Výrazným mluvčím zahraničně-politických postojů ČSSD je ministr zahraničí Lubomír Zaorálek. Nemůže ten jeho jestřábí vyhraněně protiruský a proamerický postoj stranu i jeho poškozovat u voličů ČSSD, kteří nejsou takto vyhraněně proameričtí a vyhraněně protiruští?

V médiích vidíme zjednodušený pohled. Teď probíhá ideologický boj ve věci Ukrajiny. My jsme součástí bezpečnostního uskupení, tedy NATO, a k našim spojencům se musíme chovat loajálně. Na druhé straně je potřeba si zachovat vlastní pozici. Je věcí ministra zahraničí, jakým způsobem to prezentuje. Pokud jde o zpětnou vazbu od občanů, kterou registruji hlavně mimo Prahu, tak se spíš pozice ministra zahraničí lidem nelíbí. Ale určitým způsobem to vyrovnává premiér Slávek Sobotka, který zaujímá velmi realistické postoje. Česká republika by mohla sehrávat roli toho, kdo je schopen mluvit s oběma stranami. Nejhorší je, když spolu politici přestanou mluvit. Pak většinou začínají mluvit zbraně a to není dobře. Konflikt na Ukrajině a tlaky z Afriky a Blízkého východu Evropu ohrožují.

Prezident Zeman je odpůrcem sankcí, které Evropská unie uvalila na Rusko. Vedou ty sankce k něčemu? K čemu doposud vedly, mají nějaký pozitivní výsledek?

Sankce, obzvláště v takovémto měřítku a mezi velmocemi, nikdy nemohly nic vyřešit. Takto se dnes vyjadřují i realističtí politici v rámci EU. Je velmi pozoruhodné vyjádření amerického prezidenta Obamy, který přiznal, že padesát let sankcí proti Kubě, která je mnohem menší a ekonomicky slabší zemí než Rusko, k ničemu nevedly. Takže to po 50 letech přehodnocují. Já si myslím, že předešlá politika, kdy Rusko bylo vtahováno do rozhodování a do spolupráce se západními strukturami v politice i ekonomice a do spolupráce proti světovému terorismu, byla správná. Tato politika víc tlumila potenciál válečných konfliktů, než aby jej rozdmýchávala.

Jak se díváte na stav na Ukrajině?

Současný stav vidím jako problematický. Nedělám si iluze o tom, co se děje na Ukrajině, ani o reprezentantech Ukrajiny. Registruji tam lidi, kteří by rádi válčili snad za každou cenu. Chápu, že se kolem Ukrajiny vede nějaká rétorika, protože jde z obou stran i o souboj mediální. Na Ukrajině jde o mocenský boj, který se odehrává mezi oligarchy, tam o obyčejného občana vůbec nejde. Připadá mi úsměvné, když se někdo diví, že na východě Ukrajiny jsou Rusové, to je, jako bychom se v dobách Československa divili, že u Košic jsou Slováci.

V poslední době vidím určitou snahu překrucovat dějiny. Překrucování dějin jsme zažili v minulém režimu. Tehdy se zapomínalo, že část naší země osvobodili Američané. Dnes začínám mít pocit, že se vytváří dojem, že tehdejší Sovětský svaz a Rusko nepatřily mezi vítězné mocnosti a že Československo osvobozoval někdo úplně jiný a že nakonec Francie a Británie nebyly těmi, kdo nás zradil v Mnichově. To překreslování dějin je velmi nebezpečné. Obávám se, že se bude objevovat více popírání holokaustu i popírání toho, že existovaly koncentrační tábory. Je to sice trestné, ale nebezpečí přemalovávání dějin je evidentní a překvapuje mě, že se k tomu nechávají zlákávat i lidé, kteří mají různé tituly před i za jménem.