Jak jste vnímali po listopadu 89 skutečnost, že původně se měl stát prezidentem společného státu Alexander Dubček, ale nakonec se jím stal Václav Havel? Jak jste tehdy vnímali jednoho i druhého? Dubček byl pro vás v minulosti vzor...

Alexandera Dubčeka jsem si vždy vážil jako člověka i jako politika. Jedno je jisté – my jako SNR jsme na začátku roku 1990 nominovali za kandidáta na federálního prezidenta právě Alexandera Dubčeka. Tehdy jsem řekl: „My ho navrhujeme, ale prezidentem nebude.“ Na otázku proč, jsem odpověděl: „Mezinárodně je připravován Havel, to podceňujeme. A až se bude porovnávat, tak řeknou, že Dubček byl komunista, ale Havel seděl ve vězení.“ To v konečném důsledku mluvilo ve prospěch Havla. Věděl jsem, že se to otočí. Dubčekovi už pak nedali ani velký prostor se vyjadřovat. Na druhé straně si ale myslím, že to, co se stalo, bylo dobré, protože Havel jako člověk nebyl špatný, ačkoli byl v mnohém naivní. V jeho začátcích jsem se s ním setkával, velmi jsem si ho vážil, i jsem mu v mnohém poradil. Takže vzpomínám na něj jen v dobrém, neboť se politicky vyvíjel. Například, když přijel do Bratislavy už jako prezident, tak se mě ptal, kam se má postavit, protože nikdo mu o tom nic neřekl. Tehdy ho měli rádi i Slováci, osobně jsem měl vůči němu úctu, nakonec on i s manželkou Dagmar mě zachránili, když jsem měl vážné zdravotní komplikace.

Ale přece jen, neměl být Alexander Dubček později alespoň slovenským prezidentem?

Určitě. A určitě by jím i byl, nebýt té tragické nehody. Toto místo mu jednoznačně patřilo, protože v těch těžkých časech se zachoval v Moskvě hrdinsky, vůbec ne jako zbabělec, jak to dnes mnozí tvrdí. Jemu tam reálně hrozila smrt, mohl v té Moskvě zmizet, jako mnozí jiní, zemřít. Pokud to teď někdo překrucuje a dělá z něj slabocha, je to dost ubohé.

Na Slovensku hráli po listopadu 1989 rozhodující roli v politice ze začátku představitelé Veřejnosti proti násilí (VPN), ale později se nejviditelnějším stal Vladimír Mečiar. Jak jste vnímali jeho?

Vím, jak se Mečiar „udělal“, jak vznikl. Když jsme hledali ministra vnitra, Dubček mi volal. Protože VPN nechtělo obsadit tuto funkci, tak že má prý dobrý tip – jmenuje se Vladimír Mečiar. Na to jsem mu řekl, že to registruji, ale rozhodnout o tom musí zejména vedení VPN. Byl tam tehdy na pohovoru a obstál nejlépe, neboť mluvit uměl vždy dobře. V té době ho lidé vnímali pozitivně, ale po jeho vystoupení na náměstí Slovenského národního povstání v Bratislavě, kdy řekl, že naše věznice jsou prázdné a máme v nich dost místa pro malé Biľaky, tehdy jsem zpozorněl. Viděl jsem totiž, že jde dokonce i proti těm, kterým do té doby sloužil. Bral jsem to jako velmi vážný signál, protože jeho cílem bylo vyměnit Milana Čiča ve funkci slovenského premiéra a mě chtěl vyměnit za Budaje v čele parlamentu. Jinými slovy, pokud chtěl být předsedou vlády, musel mít na postu předsedy parlamentu člověka, který tyto změny podporoval, a Budaj tehdy takovým byl.

Setkal jste se v té době již s Mečiarem?

Ano, bylo to v době, kdy na mě „vyrobili" trestní oznámení za věc, která se ani okrajově nemohla stát. Ale chtěli mě strašit, abych se vzdal. Vymysleli si pseudokauzu o mém domě, ve kterém jsem měl mít údajně nějakou vysílačku a různé nesmysly kolem toho. Samozřejmě, že celé to bylo trapné divadlo, ale potřebovali mě kompromitovat a diskreditovat. Proto jsme byli s Mečiarem permanentně v napjatém vztahu. Nakonec však Mečiar změnil taktiku a začal mě přesvědčovat, abych šel k nim do Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS).

Později to ale mělo s Mečiarem jiné, zajímavé pokračování. Jaké?

Musím říci, že během mého krátkého působení v resortu diplomacie mě chtěli poslat do Německa, abych byl zástupcem velvyslance. Jenže i přátelé v Německu mi řekli: „Rudo, toto neber.“ Tehdy si mě zavolal Mečiar, řekl mi, že si udělali průzkum na východě země a že tam mám výborné preference, abych šel s nimi do voleb za HZDS – to už byl tehdy předsedou vlády. Mohl jsem si podle něj vybrat jakoukoli funkci s výjimkou předsedy vlády, prezidenta a předsedy parlamentu, pokud půjdu za volebního lídra na východním Slovensku. Tehdy jsem mu řekl: „Půjdu, pane premiére, ale s jednou podmínkou – pokud mi dáte souhlas a podklady napsat vaše paměti.“ To totiž nikdo nikdy nenapsal, kdo byl a co dělal Vladimír Mečiar. Tehdy, když byl „v ráži", tak by mi možná všechno řekl, ačkoli to mohlo být jednostranné. Samozřejmě, nedohodli jsme se. Řekl jsem mu, že my dva nemůžeme dělat spolu, na to on, abych si to ještě rozmyslel a přišel za ním za dva týdny. Znovu jsem to odmítl, ale on mě znovu zavolal.

