Ve stanovisku k loňskému státnímu závěrečnému účtu kritizuje Nejvyšší kontrolní úřad to, že výkonnost veřejného sektoru v posledních letech klesá, ačkoli roste počet státních zaměstnanců. Z peněz, které stát v minulém roce získal do rozpočtu, si platy zaměstnanců vyžádaly 15,8 procenta. O rok dřív to bylo 13,8 procenta a v roce 2016 jen 11,8 procenta. Dá se tento trend nějak změnit? A co si myslíte o úvahách, že by stát příjmy svých zaměstnanců zastropoval – třeba na 15 procentech z příjmů SR nebo jinou hranicí?

Na tom přeci není nic záhadného! To je asi jako říct, že venku je mokro, protože je tam voda. Říct, že výkonnost veřejného sektoru klesá, a že přibývá státních zaměstnanců – to jsou přeci synonyma. Čím víc zbytečných státních zaměstnanců stát zaměstná, tím menší užitek přinesou. Čím víc byrokracie a procesů pro procesy stát vymyslí, tím menší užitek stát poskytuje. Čím víc zbytečných pracovních sil zaměstnáte na zabezpečení několika málo úkolů státu, tím menší přidaná hodnota rozpočítaná na jednoho zaměstnance. V ekonomii to dokonce má i své jméno: je to vlastně takzvaný zákon klesajícího mezního užitku.

Ale jakékoliv stropování je, s prominutím, pitomost. Dejme tomu, že bychom například zastropovali platy státních zaměstnanců na 15 procentech z příjmů státního rozpočtu, jak uvádíte. Není pak z pohledu státu nic snadnějšího než jednoduše zvýšit daně, a zvýšit tím příjmy státního rozpočtu.

Víte, tak jako když se nádor utrhne z kontroly a začne v určitém bodě nekontrolovatelně metastázovat, tak taky evoluce státu se čas od času zvrtne, zmutuje, a nekontrolovaně začne narůstat veřejný sektor až do bodu, kdy prostě požere sám sebe a svou vahou se celá tato konstrukce zřítí. Krásně to vidíme v přímém přenosu například na Kubě. Castrovská Kuba byla tak ekonomicky neefektivní, že prostě došla do bodu, kdy se začala ekonomicky hroutit, a začala nenápadně přicházet liberalizace a volnotržní prvky. Ne vždy totiž musí přijít nějaká rychlá revoluce jako v roce 1989, někdy liberalizační změny začnou nastupovat i pomalu, plíživě, jako třeba při perestrojce v Sovětském svazu nebo právě na Kubě. Vždy to ale má společný rys: Stát už je tak velký, a soukromý sektor tak potlačený, až ten soukromý sektor už nedokáže dál živit neproduktivní státní sektor, případně státní sektor nedokáže uživit sám sebe. A kyvadlo se začne vychylovat na druhou stranu. U nás jsme zatím ale stále ještě ve stádiu, kdy státní sektor sílí.

„Silně zadlužené Chorvatsko nyní výrazně šetří, protože má úrok na dluhopisech vydávaných v kunách třikrát nižší než Česko, i když před loňským vstupem do ERM II mělo úrok vyšší. Slovensko bylo v ERM II přes tři roky a postupně v něm posílila slovenská koruna o více než 21 procent.“ Jak silné to jsou argumenty o výhodnosti Evropského mechanismu směnných kurzů (ERM II), s nimiž přichází pirátský poslanec Tomáš Martínek s odkazem na volební program Pirátů a STAN?

To nejsou argumenty, to jsou manipulativní výroky, které nejsou pravdivé, respektive jsou vytržené z kontextu. Nízkou obsluhu státního dluhu zajišťuje nikoliv výše úroků, ale kombinace úroků a výše státního dluhu, z jakého úroky platíme. A je snadné na datech dokázat, že v eurozóně státní zadlužení naopak roste, nikoliv klesá. A státní zadlužení v eurozóně roste proto, že se v eurozóně poruší vztah mezi rizikovostí země a ohodnocením jejího dluhu. Přestane platit, že neseriózní dlužníci, jako Řecko, platí vyšší úroky, a seriózní dlužníci, jako Německo, platí nízké úroky. Všichni začnou platit stejně. Krom toho, že je to nemorální, je to taky motivem pro neseriózní dlužníky, aby si vzali víc dluhu, protože na něj najednou prostě dosáhnou. A pak se nestačí divit, že stojí před bankrotem. Typicky právě i Slovensku výrazně vzrostl veřejný dluh, jakmile vstoupilo do ERM2 a eurozóny.

Přeložme si, co Tomáš Martínek vlastně říká: on vlastně říká, že máme přijmout euro, aby se nám snadněji zadlužovalo! A račme si uvědomit, že vysoký veřejný dluh je pro každou ekonomiku naprosto destruktivní. Takže výrokovou logikou musím konstatovat, že Tomáš Martínek vyzývá k usnadnění destrukce ekonomiky.