Blíží se nám konec roku. Jaký byl podle vás rok 2019 pro Českou republiku? Co se povedlo, a co nepovedlo?

Zahušťuje se nám republika. Plynatí nám třaskavou směsí. Kdybychom nebyli té vznešené nátury pouliční směsky, toho chytrého, přemýšlivého a trochu pavlačového typu uvyklého po staletí tančit mezi vejci, tak už to tu „Škrtáčci“ pěkně podpálili. Takže v tomto smyslu se povedlo přežít. Ale byl to zvláštní rok. Umřela spousta velkých lidí, jako by to už nemohli vydýchat, a zrodil se nebezpečný počet „Pšoukáčků“ a „Škrtáčků“. Ale úspěchy jsou „velké“ a „viditelné“.

Koudelkovic oddíl úspěšně odhalil nejasný (ale jistě ohromující) počet šikmookých a taky azbukovsky mluvících agentů, někteří herci a zpěváci se naučili psát... sice na papundekl a jen pár písmenek, ale dozvěděli jsme se, že s někým chtějí mluvit, Babišova vláda nás hodila do ždímačky a přidává otáčky, aby mohla pumpovat to, co z nás vyždímá, do toho, na co se tu třicet let kašlalo. EU si z nás pozvolna dělá levné (šťastné) otroky se zipem přes ústa... Jo, jo, pěkný byl ten rok, škoda, že nemám tolik prostoru, abych vyjmenoval všechny ty úspěchy. Když se ale podívám do křišťálové koule, vidím, co bude za deset let... A poněvadž jste mne nepožádal o předpověď, ale o bilanci, tak vám i všem ostatním řeknu jen jednu tajemnou větu: To budete za pár let zírat, co se komu povedlo!

Podle vlády se máme stále lépe, zvyšují se platy, země je prý na dobré cestě. Máte také ten pocit? Nebo bychom se spíš měli bát budoucnosti? A na které skupiny obyvatel, jimž se tolik nedaří, bychom měli myslet?

Vyberu si jen část vašich otázek a odpovím na ně jinak, než byste chtěl, protože jsou svátky, a trochu si přisadím literárního sladidla, což by vám mělo sdělit i mé osobní pocity... Tak tedy, filosoficky vzato, z čeho byste měl mít strach? Stejně jednou umřete, jako váš soused, nebo nepřítel, kamarád, či debil, co vám otravuje dobrou náladu. Vize je jasná. Jde o to, jak k té vrcholné/konečné fázi existence dospějete. Banda užitečných idiotů a nainstruovaných hajzlíků, entita vznešených přiblblů a armáda zavistivců, ale i řada prostých lidí a velkých osobností, vůdců i leštičů jejich obuvi, ti všichni mají jeden směr, jehož cílem je – smrt! A někteří k ní letí jasnou cestou, jiní opile kličkují, někdo se nechá unášet proudem blbosti nebo konformity, jiní stavějí chrámy, další hledají lup a poskakujou jako jepice...

Neexistují žádné vyjasněné skupiny obyvatel. To je jen zhmotněná iluze společenského pokrytectví. Já, ze svého úhlu pohledu, připouštím tři typy lidí. Hajzlíky, zoufalce – a prosté, slušné lidi. Všechno ostatní je ona iluze, do které když fouknete zázračným dechem moudrých úst myšlenky, tak zmizí. Zmizí vaše představy o lepším světě i o tom, že je tu hejno „pechfóglů“. Bohužel, hajzlíci jsou nejmocnějším ze všech typů. Proto se tu žereme, hádáme, nenávidíme. Každý z typů má totiž jeden kouzelný talisman, který se snaží vložit do duší ostatních. Hajzlíci mají JABLKO SVÁRU. Zoufalci mají POHÁDKOVOU KNIHU NEŠTĚSTÍ... A obyčejní lidé jen – a to jen není jen tak „jen“ – TOUHU PROSTĚ A KLIDNĚ ŽÍT.

