Jak jste vnímal reakci exministra zahraničí Lubomíra Zaorálka na zabití tří českých vojáků v Afghánistánu? Současný předseda sněmovního zahraničního výboru Zaorálek krátce po této tragédii prohlásil, že bychom měli z Afghánistánu odejít. Dokonce přirovnal působení aliančních sil v Afghánistánu k okupaci.
Myslím si, že zejména v tom kontextu, ve kterém Lubomír Zaorálek vystoupil a kdy vystoupil, propásl tu nejlepší příležitost mlčet. V předvečer 28. října, kdy za to, aby stát těch sto let vydržel, vojáci třikrát nasazovali své životy. V roce 1918, za druhé světové války a teď na zahraničních misích, abychom měli kvalitní bezpečnostní garance. A v momentě, kdy se ještě ani rakve s ostatky vojáků nevrátí domů, Zaorálek vystoupí s takovým sdělením, a to je podle mého názoru nehorázné. Je to typický Luboš Zaorálek. Není to poprvé, není to naposledy, co takhle vystoupil. Jen by si lidé měli uvědomit, že kdyby tady skutečně měli vliv politici jako Luboš Zaorálek, tak celá bezpečnost České republiky bude stát na vodě. Naštěstí je to dnes marginální figura.
Představitelé české armády se běžně vůči výrokům politiků nevymezují, ale v této souvislosti došlo k bezprecedentnímu kroku, kdy brigádní generál Karel Řehka na sociální síti poměrně ostře a emotivně kritizoval vyjádření Lubomíra Zaorálka. Prohlásil, že mluvčí Tálibánu by to neřekl lépe než Zaorálek. „Stydím se, stydím se, stydím se. Je mi smutno, chce se mi brečet, je mi zle, chce se mi zvracet a mám vztek. Taková nuznost, ubohost, nízkost… To se nedá rozdýchat. Uráží mě to jako vojáka a uráží mě to jako občana ČR,“ napsal na svém privátním profilu na Facebooku brigádní generál. Dokonce slova Zaorálka označil za sabotáž, za podkopávání naší obranyschopnosti a bezpečnosti. Rozumíte mu, že zafungovala emoce, nebo by ani v takovém případě neměli vojáci kritizovat výroky politiků?

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Libuše Frantová