Václav Kahuda je autorem knih, z nichž některé (Vítr, tma, přítomnost; 2014) si kromě historie lehce pohrávají i s tématem konspiračních teorií, tajných služeb a přidávají náznaky mysteriozity. 

Jeho nejnovější počin, Bytost (2017), se pak na pozadí života lidského jednotlivce zabývá i možným vývojem lidstva tváří v tvář hrozícím rizikům ekologické katastrofy, jaderného sebezničení a spásné role, kterou v jeho přežití mohou sehrát technologie.

A právě možný budoucí vývoj naší společnosti ve světle tu více, tu méně reálných hrozeb je tématem rozhovoru s Václavem Kahudou, který vám ParlamentníListy.cz nyní přinášejí.

Minulý týden se uskutečnilo z pohledu mnoha historické setkání. Americký prezident Donald Trump se setkal se severokorejským diktátorem Kim Čong-unem. Hovořili o možném jaderném odzbrojení Severní Koreje. Jak vidíte výhledově tragický příběh obou Korejí? Nachýlilo se spojení Korejského poloostrova?

No, spojilo se NDR se západním Německem. Nebude to asi hned, ale myslím si, že Severní Koreji nic jiného ani nezbývá než ten stav, který trvá už celé dekády, změnit. Je to opravdu taková pomyslná laboratorní Petriho miska. V KLDR prakticky funguje feudalismus, ačkoliv tomu říkají komunismus. Je to taková časoprostorová díra, středověk. Jenže ta změna zítra asi nepřijde. Nějaký postupný vývoj se tam ale čekat asi dá. Osobně si myslím, že možnou silou v pozadí tam někde bude Čína. Ona totiž KLDR je skutečně takovým pomyslným reliktem studené války. Ten jaderný bubák, kterého tam dělali.

Jaderný bubák?

No, kolik oni těch jaderných hlavic asi mohli mít?

Není to jasné. Někde jsem četl, že až padesát. Podle nových odhadů švédského institutu SIPRI by jich mohlo být mezi deseti až dvaceti…

No dobrá, tak řekněme, že třeba Japonsko kvůli tomu mohlo být nervózní, možná trochu i Jižní Korea. Ale třeba Amerika je z tohoto úhlu pohledu zcela irelevantní. Oni s tím zkrátka strašili, měli to tam zapikolované. Osobně si myslím, že tam nějaký vývoj související s oběma Korejemi bude a všichni se na tom budou snažit získat politické body a prezentovat to jako své vlastní vítězství.  

Prahu nedávno navštívil bývalý hlavní stratég Donalda Trumpa a konzervativec Stephen Bannon. Na besedě na Žofíně mluvil o ekonomickém nacionalismu. Zdá se, že se pohybujeme ve světě, kde spolu soupeří dvě ideje: multikulturní globalismus a izolacionismus, ekonomický protekcionismus… noví konzervativci, identitáři.

Já bych řekl, že to, co zmiňujete, je zase jen reakce na něco. V současnosti vlastně vidíme, že je extrémně nutné, aby informace jako takové putovaly k lidem co nejvolněji. Důvodem je, aby se každý člověk mohl rozhodovat a ten systém, ta společnost, ve které žijeme, mohl být neustále opravován a korigován právě prostřednictvím zpětné vazby. Zkrátka a dobře je nutné, aby ten stav, který panuje, nebyl zabetonovaný.

Co se týče pomyslného historického multikulturalismu: viz Německo a Merkelová, tak vidíme, že se v současnosti rodí reakce, která jako by chtěla uvádět, že tento její přístup ve smyslu (wir schaffen das a přijímání všech), není možné udržovat v bezbřehé formě. Důvodem může být i to, že tu pomyslnou slušnost (přijímání uprchlíků) si spousta lidí může vykládat i jako slabost. A to mluvím o lidech z třetího světa, z odlišných civilizačních okruhů. Takový výklad ale zakládá na obrovská rizika. Nicméně, pojďme si připomenout ten základní princip, tu premisu toho, co se tady děje. Západ je obrovským dlužníkem všech těchto států, a to z jasného důvodu: on tam dělá válku. A v tomhle kontextu není možné se tvářit, jakoby tomu tak nebylo. Mluvím tu o těch velkých hráčích: Anglii, Francii, a dokonce i Německu.

Kam směřujeme? Již delší dobu se mluví o tom, že se nůžky mezi chudými a bohatými rozevírají, že „sociální smír“ slábne. V případě České republiky se sice neustále dovídáme ze sdělovacích prostředků o pozitivních ekonomických ukazatelích typu růstu HDP a nízké nezaměstnanosti. Na druhé straně se například bydlení stává stále obtížněji dostupným artiklem a množí se i případy tzv. pracující chudoby. Je na místě obava, že se propadneme někam do „třetího světa“?

V současnosti dochází k tomu, že vlastně mizí tzv. střední třída a jde ve svém statusu dolů. Jak říká například sociolog Jan Keller: střední třída jako taková, jak ji známe ze 70. a 80. let 20. století z Francie nebo z Německa, která tvořila jakýsi fundament toho státu, tak vlastně mizí. Část lidí samozřejmě zbohatla, to jsou ti, kteří nějakým způsobem participují na tocích peněz.  

Osobně si myslím, že ten systém, jak se pohybuje, tak vytváří uzlová, krizová místa, která je zapotřebí nějak řešit. No a ta samotná řešení se nabízejí v podobě tzv. nefinančních ekonomik: tedy jakýchsi lokálních společenství lidí.