Nesouhlasíte, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory Libora Roučka, Michaela Romancova (z 20.4.) + (ze 7.1.) (+ z 20.8.),  Zdeny Mašínové (z 15.4.) + (z 27.3.) , senátora Zdeňka Papouška, Jiřího Zlatušky (z 18.4.) + (z 8.4.),  (+ z 21.2.) , Miroslavy Němcové (z 15.4.) + (z 26.3.), Jaroslava Hutky (z 18.4.) + (ze 31.3.),  Alexeje Kelina, Antona Litvina, Martina C. Putny, Alexandra Vondry, Pavla Teličky, Jany Černochové (z 11.4.), Jana Bartoška (z 12.4.) , Vladimíra Hučína, Romana Jocha (ze 7.4.) (ze 4.3.) + (ze 14.1.)  (+ 8.12. + 11. 9  +ze 7. 8.),  Mariusze Jurosze, Karla Hvížďaly, Václava Vydry, Milana Uhdeho, Pavla Šafra (z 30.3.)+ (z 21.3.), Pavlíny Filipovské, Pavla Svobody, gen. Jiřího Šedivého, Karla Schwarzenberga (z 24.3.) +  (ze 14.2.) +(z 30.1.), (z 3.10.) + (ze 14.8.) Ivana Langera, Františka Gábora, Jana Šinágla (z 22.3.), německého velvyslance , Tomáše Klvani (z 20.3.)+ (z 12.3.), Luďka Niedermayera (z 20.3.), Martina Bursíka (ze 17.3.) (+z 4.2.) + (z 2.12.) (+ z 6.10. + z 6. 8. a z 23. 6.), Karla Svobody (z 16.3.) (+ z 28.1),  Miroslava Kalouska (z 11.3.) + (ze 17.2.) + ( z 6.1.) (+ z 3. 12 + z 2.10.), Františka Laudáta, Grigorije Paska (ze 3.3.) +(+ 19.11.) (+21. 10.), Daniela Hermana,  Marka Ženíška (z  27.2.) + (z 12.2.) + (z 26.1.) (+ ze 14.1.), Michaela Kocába (z 25.2.) + (z 3.12.) (+ z 8. 11.), Lenky Víchové, Alexandra Tolčinského (z 23.2.) + (z 13.2.), Heleny Ilnerové, Petra Fialy (z 22.2) + (4.9.),  Štefana Füleho, Martina Jana Stránského, gruzínského velvyslance Zaala Gogsadzeho, Jefima Fištejna (z 12.2.)  (+z 11.12) , Jana Zahradila,  Jakuba Jandy, Barbory Tachecí, Ivana Gabala (+ 21.11.), Josefa Mlejnka, Bohumila Doležala (z 25.1.) (+z 15.1.) + (z 27.8.) ,  Libora Dvořáka, Jiřího Grygara, Zdeňka Bárty,Tomáše Peszyńského,  Martina Balcara, Jiřiny Šiklové (ze 14.12.) (+ 22.7.) ,Čestmíra Hofhanzla,  Petra Pitharta, Bohdana Zilynského, Cyrila Svobody (+ z 22.8. + z 1.9.) Stanislava Chernilevského, Andreje Zubova,  Karla Janečka, Jana Urbana, Maji Lutaj, Františka Janoucha, , Vladimíra Hanzela, Anatolije Lebeděva či Alexandra Kručinina

Jak pohlížíte jako historik na názory, které se v souvislosti se 70. výročím konce druhé světové války u nás také objevují, tedy že Československo nebylo Rudou armádou v pětačtyřicátém roce osvobozeno, ale dobyto?

Já už to slyšel i v brutálnějším tvaru. Dokonce od poslance z lože katolíka, co pořádal veřejné žranice s Pinochetem. Rozhlasová přestřelka, v níž jsme se utkali už před pár lety, ho vytočila i k unikátnímu doznání: „Hitlerovi mám ze všeho nejvíc za zlé, že pustil bolševické hordy až do středu Evropy.“    

Ty „hordy“ – že mu huba neupadne – tu položily přes 140 tisíc životů. Už půl roku nato u nás přesto nebyla jediná sovětská jednotka. To, kudy to po válce vzala politika, „dobyla“ zkušenost Mnichova, okupace a války – a ne „dobyvatelské“ bodáky nebo tanky. Svědků, o jejichž autentičnosti není pochyb, jsou mraky. Včetně Ferdinanda Peroutky, kolem nějž je teď mela na jiné téma. Tak třeba v článku „Volby a co po nich“ – vyšel už před těmi z května 1946 – napsal: „Nedomnívejme se, že neměnnou pravdou je například kapitalismus… Není jiné vyhlídky na klid v tomto státě, než přijmout socializaci upřímně a trvale. Dosud se nepodařilo dokázat některým lidem nutnost pádu kapitalismu… Nevěřit, že dělníci upřímně i vášnivě si přejí socializaci, toť nedostatek psychologické jasnozřivosti.“ V jiném Peroutkově komentáři – „Co je reakce“ – zase stálo: „Kapitalismus nemá u nás naděje vytvořit novou harmonii, ovládnout velké moderní síly výrobní a technické a zároveň uspokojit lidstvo vnitřně; nová harmonie už je jen v možnostech socialismu… Socialismus tak velice a tak intimně se shoduje se silami přítomnosti a budoucnosti, hmotnými i psychologickými, že vše, co se zásadně staví proti němu, nemůže být pokládáno za nic jiného než reakci…“ Podobných citátů jsou ještě desítky. Jen od Ferdinanda Peroutky. A stovky dalších od desítek jiných.

Válka prostě dopadla opačně, než bylo v plánu. Sázka velkých prachů světa na Hitlera skončila fiaskem. Nacismu zlomila vaz země, která zisk z cizí práce zrušila. Všem, kdo si brousili zuby na ruské přírodní bohatství, sklaplo. Ústupky lidskosti, nevídané nikdy dřív – natož v posledním čtvrtstoletí – musel kapitál dělat i tam, kde nikdy nepodal demisi.    

Dnešní červená knihovna je o „americkém století“. Připustit, jak to bylo před 70 lety, může zavřít krám. Proto svou hvězdnou pěchotu nechá tlachat i o našem „dobytí“. Té demagogii velí „strana války“, která má na ruské zdroje spadeno dnes. Alibi, že chce svět „osvobodit“ od „stalinismu“, jí beznadějně chybí. Tím víc je vidět i do karet křižáckých tažení vedených proti Rusku v minulém století.