Vy sám jste se více jak rok před revolucí účastnil aktivit, které jasně vypovídaly o tom, že minulý politický systém to má takzvaně nahnuté. Než se k tomu dostaneme podrobněji, jak dnes vnímáte různé výklady o tom, proč a jak socialistický režim skončil? A kdo na tom měl skutečnou a kdo falešnou zásluhu?

Já těm dnešním vykladačům tehdejších událostí nejvíce vytýkám, že vůbec nevědí, jaká tehdy u nás byla společnost, co si obyčejní lidé mysleli. A přesto vynášejí své soudy a hodnocení. Není totiž pravda, jak se nám to dnes kdekdo snaží namluvit, že tehdy existovali zlí komunisti, potom stateční disidenti a mimo to jen ustrašený, zbabělý národ, jehož členové se báli státi se disidenty. Ale tak to nebylo. Lidé věděli své, ale museli chodit do práce a starat se o děti. A hlavně, všichni jsme tehdy věděli, že tento režim – disent, nedisent – tu bude tak dlouho, jak dlouho tady bude trvat Sovětský svaz, a ani o den déle. A nebylo to nakonec tak? Ani ozbrojená povstání proti režimu v Maďarsku, ani demonstrace jako v roce 1968 u nás nebo v Polsku režimem neotřásly. Ale jakmile pominul tlak ze strany SSSR a jeho armády, režim se během několika měsíců zhroutil ve všech tehdejších socialistických zemích. A že ta změna přijde brzo, bylo již tehdy mnoha lidem jasné.

Jak jste se vůbec dostal do tehdejší Československé strany socialistické (ČSS)?

Politika mne vždy zajímala a v roce 1968 jsem psal hodně článků do novin. Články do tehdejšího Studenta a Lidových novin mi pak v sedmdesátých letech okopírované předložil předseda soudu, kde jsem po vystudování práv pracoval, a tím moje kariéra v justici skončila. Tehdejší předseda socialistické strany a místopředseda tehdejšího Federálního shromáždění Bohuslav Kučera mne i za těchto okolností vzal k sobě do sekretariátu této strany. Věci nebyly černobílé. V této straně, a podobně to bylo i u lidovců, většina lidí očekávala změny a snažila se být na ně připravena.

Už od roku 1988 jste pořádali diskusní fóra socialistů, kde se nešetřilo kritikou tehdejších poměrů. Doba sice byla uvolněnější a změny byly cítit ve vzduchu, ale přesto nebylo nic jisté. Jak člověk překonává strach z StB, výslechů, ohrožení rodiny i přátel s pocitem, že musí pokračovat stůj co stůj?

Ano, po celé republice jsme pořádali takzvaná Difoso – diskusní fóra socialistů – kde jsme vždy přednesli krátký projev, a hlavně odpovídali na otázky lidí. Tato setkání byla hojně navštěvovaná a padaly tak často dotazy, které hraničily s trestnými činy. V Praze 10 jsem v říjnu 1988 řekl, že situace je tak dramatická, že ji bude moci vyřešit jedině dramatik a o měsíc později v Ústí jsem posluchače ujistil, že příští volby již zcela určitě budou s více kandidáty, a nikoliv jednotná kandidátka jako dosud. Kolega Příborský zde tehdy poprvé veřejně řekl, že poprava Milady Horákové byla justiční vraždou. Kdo to dnes oficiálně připomene?

Nálady lidí nám dodávaly odvahu – kouzlo bylo v tom, že jsme nebyli nějací disidenti, ale zcela legální součást tehdejšího politického systému. To lidem dokládalo, že se něco děje. A proto to mělo velký význam i pro budoucnost. Strach jsme si snad ani neuvědomovali. Ne, že by nebyl namístě. Já jsem byl krátce předtím jmenován za socialistickou stranu do poměrně vysoké funkce, byl jsem tajemníkem Národní fronty, dalšího tajemníka měli lidovci. Později jsem se dozvěděl, že na mne bylo podáno 45 stížností na Ústřední výbor KSČ, ale, jak píše ve své knize Naděje a omyly profesor Karel Löbl, který byl ministrem tehdejší vlády, když si na mě stěžovali soudruzi předsedovi tehdejší České národní rady Kempnému, řekl jim, aby to nechali být, že je již jiná doba. Měl už jiné starosti… Ale kdybychom to tenkrát nevyhráli, skončil bych asi u lopaty, ale to by nebylo nic nového. Fáral jsem předtím v ostravských dolech jako horník a pracoval několikrát jako dělník…