Jakmile začne boj těch tří médií mezi sebou, nemůže být nikdy na světě dobře. I kdyby dobře bylo – jako že teď je – u nás, v naší milované Bohemii – ještě stále relativně dobře... A jestli nějaká vláda říká, na jaké jsme cestě, není podstatné. Podstatné je, jak jste na tom vy, jestli kráčíte ke společnému cíli s hlavou otevřenou a nasáváte velikost a bohatost odhalujícího se tajemství jsoucna. Jestli dospíváte na duši! A jestli vidíte nějaké hajzlíky, co vám strkají zlaté jablko (bacha na svár), nebo vás srdceryvným naříkáním obtěžují zoufalci pohádkou o neštěstí (bacha na otravu) – nechte si svou touhu žít. Nikomu ji nevnucujte a se skutečně potřebnými se o ni nezištně rozdělte! 

Asi jsem vás jako novináře neuspokojil, ale o Vánocích – našich křesťanských svátcích – vám nemohu dát jinou odpověď! Na vládu, budoucnost, platy... na to je dost času ve všedním životě... Až zase začne ten nekonečný boj mezi jablkem sváru, knihou neštěstí a touhou žít!

Specifickým fenoménem naší společnosti jsou lidé upadající do exekuce. Pravice říká, že jsou nezodpovědní a zaslouží si skončit na dně společnosti. Levice upozorňuje, že bývají obětí podnikavců s půjčkami a exekutorů, a že trpí zejména jejich děti. Sociologové varují, že se s tím musí něco dělat. Kde najít smířlivý a kompromisní postoj?

Exekutoři jsou kvasem zla. Upřímně, nenávidím tuhle skupinu úředníků a podnikatelů s neštěstím. Prostě je považuji za póvl! Jsem pravičák, ale s exekutory bych jednal, jak se v dávných dobách jednalo s katy. Byli potřeba, ale nikdo se s nimi nebavil a v hostincích měli stůl, kde si k nim nikdo nepřisedl. Na druhou stranu, nezodpovědnost jedinců vede k pádu na dno i celých rodin. Nemít na postel se střechou nad hlavou, nebo na jídlo, je špatně. Nemít na nový mobil nebo na značkové boty nebo na drahé vánoční dárky, je nepodstatný problém. Kdo takový problém nezodpovědně posouvá do rizika dluhu, je idiot!

Dluhy dětí za rodiče jsou nepřípustné! To je mimo regule mravnosti a vláda a poslanci, kteří takový zákon nechávají žít, jsou zločinci! Sebral bych jim majetky prostřednictvím jimi podporovaných exekutorů a rozdal všem neoprávněně postiženým! Špinavá exekutorská lobby si ty hnusné zákony společně s poslanci připravila kdysi se záměrem okrást slabé/blbé a zbohatnout. Vím, že to je výkřik Dona Quijota, ale i tak... Moderní kapitalismus musí být férová soutěž, nejsme v 19. století, avšak podpora parazitního způsobu života je stejně odporná a měla by být zamítnuta.

Kdejaká pijavice si žije nad poměry, a ubohé dítě nezodpovědných/nedostatečných rodičů by mělo platit dluhy, za které nemůže? Jestliže takové dluhy vznikly v době jeho právní nezpůsobilosti, pak si má exekutor, stát a věřitel trhnout nohou! V tomto případě chci pochválit pražského poslance Nachera, který přišel alespoň s návrhy změkčujícími dluhovou past. Mohlo by se však dělat více, a to především i preventivně. Základem je vzdělávání od útlého věku: „Nekupuj nic, na co nemáš. Úvěr, půjčka, to jsou slova, před kterými musíš mít respekt a být obezřetný. Nauč se počítat ...“, atd.

Slavíme nejkrásnější svátky v roce, Vánoce, které by měly být svátky klidu a míru. Jak v tomto kontextu vnímáte atmosféru ve společnosti? Je v naší společnosti něco, co nás jitří natolik, že si ani adventní čas nedovedeme užít tak jako dřív?

Já si myslím, že lidé si Vánoce v drtivé většině užívají spokojeně. Atmosféru se snaží jitřit profesionalizující se demonstrantská (svým způsobem už náboženská) sekta Mikiho „Pšoučka“. Doufám, že mu Ježíšek za to, že otravuje i o svátcích, nadělí...  Víte co? A na štědrovečerní stůl bych mu naservíroval smaženýho Sorose, to je hodně hnusná ryba!

Jak říkáte, právě i na adventní čas uspořádaly Miliony chvilek další demonstrace, které nás ostatně provázely i celým rokem. Co byste vzkázal jak Mikuláši Minářovi, tak lidem, kteří se demonstrací účastní? A co smířlivě popřát do roku 2020?

