Byl jste ve vysoké politice od začátku roku 1991, kdy jste se stal poslancem SNR za VPN, později jste se stal po roce a půl poslancem Federálního shromáždění a následně měsíc na to, v červenci 1992, i posledním federálním ministrem zahraničních věcí. Jak jste vnímal skutečnost, že jste v této funkci byl jen necelých sedm měsíců – tedy do rozpadu společného státu? Jaké to bylo vysvětlovat ve světě rozpory mezi Čechy a Slováky ve snaze o samostatné státy?

Neřekl bych, že mezi námi byly velké rozpory. Ani jsme to před světem tak nedeklarovali. Dohodli jsme se. Hledali jsme vzájemný konsenzus, jak se rozejít jako přátelé. Střetávali jsme se s různými reakcemi. Nejtvrdší byl polský prezident Lech Walesa, a to z pohledu možných důsledků. Tehdy řekl: „Rozdělení se nikdy neobešlo bez války.“ My jsme ho ubezpečili, že jde o něco podobného, jako když se Norsko rozešlo se Švédskem, bez války. Měli jsme pravdu my.

Posledním předsedou Federálního shromáždění byl pozdější slovenský prezident Michal Kováč, tehdy už váš stranický kolega z HZDS. Byli jste vy i on zastánci rozpadu společného státu? Proč jste se tehdy, jako námi zvolení politici, neoptali občanů v referendu, zda chtějí rozpad společného státu? Nálada tomu tehdy nasvědčovala, zejména v Česku to lidé tehdy určitě nechtěli, ani většina Slováků nebyla pro rozpad. Nakonec rozhodli Václav Klaus a Vladimír Mečiar – bez občanů...

Každý z nás dobře věděl, jaká je nálada občanů. Referendum by se zřejmě muselo organizovat zvlášť v Čechách a zvlášť na Slovensku. Co kdyby přineslo různé výsledky? Kampaň by mohla vzbudit mnoho negativních emocí. Na druhé straně ani možnost, že bychom se rozdělili, nebrali lidé jako něco jednoznačně zlého. Mohlo by se říct, že občané rozdělení vzali na vědomí. Takový závěr nám vycházel i z dlouhých diskusí ve volební kampani kolem nového státního uspořádání. Dodám však, že tehdejší oficiální politika HZDS nebyla pro úplné rozdělení společného státu, uvědomujíc si, že Evropa se integruje, a to, co jsme připravovali, byla lokální dezintegrace. Naší snahou tehdy bylo vytvořit takový model soužití dvou států, který by byl na úrovni evropské integrace, resp. na úrovni Maastrichtu. Chtěli jsme jít až na měnovou unii. Jenže to odmítla česká strana. Velmi dobře si pamatuji na vyjádření jejich ekonomů, Václava Klause, Vladimíra Dlouhého, Tomáše Ježka. Jan Stráský tehdy poznamenal, že chudé Česko si nemůže dovolit za sebou tahat Slovensko.

Vaším šéfem v poslední federální vládě byl tedy premiér Jan Stráský, mimochodem dost tvrdý kritik privatizace pod vedením Václava Klause. Šel na tuto misi už jasně pod vlivem „pomlčkové války“, tedy i s vědomím, že jde pochovat federaci? Kdo byli tehdy největší odpůrci federace z české a kdo ze slovenské strany? Jan Kalvoda? Petr Pithart? Václav Klaus? Vítězslav Moric? Ján Slota? Ján Budaj? Ján Čarnogurský? Jak byste charakterizoval tyto tehdejší politiky?

Klaus byl tehdy rozhodně pro federaci, ale pro přísnou federaci. Když jsme přišli do Prahy na debatu do sídla ODS, nabídl Slovensku takový malý Marshallův plán, ale pouze v případě, že budeme souhlasit s centralizovanou federací. Tehdy jsme si nedovedli představit, jak by to pokřivilo vztahy mezi Čechy a Slováky, kdyby takovýto plán přišel. To jsme jednoduše nemohli akceptovat, takže jsme debatovali o rozdělení státu po celní unii. Pokud šlo o ostatní jmenované, u Sloty a Morice bylo vše jasné. Cílem Slovenské národní strany bylo samostatné Slovensko. U Jána Čarnogurského to bylo trochu jiné. Když začal ve státních funkcích jako první místopředseda federální vlády, vybral si mě jako děkana Právnické fakulty UK v Bratislavě, spolu s některými mými lidmi do Bruselu, abychom na odborné úrovni zjišťovali, jak by se dal zrealizovat společný vstup do EU s tím, že bychom potom měli obrazně řečeno dvě hvězdičky. Tehdy vznikla jeho známá formulka, kterou později politicky prosazoval. To bylo ještě v roce 1990. Misi jsme absolvovali. Odborný aparát v Bruselu nám diplomaticky naznačil, že to právně asi nepůjde, ale dalo by se něco udělat, kdybychom našli politickou podporu v rámci EU.

Jak to bylo tehdy s postojem tribuna sametové revoluce na Slovensku Jána Budaje?

