Za poslední dny opět postupně narůstají počty nakažených a vláda po pár dnech od rozvolnění přijala další zpřísnění. Řada provozovatelů restaurací se rozhodla dát najevo svou tragickou situaci občanskou neposlušností a podniky v osm večer nezavřít. Ministr zdravotnictví vyzývá k tvrdým postihům. Je to správné?

Je nutné si uvědomit hned několik klíčových skutečností. Vláda v žádném případě nepřistupuje k omezením s radostí, ale je vedena snahou ochránit to nejcennější, lidský život. Jeho hodnotu nelze vyjádřit penězi, ač se o to někteří ekonomové snaží. Uzavření živností je dramatické, má dopady na psychiku a životní úroveň majitelů, je to pro ně bolestné. Jenže je tu reálná hrozba dalšího šíření nemoci, nárůstu počtu úmrtí. Je to tedy vlastně určitá oběť ve prospěch bližních. Představme si to třeba jako obraz. Plná hospoda radujících se lidí a oddělení nemocnice plné umírajících pacientů a upracovaných zdravotníků. Mějme také na paměti, že v západních zemích jsou restrikce mnohem drastičtější. Stát má samozřejmě povinnost vyžadovat dodržování opatření, jinak se rozloží a vypukne anarchie. 

Jakkoli může platit, že lidé a podnikatelé, kteří daná nařízení nerespektují, to „kazí ostatním“, jak ale celou situaci řešit? Nikdo přece nemůže popřít, že ti lidé jsou na dně finančně, na dně svých možností fyzických i psychických, živí zaměstnance, své rodiny a vláda jim není schopna dát jistotu ani na několik týdnů a státní podpora pokryje jen minimum nutných nákladů. Máte pro jejich konání ve stavu zoufalství pochopení? Co byste jim doporučil či vzkázal?

Lidsky s nimi soucítím. Těžko se o tom hovoří. Protože útěšná slova nepomohou, jsou jako listí ve větru, rychle je odvane. Nezbývá než se zapřít, nepodlehnout těžkostem doby a věřit, že se podaří pandemii zvládnout. Stát nemůže uhradit vše, zdroje nejsou neomezené. Živnostníci svou současnou obětí pomáhají zachraňovat lidské životy. V každém případě ale jakékoliv truc akce ničemu nepomohou a nic nezachrání. Jen vyvolávají zlou krev. A to si nemůžeme dovolit, čelíme-li pandemii.

Vedle restaurací rebelují i jednotlivci, příkladem jsou nepochybně srocení lidí v centru Prahy, dokonce lidé popíjeli venku před restauracemi v pražské Bartolomějské ulici, takříkajíc „pod lampou“, neboť se tam nachází známá centrála policie. Jaký postup zvolit v těchto případech? A je to vůbec chyba? Lidé po takové době uzavření doma přece potřebují sociální kontakt…

My si o sobě myslíme, že jsme nesmírně vyspělá civilizace, která dokáže vše vědecky odůvodnit, technologickým pokrokem ovládnout. Ve skutečnosti jsme stejně zranitelní jako naši předkové. Chování lidí nyní je obdobné jako v časech velkých morových epidemii. Od strachu se přeléváme k lhostejnosti a k rebelii a naopak. Jsme v čase zkoušky. A tato zkouška tkví v tom, zda se dokážeme obětovat pro bližní, zda místo sobectví dáme přednost bratrství. Žít pro druhé, ne jen pro sebe. Pandemie jednou skončí, ale její následky poneseme dlouho. Jaké budou, záleží na tom, zda v této zkoušce obstojíme.