Odpověď zhlédněte v 1. dílu výpravného seriálu POHÁDKY PRO FRANTIŠKA, který půjde v premiéře na Štědrý den, 24.12. 2019 ve 12 hodin na Hiddening.cz, který je zároveň producentem. Adresa je na facebooku a na youtube také. Na přiložených promo fotografiích máte příležitost vidět některé aktéry seriálu. Ale bude jich tam mnohem, mnohem více. Uvidíte Pérovlásku Báru Drzánovou, František Motýlek se představí v netradiční roli, a na mne „zbyla“ role vypravěče. Zveme vás ke sledování. Hiddening si nebere servítky! Chcete-li si okořenit pohádkový maraton, pak tohle je ten pravý tip! První díl se jmenuje JAK SE MIKULÁŠ STAL VĚČNÝM SVĚTLEM SVÝM OVEČKÁM!

František Motýlek a Michal Gulyáš v roli strýce Míši. Foto: archiv M. Gulyáš

Miki Pšouček. Foto: archiv M. Gulyáš

Konec roku poznamenal masakr v ostravské nemocnici. Někdejší ředitel Vojenského zpravodajství generál Andor Šándor za tím vidí stoupající míru „nenávisti, hrubosti, netolerance, sprostoty a agrese mezi občany.“ Souhlasíte s jeho názorem?

Šándor má pravdu. Všude v médiích jdou reklamy do mrtvol, zabíjení, terorismu. Do toho se ozývá zpěv, legrácky (chytře tupé). Pak je tu ukázka nedosažitelného luxusu... A všechno je namícháno do směsi výbušného koktejlu. Tlak společnosti vyvolává neurózy a patologičtí bubáci dostávají povely ve svých přepólovaných makovicích od tajemných hlasů, jdou a vystřílí celou čekárnu... Je to hrůza. Ta skutečnost, co se stala, je hrůza! A média se chovají jako idioti. Popisují všechno, včetně výčtu zbraní, které útočník použije. A melou pořád dokola a dokola stokrát vyvařené fusekle.

Sledoval jsem rozhovor na ČT, kde Tvarůžková hovořila s psychologem, který byl stoprocentně profesionální a erudovaný. Jakmile se ale diplomaticky otřel o špatnou roli médií, už to Tvarůžkovou bralo a byla na něho nepříjemná. (Mně se tedy Tvarůžková jako ženská líbí, akorát by nemusela bejt tak feministicky agresivní.) Média mají holt svou show a na tu jim nesmí nikdo sahat – i když jde o mrtvé, nevinné lidi.

Říkám znova, Šándor má pravdu, na to nemusíte být šajba jako on.

Podíváme se i do zahraničí. Americký prezident Donald Trump bude příští rok obhajovat své křeslo. Je zatížen skandály, považován za hrubiána, nicméně republikánští voliči ho stále podporují. Bylo by dobré pro Česko i pro Evropu, aby byl znovuzvolen? Dává najevo distanc vůči účasti USA ve válkách v zahraničí, necítí chuť podporovat evropské země NATO. Čím to pro nás je, či není dobré?

Já vám na to nedokážu odpovědět tak, abych si mohl stát za svým názorem. Trump je zvláštní nátura, a my máme v Evropě problém, že tu probíhá boj o moc. Celý kontinent je tím stižen. Amerika se bude plést jen do toho, z čeho má. To bylo vždycky tak, a s Trumpem je to možná víc zřetelnější. Což mu nevyčítám, ale konstatuji. Taky bychom se měli plést jen do toho, z čeho máme. Jenže my v Česku  disponujeme politiky, kteří se chtějí plést a pletou se především do toho, z čeho mají oni. Není to neobvyklé, ale je to židovsky řečeno „chucpe“!

Na sklonku roku také proběhly ve Velké Británii nové volby. Co na výsledky říkáte? Co bude, podle vás, znamenat jak pro EU, tak pro Českou republiku odchod Británie z Evropské unie, který vítěz voleb avizuje na konec ledna?

Jedni křičí „hrůza!“, druzí říkají „klid...“ Takže si v klidu počkám na tu hrůzu.

