O Německu se u nás mluví buď s obdivem za to, jak vstřícné je vůči uprchlíkům, jichž do země letos přišly statisíce, ale přece jen více je těch hlasů, které tvrdí, že se tím Němci ženou do záhuby. Jak o migrační krizi přemýšlejí a hovoří samotní Němci?

Je nutno rozumět psychice současného Němce. Dosud trvá pocit viny za zločiny hitlerovského období, s nímž se běžný Němec nerad přiznává k svému skutečnému smýšlení, odlišuje-li se podstatněji od oficiálních verzí. Neboli jinak, sám pro sebe si myslí ledacos kritického, ale na veřejnost s tím nejde. V současné uprchlické krizi – a není to pouze můj odhad – se k politice paní Merkelové staví kolem 80 procent Němců kriticky až velmi kriticky, ale jen malá část se odváží svůj názor veřejně vyjádřit, zvlášť když je takové vyjádření častováno hanlivými přízvisky jako hnědá pakáž, neonacismus, rasismus a podobně.

Kdo je Luděk Frýbort? Čtěte ZDE

Prožil jste skoro stejnou dobu v Československu i v Německu. Jaké máte vysvětlení pro to, že se Česko a Německo tak diametrálně liší svým většinovým postojem k tomu, co Evropská unie letos zažívá?

Diametrálně se liší postoje českých a německých vládních kruhů. Ve smýšlení obyčejnějších lidí už tak velký rozdíl není, nebo aspoň v posledních týdnech a měsících.  Ale jistěže hraje svou roli popularita paní Merkelové a její strany CDU – sám jsem ji volíval – v běhu posledních deseti let; a lidé jen neradi upouštějí od jednou pojaté sympatie, což se ovšem netýká pouze Německa. Nicméně tento nastřádaný kapitál rychle odtává, politika paní Merkelové se stává terčem kritiky i v její vlastní straně. Dále, Německo úspěšně zvládlo dvě uprchlické vlny, hned po válce přijalo, tedy muselo přijmout, 12 milionů vyhnanců ze Slezska, Východního Pruska, ze Sudet i odjinud, po pádu berlínské zdi pak půl milionu přesídlenců z NDR. Ta obojí zkušenost zavdala podnět jistému pocitu výjimečnosti, jehož odrazem bylo kancléřčino sebevědomé „Wir schaffen das“, my to zvládneme. V současnosti už je nerado připomínáno, a když, pak spíše posměšně.

Ukázky z knihy Luďka Frýborta jsme publikovali ZDE

V Česku zastánci přijímání migrantů otloukají o hlavu jeho odpůrcům přístup nejen Německa, ale celé západní Evropy, která prý většinově zastává názor v souladu s kancléřkou Merkelovou. Dá se od teroristických útoků v Paříži sledovat nějaký posun v tomto uvažování?

To bych řekl, že dá, a ne teprve od pařížských událostí. Je tomu spíše naopak: jedna po druhé se západoevropské země odvracejí od optimistického přístupu k uprchlickému problému, až je s ním Německo víceméně samo. Příčinou toho obratu jsou nálady v obyvatelstvu, jichž dosavadní vládní strany nemohou nedbat. Úspěch paní Le Penové – ne že bych se s ní ve všem ztotožňoval – ve francouzských regionálních volbách, z dánských voleb vzešlá vláda Larse L. Rasmussena s programem radikálního omezení nekontrolovaného uprchlictví, průzkumy veřejného mínění v Nizozemí, v Itálii a dalších zemích západní Evropy signalizují strmý vzestup stran a hnutí s týmž či podobným programem. Dokonce i ve Švédsku, zemi vedle Německa v problému uprchlictví nejbenevolentnější, se s předstihem dostává do čela veřejné obliby strana Švédských demokratů (Sverigedemokraterna), to už je obtížné označit opovržlivou nálepkou populismu či pravicového extremismu. Lze čekat, že koncem příštího roku a nejdéle v přespříštím bude politická mapa Evropy vypadat podstatně jinak. Pro Německo – což mi nejvíc leží na srdci – už, bohužel, může být pozdě.