Působíte v komunální politice ve funkci místostarostky Prahy 10. Proč jste se rozhodla kandidovat do Senátu?

Do první fotbalové nebo taneční ligy postupují ti, kteří nasbírali zkušenosti v nižších soutěžích. Chápu Senát jako jeden z týmů první ligy české politiky, a proto si myslím, že by zde měli mít své zastoupení lidé se zkušenostmi z komunální politiky. V tomto konkrétním případě jsem o tom přesvědčená ještě z jiného důvodu. Senátor vzešlý z doplňovacích voleb bude mít mandát pouze na dva roky. Ty dokáže smysluplně využít ve prospěch občanů Prahy 10 jen ten, který dopředu ví, co zde bude dělat a jak bude své priority prosazovat.

Působím v zastupitelstvu Prahy 10 už osmý rok a propracovala jsem se z pozice řadové zastupitelky až na místo zástupkyně starosty pro územní a strategický rozvoj. Poznala jsem, jak snadno lze měnit věci k lepšímu a zároveň, jak nám stát umí naši práci zkomplikovat. Chci se věnovat jak prosazování velkých plánů (např. převedení kamionové dopravy z Jižní spojky na vnější obchvat Prahy nebo rekonstrukce železnic a nádraží v Praze 10), tak na „legislativní chirurgii“. Do zákonů a vyhlášek je třeba dostat věci, které jsou desítky let vyzkoušené v zahraničí a u nás z nesmyslných důvodů nejsou možné. Většina mých návrhů se bude týkat toho, kudy, čím a za kolik se budeme dopravovat, kde se bude a nebude stavět a jak ochránit zeleň a volný prostor v centru i ve vesnických městských částech. A mým velkým tématem bude i podpora aktivního života zdravotně postižených, protože to je obor, který jsem vystudovala na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. Obecně se budu věnovat všem, kteří jsou ve společnosti nějak znevýhodněni – ať už to jsou malé děti, lidé po úrazu nebo senioři.

V případě, že byste se do Senátu dostala, co byste chtěla udělat jako první?

Určitě bych se chtěla pozdravit s kolegy Eliškou Wagnerovou a Liborem Michálkem, kteří jsou senátory za Stranu zelených, poděkovat jim za jejich dosavadní působení a požádat je o spolupráci na mých projektech. Následně bych začala prosazovat své priority, které jsem zmínila v předchozí otázce. Kromě „legislativní chirurgie“ jsou to kamiony ven z Prahy na vnější obchvat (a na železnici), zlepšení veřejné dopravy včetně územního plánování a přizpůsobení zákonů potřebám lidí se zdravotním postižením.

V komunální politice se pohybujete několik let. Jaký vítr do ní zanese hnutí ANO?

Problém ANO je stejný jako v případě Věcí veřejných nebo TOP 09. Na rozdíl od zavedených stran nyní sdružuje lidi, kteří nemají jiný cíl než uspět ve volbách. Sdružuje pragmatiky i idealisty všech světových názorů. Až volby proběhnou, objeví se propastné rozdíly mezi jejími členy. Nic neříkající hesla „bude líp“ a „prostě to uděláme“ společně s tváří průmyslníka sdruží na jednu kandidátku osobnosti zleva i zprava. Až tento pytel blech bude muset najít názor třeba na privatizaci bytů nebo na řešení parkování, tehdy se prokáže, že jednotliví zastupitelé neumí najít společnou řeč.

Máte vystudovanou biochemii a tělovýchovu zdravotně postižených. Podílela jste se na výzkumu metabolismu aminokyselin. Kdy se to ve Vás zlomilo, a rozhodla jste se vstoupit do politiky?

Zapomněla jste na trojnásobnou mateřskou „dovolenou“, která ležela mezi prací biochemické laborantky a nástupem na radnici. V průběhu péče o své děti jsem vystudovala obor tělesná a pracovní výchova zdravotně postižených, který ve mě vyvolal větší zájem o tuto skupinu obyvatel. V roce 2006 jsem kandidovala z nevolitelného místa do zastupitelstva a díky preferenčním hlasům jsem byla zvolena.

