Jak hodnotíte stav země za těch posledních sto let? V čem jsme lepší a v čem jsme naopak zaspali?

Obecně asi platí, že si málo uvědomujeme poněkud odlišné postavení našeho národa oproti jiným národům a státům v Evropě. Jako jediný národ v Evropě máme po tisíc let svůj stát na jediném místě Evropy, v podstatě ve stejných hranicích. Jako jediný stát v Evropě máme, jak nedávno připomenul, tuším, Petr Pithart, po tisíc let uprostřed země stejné hlavní město, ve kterém sídlí veřejná a duchovní moc státu a národa. To nikde jinde u jiných nenajdete. A konečně: náš stát je jediný stát v Evropě a možná na celém světě, jehož zákonodárný sbor nesídlí a nezasedá v budově, která byla k tomuto účelu postavena. To, že naše zákonodárné sbory sídlí v budovách, které si pro sebe postavili cizí „páni“, kterých jsme se zbavili, o něčem vypovídá.

Máme jinou historii než národy stále snící svůj sen o velkých říších, jichž kdysi byly účastny – Maďaři, Němci, Poláci. Nikdy jsme neměli kolonie, nikdy jsme neobsazovali cizí území. Ale také jsme jako jedni z mála v době nacistického šílenství nevytvořili u nás kolaborantské jednotky SS, které terorizovaly své i jiné národy – jako ti, k nimž jako vzorům demokracie dnes někdy vzhlížíme. Náš vztah k této zemi je, ať si to uvědomujeme, nebo ne, jiný. Jsme proto xenofobní, nacionalističtí? Nemyslím. Co je to sto let? Jen malý úsek u života národa a státu. 

Slavíme sto let vzniku první republiky. Je co slavit? A jak oslavy vnímáte s kritikou, že naše země je rozkradená, rozprodaná a demokracie čelí hrozbě?

Samozřejmě je co slavit! A republika není ve stavu, v jakém ji popisujete. Chápu, že některým občanům se z nejrůznějších důvodů nevede dobře nebo tak, jak by si přáli, a mnohdy má na tom i fungování, respektive nefungování státu svůj podíl. Vím o tom ze své profese mnoho – ale to neznamená, že by nebyl důvod připomínat si stoleté výročí státu, který zde ve střední Evropě zažil a přežil mnohé. A mnohé dobré i špatné ho v budoucnu jistě čeká… 

A demokracie? Vždy to s ní bylo špatné, když se k ní přidal nějaký přívlastek: v lidové demokracii byli někteří ve vězení a pár lidí dokonce na šibenicích. V liberální demokracii již toto nehrozí, ale zase se pomalu dostáváme do stavu, kdy pokud požádám na úřadě o vystavení dokladů o tom, že jsem žena Stanislav Křeček, nebudu zařazen mezi pacienty psychiatrie, ale mezi příslušníky nové, pokrokové, odvěká tabu bourající a moderní levice. Nelíbí se mi to o nic méně… 

Cyril Svoboda mi v rozhovoru řekl, že volíme populisty, protože nemáme vážnou krizi. Souhlasíte s tím?

Především této odpovědi vůbec nerozumím. Pavel Rychetský nedávno řekl, že populismus může lidem nabídnout pocit sounáležitosti, což je aspekt, ve kterém tradiční strany začaly selhávat. A krizi sounáležitosti a vyprazdňování tradičních hodnot bezpochyby máme. Nesouhlas s elitami rozhodně není populismus. A právě to dávají lidé ve volbách stále více najevo.