I do roku 2020 vstupuje Evropa „na hrbu“ s aktivním válečným konfliktem, a sice na Donbasu. Francouzský prezident Macron dává najevo, že by s Ruskem měla nastat dohoda, evropský mainstream se zastává Ukrajiny. Jaký směr zvolit? Jak moc tvrdosti vůči Putinovi? Co přehodnotit, pokud jde o sankce a politiku vůči oběma stranám od roku 2013 či 2014?

Já myslím, že to není náš konflikt. Máme tam nějaké zájmy? Jestli ano, tak by se mělo postupovat podle toho. Lépe vám v tuhle chvíli neumím odpovědět.

Celkově, jak vidíte naše současné vztahy s Ruskem? Jak moc je podle vás narušily události, které se tento rok u nás odehrály, jako humbuk kolem sochy Koněva v Dejvicích nebo nedávné vystoupení řeporyjského starosty v ruské televizi a jeho rozhodnutí postavit pomník vlasovcům?

Je to komplikované. Prase aby se v tom vyznalo. Rusové si začali jet svou velkou politiku, vytvářejí si novou národní ideu velkého Ruska. V Evropě, jak jsem řekl, probíhá boj o moc a zájmy se množí.

Pokud jde o ten pomník, Pavel je provokatér, respektive na tom má založený postup k úspěchu. Vyjde-li mu to, nevyjde, toť otázka. Jestli si demokraticky schválili postavení pomníku, buďme i za takových okolností demokrati. Chtějí ho, mají na něj peníze? Je to jejich věc. Přece se nebudu rozčilovat nad tím, že si soused na zahradě instaloval velké lejno. Až tam bude stavět rampu na rakety krátkého doletu, tak to bude asi jiná. Na druhou stranu démonizace Ruska je tak trochu ubohá.

Já mám větší strach z Německa. Tam někomu hráblo a už jsme zažili, když Němčíkům hrábne. Znepokojuje mě přepisování dějin. To je průšvih, opakující se celé dějiny lidstva.

Vrátíme-li se ještě k vánočnímu času, o Vánocích by se měly stýkat všechny generace. Všeobecně platilo, že mladší se učili od starších a že moudrost starších má být ceněna. Nyní aktivisté upozorňují na to, že starší generace je náchylná k dezinformacím, ať už kvůli řetězovým mailům nebo internetovým prostředkům. A mladá generace se v médiích snaží té starší v tomto směru radit. Jde o jistou anomálii, nebo o žádoucí aktivitu?

Malí, rudí Khmérové! Až bude blackout, nerozdělají si ani oheň. Mám mladé lidi rád, ale ať mi neradí, pokud je o to nepožádám. Jejich pohled na historii, kterou jsem zažil já a moje generace, je ukázkou ideologického zvěrstva současnosti. Aktivismus je společenský mor dneška.

Co by si během svátků měli říct „mladí“ a „staří“ tak, aby výměny politických názorů nekončily hádkami? Co by si obě strany mohly navzájem dát ve vyprávění o nedávné minulosti i o současnosti, nebo i v poučení pro budoucnost?

No, především se pozvolna vžívá, že tato doba patří jim, a že my starší už máme prý držet jazyk za zuby. Tak tedy... Ve svých třiapadesáti letech nemám pocit, že by mi život na téhle planetě nepatřil, a že svou zemi odevzdám jen tak do rukou lidí, jejichž hranice adolescence se posouvá ke stále vyšší věkové hranici. Budu si dělat podle sebe a žádný smrkáč mi nebude nic doporučovat ani diktovat!

Nejdřív ať si provětrá hlavu od marihuány, protáhne karpály od klávesnice a pak mi laskavě sdělí svůj životní program. Pokud je založený na výkřicích a proletářském srocování, pak si nemáme co říci. A než začne mluvit, tak by měl naslouchat, přemýšlet a pak můžeme přistoupit k dialogu! Jinou verzi nepřipouštím. Pokud začne například větou, ať jdu do hajzlu s národem, s rodinou, a že tahle země je i pro africký breberky, tak rovnou fackuju!

Ale jinak je mám opravdu rád, protože potkávám hodně mladých brigádníků a většina je dobře vychovaná, práce jim jde od ruky a slušnost mají buď dobře naučenou, nebo přirozeně pěstovanou. Takže asi tak. Všichni byli mladí, všichni zestárnou...

A jak jsem vám řekl v jedné z předešlých odpovědí: Všichni míříme k jednomu cíli! Čím dřív to člověk pochopí, tím více času má ke smíření a k nápravě omylů.