Turecko opakuje hrozby, že v případě nezrušení vízového styku pustí do Evropy migrační vlnu. Jak postupovat? Dát Erdoganovi, co chce, nebo opevnit řeckou či makedonskou hranici?

Turecký prezident se veze na vlně své popularity. Snaží se z nastalé situace vyzískat pro Turecko, a hlavně sebe maximum. Tlačí na EU, jak se jen dá. Bohužel to je vše, co dělá. Již z podstaty svého konání nemůže v daném časovém období splnit podmínky dané EU. Je jen otázkou, kam až jsou on a představitelé EU ochotni zajít. Pokud EU nebude trvat na svých podmínkách a podvolí se, budou této taktiky využívat i ostatní státy. Proč by například Řecko či Itálie neměly použít stejné metody? A nastane kolotoč vydírání, jehož prostředkem budou migranti. Neodpustíte nám dluhy či nedáte peníze? Pustíme všechny u nás zadržované migranty přes hranice a je to.

S ohledem, že většina migrantů chce do Německa, budou mít Němci jistě z takové situace radost a jistě s tím budou souhlasit. Vždyť ani Německo není nafukovací a jednou tato bublina praskne. A co potom? Kam s nespokojenými a na dávkách závislými migranty? Na to nikdo z vítačů nepomyslil. Co když Německo nebude schopno nekonečný příliv migrantů ufinancovat a ti se začnou bouřit? Co pak? Kam s nimi? Nikdo nepočítá s možností hospodářské krize. Pak budou statisíce lidí na krku státu. Ten se zadluží a až už nebude kde brát, co pak? Rozumný stát udělá vše, aby své občany zajistil a nedopustil jejich ožebračení. Myslí na trvale udržitelný rozvoj, ne na okamžitý prospěch.

Větším problémem může být migrace z afrických zemí přes Itálii. V Libyi je připraveno na cestu do Evropy milion lidí, další utíkají už i z Egypta. Jak tomu čelit? Komu máme pomáhat, a komu ne? Nakolik je v našich silách pomáhat v místě a řešit situaci přímo v Africe, aby lidé neměli důvod utíkat?

To je stejný problém. Všimněme si, o kolik je více potencionálních migrantů než jen v samotné Sýrii. To je množství, které Evropu, pokud neudělá rázná opatření, vymaže z mapy světa a původní Evropané budou cizinci na vlastním kontinentu a ve vlastních zemích. Jak z toho ven? Je to jednoduché. Použít selský rozum. Stanovit limit na počet osob, jež je stát ochoten ročně pustit na své území, a to dodržovat. Brát jen ty lidi, kteří jsou přínosem pro konkrétní zemi. Ne ty, kteří se doma dozvěděli, že v Evropě je vše zadarmo a všichni zde dostanou domy a práci, o které se jim doma ani nesnilo; a tato tužba je jediné, co do Evropy přinášejí.

V prvním kole si musíme ujasnit, co vlastně chceme, pak stanovit jasná pravidla a ta dodržovat. Dále musíme zajistit represivní aparát, schopný pravidla vynucovat. Pak musíme přehodnotit naše vnímání států v Africe. Nemůžeme jim pomáhat tak, že jim tam pošleme vojáky a rozpoutáme tam válku jen proto, že jejich pohled na fungování jejich společnosti je jiný než náš. Nebo že jim budeme pomáhat proti jejich vůli. To, jak vidíme, nefuguje a čím dříve to pochopíme, tím pro nás lépe.

Generál Šedivý navrhuje, že bude nutné udělat pořádek v Libyi a migranty tam vracet zpátky...

Generál Šedivý myslí jako voják. Předně jsme již jako EU pořádek v Libyi začali dělat. Byl tam přeci diktátor a to jsme nemohli připustit. Měl tam sice pořádek, ale dělal ho ne podle našich představ. Proto jsme museli zasáhnout. Mám pocit, že i státy EU se do „provedení pořádku“ aktivně zapojily. A teď máme výsledek. Rozložený stát, ale na cestě k demokracii. Mrtvých, jak když projde morová rána, ale nikdo není hnán k odpovědnosti. Do rozvráceného státu se zakousli sousedé a každý si nárokuje něco. To je pomoc? Podle mého názoru to jsou koloniální metody. Jak chcete pomáhat a budovat Libyi, když jsme ji předtím poničili? Budou nám lidé věřit? Já myslím, že bude trvat velmi dlouho, než důvěru znovu vybudujeme. Tato cesta je dlouhá a v našich problémech neschůdná. Je to ale velmi poučné. Pokud nechceme problémy, tak je nevytvářejme jiným. Obzvláště ne bombardováním cizího území.