Po krátkém působení na Ministerstvu zahraničních věcí jste se tedy stal podruhé primátorem Košic (1994-1999). Odskočil jste si tedy z „velké politiky“ zpátky do komunální. Košičané vám věřili. Jak to nakonec skončilo?

Po mém odmítnutí spolupráce s ním se mě Mečiar zeptal, co míním dělat. Nato jsem mu odpověděl, že jdu kandidovat na primátora Košic. Zeptal se mě, co udělám, když mě nezvolí. Podle něj se lidé změnili; a strašil, abych si nemyslel, že mě lidé znovu zvolí. Opáčil jsem, že pokud mě nezvolí, budu zpytovat svědomí, kde jsem udělal chybu. Volby jsem však nakonec vyhrál i bez politické podpory stran jako nezávislý. Po prvním dnu dvoudenních voleb však v rozhlase hlásili, že Mečiar podporuje Schustera v Košicích. To mnoho lidí odradilo, aby mi dali druhý den svůj hlas. To byla Mečiarova taktika. Přesto jsem vyhrál. Hned po mém zvolení za mnou přišel dnes již zesnulý Alexander Rezeš, funkcionář HZDS a šéf Východoslovenských železáren (VSŽ), a řekl mi: „Rudo, pojď mezi nás do HZDS, dáme ti 5 procent akcií VSŽ.“ Na to jsem mu odpověděl: „Dejte městu 10 procent a budete mít trvalou podporu města.“ Odpověděl, že město je indiferentní, ale já jsem konkrétní.

Pak jste se za Stranu občanského porozumění (SOP), kterou jste založil a vedl, v roce 1998 vrátil do velké politiky a měl úspěch v parlamentních volbách. Už tehdy jste tušil, že byste mohl kandidovat na prezidenta?

Dříve, než jsem založil SOPku, tak tomu předcházely různé průzkumy, ankety. Vyhrál jsem tehdy anketu „Muž roku“ v různých periodikách. Když jsem viděl tu velkou podporu, tak jsme s přáteli začali uvažovat velmi vážně o založení nové strany. Najednou jsme měli nejprve 13, později až 18 procent preferencí. A opozice se začala bát. Přišli za mnou tehdy profesor Juraj Stern, rektor Ekonomické univerzity, ale i Béla Bugár, Mikuláš Dzurinda, prakticky celá opozice. Budaj se mě tehdy zeptal: „Rudo, a co tady ty děláš? Teď přijdeš, když už máme vyhráno? Chceš nám sebrat procenta?“ Odpověděl jsem: „Tak, jak jsem přišel, tak mohu i odejít, ale s jednou podmínkou. Stranu nezaložím, pokud mi všichni, co jste tady, podepíšete, že vyhrajete volby s 3/5 většinou, abychom mohli změnit ústavu na přímou volbu prezidenta.“ Zeptali se mě, jakou mají záruku, že nepůjdu s Mečiarem. Ujistil jsem je, že jít s Mečiarem by bylo mým největším životním omylem, a přislíbil jsem, že společně s Mečiarem nikdy nepůjdu. Na druhé straně jsem jim ale řekl, že pokud založím stranu, půjdu s opozicí a vyhrajeme volby s 3/5 většinou – a změníme ústavu, abychom mohli zavést přímou volbu prezidenta. To se nakonec i stalo.

15. a 29. května 1999 jste se stal v historicky první přímé volbě slovenským prezidentem. Získal jste téměř 1 728 000 hlasů v druhém kole a porazil jste Vladimíra Mečiara. Jaký jste tehdy měl pocit? Byla to pro vás satisfakce porazit Mečiara, jehož vládnutí zabrzdilo Slovensku vstup do NATO i EU?

Pro mě to byl důležitý krok i proto, že jsme jako opozice nejprve vyhráli parlamentní volby. Naše nová koalice však nedodržela dohodu, protože podle koaliční smlouvy jsem měl být jejím jediným kandidátem, ale kromě mě tam byl najednou i kandidát za Křesťanskodemokratické hnutí (KDH), profesor Švec či Magda Vášáryová. Řekl jsem si, dobře, teď se opravdu ukáže, koho lidé chtějí. Je faktem, že to, o co nás žádala EU, aby maďarské strany byly ve vládě, to jsem prosadil právě já, ačkoli Dzurinda původně chtěl pouze trojkoalici bez Maďarů.

Jaká to byla satisfakce porazit Mečiara?

Chtěl jsem toho dosáhnout už i proto, že mi mnohokrát předtím ublížili. Takto jsem dostal satisfakci nejen od Košičanů, ale i od všech lidí na Slovensku. Tehdy už neplatilo - „stará struktura, nová struktura“. Kolik „nových struktur“ kandidovalo a neprošly? Bylo to objektivní. Jsem rád, že se prosadila přímá volba a že máme konečně přímo volené prezidenty, kteří nemusí nikomu sloužit – kromě občanů – za to, že je volí.