Připomenuli jsme si 101 let existence samostatného československého státu. Výjimečným okamžikem je každoročně také předávání státních vyznamenání ve Vladislavském sále. I letos se ale diskutovalo o tom, kdo byl a nebyl pozván. ODS považovala rozhodnutí hlavy státu nepozvat řadu politiků včetně předsedy ODS za nízké gesto, prezident vysvětlil výběr hostů tím, že nechtěl zvát ty, u kterých by hrozilo, že utrpí „psychické trauma“, kdyby museli poslouchat jeho projev. Co říkáte takovému vysvětlení? Hraje nějakou roli to, že by někteří z pozvaných stejně nepřišli?

Výběr hostů by se neměl řídit podle toho, koho má prezident rád a koho nemá rád. Existuje určitý protokol. Mají být zváni představitelé politického života: ministři, poslanci, senátoři, europoslanci a představitelé hlavních státních, společenských, kulturních a dalších institucí. To by mělo být zvykem a pravidlem bez ohledu na to, kdo je právě prezidentem nebo kdo vládne. Pozváni by měli být i představitelé opozičních stran, a jestli přijdou nebo nepřijdou, už je jejich záležitost. Jestli se budou chtít ztrapnit a udělat ostudu? To je také jejich záležitost. Ale pozváni by být měli.

Nejde o soukromou párty prezidenta, na kterou si zve své přátele. Stát reprezentují navenek určité instituce a představitelé těchto institucí, ti by měli být pozváni bez ohledu na to, zda jsou sympatičtí prezidentovi a naopak. Prezident je nejvyšší reprezentant státu jak dovnitř, tak navenek a měl by stát reprezentovat jako celek. Společnost by měl sjednocovat, ne rozdělovat a od toho jsou tyto ceremonie, na které se pak prostřednictvím televizních obrazovek dívají statisíce lidí. Když to takto prezident neudělá, poškodí politickou kulturu. Nejjednodušší je dodržovat zvyky a protokol. 

„V životě jsem zažil spoustu státních svátků. V Rakousku i v Německu, ve Francii i v Británii, v Americe i v Austrálii. V žádné zemi jsem však neviděl při slavnostních ceremoniálech tolik zasmušilých tváří a v projevech necítil tolik negativní energie jako dnes v té naší. Atmosféra na Hradě smutnější než na pohřbech,“ uvedl jste ke slavnostnímu ceremoniálu na Hradě. Můžete být konkrétnější?

Měli bychom si uvědomit, k čemu svátek je. Měl by představovat to nejlepší, nejpozitivnější, určitou kreativitu, sílu, výkonnost národa. Tomu by měla odpovídat i atmosféra.

Za tři týdny bude Thanksgiving Day ve Spojených státech a atmosféra je pozitivní. Všichni mají úsměv na tváři. V každé zemi by měl státní svátek zobrazovat nastavení země. Přes všechny problémy, které máme, jde vývoj pozitivním směrem, jsme úspěšná země. Je potřeba toto zdůraznit jak dovnitř společnosti, tak navenek. Slavnostního ceremoniálu se účastní zástupci jednotlivých zemí prostřednictvím velvyslanců nebo jejich zástupců. Země vysílá určitý signál. Když jsem se na to díval v televizi, signál byl smutný, skleslý. Všichni se tvářili zasmušile, téměř tragicky jako někde na pohřbu, jako bychom jako národ umřeli. Díváme se do minulosti. Dojem není takový, aby z něj vyzařovala síla a kreativita našeho národa. A to je škoda.   

Chceme také, aby se na to dívali mladí lidé a měli dobrý pozitivní pocit. Je to jejich země, jejich národ. Já se obávám, že když se na to mladý člověk, patnáctiletá dívka dívala, tak si řekne, kde to žiju? Jde o to mladou generaci podpořit, aby mladí neodcházeli do zahraničí, ale pracovali tady.