapitánem, jenž hledí daleko před sebe, ví, kam chce město směřovat, k jakému cíli chce město dovést. Musí ale neustále věnovat pozornost tomu, co se děje kolem, kudy se proplouvá, protože když bude hledět pouze tupě před sebe na svůj cíl, někde cestou narazí na ledovec nebo uvízne na mělčině.

Pro běžného člověka existuje jedna politika a jedni politici. Vnímáte to také tak?

Já si myslím, že to je zcela naopak. Politika, jak ji známe z televize, která se odehrává v pražských palácích a sídlech politických stran a hnutí, je zcela něco jiného, než jak ji dělají starostové a primátoři. Díky blízkosti komunální politiky a témat, která se řeší, je i primátor velkého města jako Brno v mnohem těsnějším a každodennějším kontaktu s občany, jejich názory i kritikou. Jako komunální politik neřešíte politiku, řešíte problémy. Premiér vlády řeší agendu, která se málokdy bezprostředně dotýká dennodenního života lidí. Málokdy má jeho rozhodnutí okamžitý dopad na to, jak se lidé cítí ve své ulici, škole nebo večer po práci. Není dnes a denně pod tlakem, kdy musí občanům vysvětlovat, proč udělal to nebo ono. Témata, která řešíte jako primátor, vás od lidi nevzdalují. Když vyrazím se svým mopsem Chrisem do parku, každý, koho potkám, je mi ochoten tlumočit svůj názor, třeba jak to má vypadat kolem přehrady, která ulice se měla opravovat až příští rok a do které ulice by večer v Brně nevyrazil. V tomto je primátor spíše než politikem více správcem města, který musí sousedům a občanům svého města umět vysvětlit každý svůj krok, každý nápad.

Když o tom takto hovoříte, cítíte po tolika letech na radnici únavu? Baví to ještě člověka po osmi letech?

Baví asi není úplně to správné slovo. Je to práce, je to povinnost a je to především čest být primátorem takového úžasného města jako Brno. Ale můžu říci, že chodím do práce rád. A chodím na magistrát rozhodně radši dnes než před šesti či osmi lety. Myslím, že se mi podařilo za ty roky vytvořit na brněnském magistrátu tým lidí, kteří jsou schopni navzájem spolu mluvit, pracují pro město a chtějí, aby za nimi byly vidět výsledky. V takovém prostředí mě těší pracovat. Nechodím na magistrát rád kvůli tomu, že mám nejpohodlnější kancelář a vždy vychlazený džus v ledničce, chodím tam rád proto, že se mi tam dobře pracuje a vidím za námi výsledky. V tomto smyslu si toto období na radnici užívám. Mám pocit, že se postupně vracejí roky dřiny, kdy jsem se snažil lidi kolem sebe přesvědčit o svých vizích a plánech.

Vaše kroky ve vedení města Brna však někteří podrobují kritice jako zbytečně autoritářské...

Vím moc dobře, že někteří lidé se snaží některé mé kroky takto interpretovat. Ale o kterých krocích se bavíme? O tom, že jsem zvedl témata jako vila Tugendhat, oprava haly Rondo nebo rekonstrukce ulice Husova a řekl, že je vyřeším? Šlo vesměs o projekty, které roky stály. Politici na radnici se točili jak apoštolové na orloji a nic nedělali. Nikdo v Brně už ani nevěřil, že se s nimi podaří pohnout. Přišel jsem a řekl, že mně dává smysl být primátorem, jen když s těmito věcmi  budu moci něco udělat.

Když se lidé tak už nějak smíří s tím, že vila Tugendhat se rozpadne během nekončících majetkových sporů, že Rondo může být přece stodolou, protože 1. liga, kterou Kometa tehdy hrála, se leckde v podobných stodolách hraje, a opravy ulic jako Husova jsou tak náročné a zatěžující pro život města, že radši ať zůstanou, tak jak jsou, pak je jasné, že musíte vystupovat rázně a přímočaře. Jdete pak proti mnohým.

Jak už jsem ale řekl, pro mě není „komunální politika“ politikou, ale řešením problémů. Jste zvolen, abyste problémy řešil a věci měnil. Je nutné přečkat období, kdy vám lidé nevěří, někteří vysloveně nefandí, ale když vytrváte a dotáhnete věci, jako se to podařilo s vilou Tugendhat, Rondem nebo právě ulicemi v historickém centru Brna, lidé vaše odhodlání a zarputilost ocení.

A když neocení?

Ty věci jsou hotové. Jsou krásné a mohou obyvatele těšit. Brno je díky nim krásnější, zajímavější a lepší místo pro život. Jsou to věci, které mě přečkají o desítky let. Vila Tugendhat se například stala rychle symbolem, díky kterému vystupuje Brno z řady. Pokud o Brnu dnes vědí něco lidé v Tokiu, New Yorku nebo Londýně, je to právě Vila Tugendhat.

Když narážíme na styl řízení města. Řídíte se ve své práci na magistrátu podle nějakých zásad?

Do komunální politiky mě jako třicátníka přivedlo to, že jsem byl mladý, nespokojený s vývojem v Brně v 90. letech a plný odhodlání věci měnit. Chtěl jsem, aby Brno bylo lepším, příjemnějším místem pro život a měl jsem pocit, že se tehdy věci děly hrozně pomalu a zbytečně.

Celé své komunální působení v Brně se řídím stejným pravidlem, které by se dalo shrnout jako vize a zodpovědnost. Vize v tom, že chci město měnit a nechci, aby přešlapovalo na místě. Zodpovědnost v tom, že usiluji o efektivní správu města bez vytváření dluhů a plýtvání. Snažím se maximálně zodpovědně vyvažovat jednotlivé zájmy a potřeby různých skupin Brňanů, které logicky mnohdy jdou proti sobě. Toto jsou zásady, kterých se celých osm let jako primátor držím. 

Kdybyste měl Brnu přiřadit přívlastek, je to město historické, kulturní, sportovní, město univerzitní? Z čeho se odvíjí podle vás identita Brna?

V tomto je Brno podle mě úžasné město a místo pro život. Brno je neskutečně rozmanité město, které se brání tomu, abyste jej jednoduše zaškatulkovali. Neznám jiné město a jeho obyvatele, kteří by dokázali žít tak napříč těmito kategoriemi jako v Brně. Brňan vám dobrovolně nevleze do nějaké uzavřené kategorie – fanda Komety, kavárenský intelektuál nebo třeba univerzitní vědec, který nad fanoušky i nepraktickými návštěvníky kaváren ohrnuje nos. Dobrým příkladem tohoto brněnství je jeden z největších současných Brňanů Milan Kundera. Úžasně vzdělaný a pokorný intelektuál, ale přitom fanoušek Komety.   

Sami si možná neuvědomujeme a ne zcela doceňujeme, že máme to štěstí žít ve městě, kde bohatství, když bych to tak nazval, není skryto pouze v kamenném dědictví předků nebo v tradici divadelnictví nebo v dynamice života vysokoškolského města. To, jak se Brno umí dostat člověku pod kůži, je právě v té atmosféře, kde se jednotlivé aspekty nevylučují, nesoutěží spolu, nesnaží se jeden přebít druhý. To, o čem hovořím, je to, co Brno odlišuje od jiných velkých měst, která ztrácejí rozmanitost svého vnitřního života a sdíleného prožívání života v nich. Díky této své schopnosti vtáhnout člověka do sebe se Brno nikdy nestane pouhou noclehárnou svých obyvatel a lidí, kteří přicházejí do Brna s vidinou lepší práce, profesního uplatnění a jednoduššího života.