V těchto dnech si připomínáme 20 let od zavedení eurobankovek a euromincí do oběhu. Dvanáct unijních zemí jimi začalo platit 1. ledna 2002. V té době jste byl mluvčím Zemanovy vlády, jak na období vzpomínáte? Jak bylo vnímáno v Praze?

Jak ve vládě, tak mezi lidmi bylo přijímáno pozitivně. Jedním z hesel sametové revoluce byl návrat do Evropy. Naprostá většina Čechů a Moravanů chtěla do Evropské unie. Znamenalo to i přijmout euro. Euro bylo výrazem evropanství a sounáležitosti s Evropou.

A pro vás osobně?

Když jsem žil v exilu v Rakousku a také cestoval po Evropě, existovaly národní měny. Pamatuji, když byl v Rakousku šilink, v Německu marka, v Itálii lira a ve Francii frank, jak bylo obtížné projet několik zemí a v každé měnit peníze a používat jinou měnu. Vždy jsem byl přesvědčen a budu přesvědčen, že je euro správné. Usnadňuje život jednotlivcům i firmám. Lituji toho, že ani po letech členství v EU euro nemáme. 

Pojďme vzpomínat. Jak se tehdy uvažovalo o případném přistoupení do eurozóny? Jak to, zda přijmeme euro, ovlivňovalo přístupové rozhovory?

V přístupové dohodě jsme se k přijetí eura, stejně jako ostatní země, zavázali. Když proběhlo referendum o vstupu do EU, vyslovily tři čtvrtiny lidí se vstupem souhlas. Lidé s tím počítali. Dnes tvrdí, že nevěděli o přijetí eura. I to je možné, ale tehdy většina souhlasila.

Až do finanční krize od roku 2008 byla mezi Čechy i Moravany podpora vstupu do EU. Na rozdíl od Slováků, Slovinců, Kypřanů, Malťanů, Estonců, Lotyšů, Litevců, kteří vstupovali s námi, jsme pak euro nepřijali. Důvod byl, že se u nás objevil euroskepticismus a přišla vláda ODS a prezident Václav Klaus. Ti euro nechtěli. Přitom v té době jsme ještě podmínky splňovali, jen nebyla politická vůle. Dnes jsme v situaci, že není politická vůle a ani podmínky nesplňujeme.

Když byl premiérem Miloš Zeman, provázela jednoznačně atmosféru nálada – vstoupíme do EU, přijmeme euro? 

Ano. I později za vlády Vladimíra Špidly. Za sociálnědemokratických vlád, ať to byl Vladimír Špidla, Standa Gross nebo Jiří Paroubek, počítali všichni s tím, že do eurozóny vstoupíme.

Jak se na celý projekt společné evropské měny díváte s dvacetiletým odstupem? Už jste zmínil, že jste velkým zastáncem eura…

Je důležité se na projekt dívat celoevropskýma očima. Pamatuji národní měny. Ano, byla silná německá marka a na ni byly napojeny měny jako rakouský šilink, holandský gulden nebo belgický frank. Silné měny neustále posilovaly. Na druhé straně italskou a řeckou ekonomiku provázela inflace. Za kafe jste zaplatili tisíce lir.

Eurem se vše zjednodušilo. Nejde jen o vytvoření pocitu sounáležitosti. Ekonomika posílila. Odpadly všechny transakční náklady i rozdíly mezi silnými a slabými měnami. Evropa jako celek přes společnou měnu posílila celosvětově. Euro je dnes po americkém dolaru druhou nejpoužívanější měnou na světě. Všude chtějí euro.

Žijeme v globální ekonomice s globálními finančními trhy. Na nich se obchoduje a bohužel i spekuluje. Vidíme, co se děje s tureckou lirou, která ztratila polovinu hodnoty. Když se obchodníci a spekulanti s obrovskými prostředky, které mají, na měnu vrhnou, sama neobstojí. S Evropou by si pak spekulanti hráli. Takto máme stabilitu. Stabilita eurozóny přeneseně vytváří stabilitu i pro nás, protože obchodujeme většinou v Evropě.

Lidé v ČR často nadávají: nechceme euro, chceme korunu – ale euro vytváří stabilizační kotvu i u nás. Nemluví se o tom a odpůrci to nechtějí slyšet, ale děsně proděláváme! Podle propočtů ročně asi 200 miliard korun. Když to nechceme vidět, máme korunu. Ale proděláváme na tom.