Je pravda, že člověk po zvolení chvíli hledá svou pozici a svůj pohled na obsah funkce zastupitele. Někomu stačí několikrát do roka přijít na schůzi zastupitelstva a odhlasovat pár desítek bodů. Jiný chce být hlídacím psem demokracie a odhalovat chyby vedení radnice. Třetí má cíle a vize a usiluje o jejich prosazení. Já jsem se našla v pozici aktivní zastupitelky, která přináší nápady a snaží se je realizovat.

Můžete vyjmenovat věci, kterými se zabýváte v Praze 10?

Z věcí, které jsem navrhla a prosadila, bych ráda jmenovala úplnou přestavbu vršovické ulice Moskevská, která se během rok a půl dlouhé rekonstrukce stala nádhernou ukázkou bezbariérového a funkčního městského bulváru. Bude se tu dobře žít, dobře nakupovat i dobře bavit. Velmi tlačím dopravní podnik na urychlené rekonstrukce tramvajových tratí, kde žádáme zatravňování kolejí a vznik společných zastávek tramvaje a autobusu, případně také vlaku. Bojuji za záchranu zeleně v Trojmezí. Spolu s kolegou Zdeňkem Vávrou jsme díky podpoře signatářů petice ze Sychrova zachránili místní školku před zrušením. Prosadila jsem bezbariérový Malešický park a zřízení bytů pro osoby po úrazu míchy, kde se budou po zranění učit, jak žít na vozíku. Všechny plány radnice nyní procházejí sběrem podnětů a oponenturou ze strany občanů. Jejich názoru se nebojím a beru jej jako potřebnou sebereflexi.

A kromě těchto „velkých“ věcí jsou to i drobnější radosti pro mě a občany Prahy 10. Prosadila jsem pronikání uměleckých děl do ulic – např. velkoplošnou malbu Jana Kalába na Strašnické nebo mozaiky Terezy Podové a Jana Pancíře v Borodinské a Chorvatské ulici. Podpořili jsme žákovský projekt Příběhy našich sousedů, v rámci kterého děti z našich škol vytvářeli rozhlasový pořad o významných pamětnících z Prahy 10. Zasadila jsem se o pojmenování parků a náměstí – mj. podle ředitele strašnického krematoria a odbojáře Františka Suchého, sochaře Ivana Jilemnického, básnířky Jiřiny Haukové a kritika Jindřicha Chalupeckého nebo po iniciátorovi výstavby stadionu Bohemians v Ďolíčku Zdeňku Dannerovi.

Mají podle Vás kvóty pro ženy v politice nějaký smysl?

I dnes máme ve volbách kvóty na zastoupení různých regionů v poslanecké sněmovně. Díky volebním obvodům tam nesedí 180 poslanců z Prahy, ale zastoupení mají rovnoměrně všechny kraje od Karlových Varů po Zlínsko.

Nemám ráda slovní spojení "kvóty pro ženy". Jedná se o kvóty pro méně zastoupené pohlaví, přičemž dnes mohou preferovat ženy a za čas třeba muže. Není zdravé, že podíl žen ve společnosti je větší než 50 procent, ale jejich zastoupení ve vedení obcí nebo v parlamentu je nevalné (a stejně nesprávný by byl i druhý extrém).

Problém v uplatnění žen ve veřejném životě vidím dvojí. Tím prvním důvodem je celkové nastavení systému, který preferuje muže a bezdětné ženy. Většina žen chce mít děti a ty minimálně po nějaký čas jsou odkázány na svou matku. Jsem místostarostkou na plný úvazek a k tomu mám tři děti – 13letou dceru a dva menší syny. Kdybych neměla báječného partnera, který mi maximálně pomáhá, a maminku nedaleko na Nymbursku, neměla bych prostor pro svou práci. Systém musí být upraven tak, aby i matka (či otec) na rodičovské dovolené měli možnost se účastnit veřejného života.