V té době jsem s Budajem ještě tak často nekomunikoval, a přiznám se, že jeho jsem v této souvislosti neregistroval, jelikož se nezúčastňoval diskuzí a rozdělení, které jsme tehdy vedli.

Postoj Petra Pitharta jako výrazné osobnosti české politiky byl tehdy jaký?

Petr Pithart nebyl tehdy zastáncem dvou samostatných republik, a pokud ano, tak s velkou rezervou.

A Jan Kalvoda? Ten byl výrazným zastáncem rozdělení...

Ano, on byl tehdy jednoznačně pro samostatný český stát. Ale okrajem toho všeho, jak jsem uvažoval tehdy a jak uvažuji nyní, si myslím, že to, co jsme udělali, nebylo špatné pro další rozvoj Česka a Slovenska. Dostali jsme se tam, kam jsme měli namířeno, tedy jsme členy NATO i EU. Nebyl to jednoduchý proces, zejména na Slovensku, ale zvládli jsme to. Myslím si, že naše vztahy s Čechy nikdy nebyly tak dobré, jako jsou nyní. To je moje hluboké přesvědčení.

Byl jste přímým účastníkem debat o konci federaci, jak jste tehdy komunikoval jako šéf československé diplomacie s Václavem Klausem a s Vladimírem Mečiarem? Mečiar přece ještě na začátku roku 1992 nepřipouštěl rozpad společného státu, chtěl jakousi konfederaci. Kdy se změnil tak radikálně jeho postoj? Kdo ho nejvíc ovlivňoval v jeho rozhodnutích? Hovořilo se o Augustínovi Mariánovi Húskovi, Kataríně Tóthové, Rudolfu Filkusovi, Milanu Kňažkovi či Romanu Kováčovi. Byli to zejména oni, kteří ovlivnili jeho tehdejší myšlení ohledně zachování společného státu? Nebo co podle vás za tím bylo?

Nemohu říct to, že by Mečiar změnil svůj názor, protože on byl pro všechna řešení. Vyjadřoval se podle toho, jaké bylo obecenstvo. Takže pokud někdo chtěl slyšet, že je pro společný stát, tak i on řekl, že je pro společný stát. A měl pravdu, neboť tehdy i měnová unie předpokládala nějakou formu společného státu, v té době konfederaci. Ale v případě, pokud by česká strana nesouhlasila, tak byl pro rozdělení. Takže z tohoto hlediska byl Mečiar velmi tvárný a flexibilní. Neměl nějaký negativistický postoj, a o co mu šlo – to musím říct objektivně, aby Slovensko mělo svůj prostor, aby se mohlo rozvíjet, aby se umělo prezentovat ve světě. Jenže to, v jaké formě, tam byl velmi, velmi flexibilní.

Augustin Marián Húska byl jednoznačně zástupcem SNS v HZDS. Rudolf Filkus byl spíš na straně federace a Michal Kováč byl stejného názoru jako já, tedy my jsme chtěli dosáhnout uspořádání na principu Maastrichtu. Podobný názor měl i Roman Kováč.

Rozdělil se federální majetek podle vás bez problémů a spravedlivě? Vím, že to byl tvrdý zákulisní boj, o kterém se média dodnes mnoho nedozvěděla... Vy jste ale byl přímo při tom. Kdo sehrál tehdy za Slovensko rozhodující úlohu? Říkalo se, že to byl právě ministr financí Július Tóth, který si nechtěl nechat vnutit počty Václava Klause, Vladimíra Dlouhého či Tomáše Ježka. Díky tomu Slovensko z tohoto dělení nevyšlo nejhůře... Bylo to tak?

Myslím si, že jsme i dělení majetku zvládli dobře. Vracet se zpátky by nebylo šťastné. Dohoda, jako každá jiná, se tehdy nerodila lehce. Ale v globálu ani jedna, ani druhá strana nepřišla zkrátka. Rozdělení majetku bylo podle mě relativně spravedlivé. Detailně jsem však proces rozdělování majetku nesledoval, protože jsem měl dost práce s dělením diplomacie včetně majetku. Naštěstí velmi dobře spolupracovala národní ministerstva, která se tehdy vytvářela. Aparát federálního ministerstva zahraničních věcí byl tehdy velmi kooperativní, nevznikaly zásadnější problémy. Ačkoli i dnes se ještě vyskytují názory, že jsme měli mít tu a tu budovu v té a v té oblasti... Jenže dělení se nikdy nedá udělat tak, aby byli všichni úplně spokojení. Tuto úlohu jsme však zvládli zodpovědně.

Po rozpadu federace jste se stal na začátku roku 1993, tedy po vzniku dvou samostatných států, poradcem Vladimíra Mečiara. Věřil jste mu tehdy ještě, proč jste to přijal?

Moje poradní funkce u Mečiara nebyla ve skutečnosti poradní. S Mečiarem jsem se prakticky vůbec nesetkával, ani jsem mu v ničem neradil. Byla to úloha a funkce vymyšlená proto, abych mohl realizovat záměr vytvořit pracoviště, které podrobně studovalo evropskou legislativu a hledalo by možnosti implementace evropské legislativy do našeho právního systému. Byla to výsostně odborná práce, při které jsem odborně spolupracoval, úzce, s Právnickou fakultou UK v Bratislavě a myslím si, že se nám za těch pár týdnů podařilo i něco užitečného vytvořit a určitě to nebylo marně vynaložené úsilí.

Přesně na Jozefa, tedy 19. března 1993, tedy po asi dvou a půl měsících ve funkci Mečiarova poradce, jste se stal šéfem slovenské diplomacie, setrval jste v této funkci téměř rok. Jaké to bylo najednou prezentovat ve světě samostatné Slovensko namísto tolikrát roky akeptovaného společného státu Čechů a Slováků?

Myslím si, že jsme velmi mnoho udělali ještě předtím, tedy když jsem byl několik měsíců federálním ministrem zahraničních věcí. Velmi důsledně jsme dbali na to, aby se i u našich partnerů ve světě vytvářel stejný a rovnocenný přístup k oběma novým státům. Udělali jsme dobře, protože jsme hned okamžikem vzniku dvou samostatných republik navázali na kontinuitu dobrých diplomatických vztahů se všemi dosavadními partnery společného státu. Vstoupili jsme prakticky do všech existujících mezinárodních dohod, tedy ta kontinuita byla zachována. Významnou úlohu sehrál i aparát federálního ministerstva, který musel řešit dvě úlohy – tou první byla už vzpomínaná kontinuita a druhá, aby se aparát postaral sám o sebe, když už bylo jasné rozdělení. Dá se pochopit, že podstatnější pro ně byly úvahy, co budou dělat po 1. 1. 1993. I navzdory tomu bylo obrovské penzum práce vykonané na vysoké profesionální úrovni. A po nástupu do funkce slovenského šéfa diplomacie byl celý proces kontinuální, střetával jsem se s těmi samými partnery ve světě jako předtím, takže z tohoto pohledu nebylo nic mimořádného. Tehdy jsme řešili jeden mimořádně horký problém – to bylo Gabčíkovo – začalo to ještě v čase federace, pokračovalo to i za samostatnosti. Podobně jsme tehdy řešili Pakt stability, kde bylo významné i řešení otázky maďarské menšiny...

Jak jste v celém procesu rozchodu Čechů a Slováků vnímal osobu Václava Havla? Bylo by to podle vás celé jinak, kdyby se prezidentem stal Alexander Dubček, jak to bylo původně politicky domluvené?

Nerad bych spekuloval, věci se totiž odehrály tak, jak se odehrály, možná s nějakými menšími odchylkami, ten proces změn byl nezvratný. Dokonce natolik nezvratný, že ho určitě nějaká takováto událost nezvrátila. A nezvrátilo by ho ani referendum, o tom jsem hluboce přesvědčen. Možná by to dopadlo jinak v jedné zemi než v druhé, ale k rozdělení by došlo tak či tak. A Václav Havel? Na začátku mého funkčního období v čele federální diplomacie jsem jel společně s Václavem Havlem do Helsinek na zasedání KBSE na nejvyšší úrovni i za účasti tehdejšího prezidenta USA George Bushe staršího, který nás i přijal na osobním setkání. Americký prezident se zeptal Václava Havla, jak hodnotí rozdělení státu. Václav Havel mu odpověděl, že on je sice pro zachování společného státu, ale respektuje věci tak, jak jsou, a že již jde o nezvratný proces, který bude ukončen kultivovaným způsobem. Stejnou otázku adresoval i mně, neboť byl informován, jak uvedl, že jsem z jiného politického spektra než Václav Havel. Potvrdil jsem slova prezidenta Havla. Americkému prezidentovi záleželo na politické stabilitě střední Evropy. Ubezpečili jsme jej, že tato stabilita nebude ohrožena. Bílý dům následně vydal prohlášení, že akceptuje rozdělení Československa jako fakt. V tomto kontextu došlo potom i ke změně postojů dalších států. Místo výhrad a přesvědčování „nedělejte to“ a podobně následovala konstruktivní debata o uspořádání vzájemných vztahů. Chápali jsme, že USA a Evropa se obávaly bezpečnostního rizika. Myslím si, že když se naplnilo naše ubezpečování, Evropa „si oddychla“.

Nemrzelo vás přesto tehdy, že se prezidentem nestal Alexander Dubček, i když byl sice v čele tehdejšího Federálního shromáždění, ale tato funkce byla víceméně symbolická jako projev úcty k jeho osobě?

Pro zviditelnění Slovenska by to bývalo mělo velký význam. Ale z hlediska uspořádání vzájemných vztahů sehrál Václav Havel velmi pozitivní úlohu, a to přesto, že sám osobně nebyl pro rozdělení federace. Ale ten rozhovor s americkým prezidentem Georgem Bushem starším byl ilustrací toho významu, protože kdyby byl řekl něco jiného, než řekl, Američané by pravděpodobně hodnotili situaci jinak. Takže z tohoto hlediska sehrál Václav Havel velmi významnou roli.