V jaké atmosféře a v jakém stavu naše země spěje k letošnímu 28. říjnu a 17. listopadu? Dějí se v poslední době věci, které ji mohou ohrozit, nebo které naopak slibují posun směrem k lepšímu? V jakém stavu naše politika spěje do roku nejdůležitějších voleb?

Obávám se, že se nacházíme v prostředí kolabující politiky, rozdrobování politické scény, opouštění smyslu politiky jako služby občanů, politické prázdnoty vyplněné chorobnou podezíravostí a lidskou nenávistí, což brání racionálním dohodám nad nezbytnými reformami.

Stupňování napětí spojeného s oslavami státního svátku a přepínání struny všemi stranami jsou toho smutným i odpudivým příkladem. Žádné signály pozitivního vývoje pro budoucnost nikde nevidím a to, co se děje kolem oslav 28. října, moji skepsi pouze posiluje.

Jak vnímáte spor o ocenění pro Jiřího Bradyho, kdy jeho synovec Daniel Herman tvrdí, že Řád TGM strýci nebude udělen kvůli postoji synovce k dalajlámovi, přičemž prezident Zeman to odmítá?

Když mohl pan ministr Herman nazvat sudetské Němce na jejich srazu „milými krajany“, pak je pro mě osobně tento člověk nevěrohodný a nevěřím mu. Spíše to na mě působí jako promyšlená akce, ve které je bohužel pan Brady pouhým bezohledně zneužívaným nástrojem, jak prostřednictvím útoku na prezidenta země zdejší politický prostor destabilizovat ještě více, než už destabilizovaný je. K čemu má tak evidentní přepínání struny sloužit, o tom se můžeme jen domnívat.

Jak jste vnímal návštěvu dalajlámy, která opět vzbudila vášně?

... jako chtěný spouštěcí mechanismus vnitropolitických dějů, které vypadají, jako by se staraly o nápravu autority prezidentské funkce. To je to, co je vidět. Myslím, že to, co vidět není, je další pokus o zúčtování s minulými 25 lety v této zemi a se všemi aktéry, kdo k jejím proměnám přispívali. Už proto se domnívám, že stupňování napětí nebude končit 28. října večer, bude se přenášet k 17. listopadu a poté k prosinci, tedy pátému výročí úmrtí Václava Havla.

Chtělo by se mi říci, že je to stále stejné, ale ono není. Je to čím dál bezohlednější, protože jednou už to přece vyjít musí, říkají si. Výsledkem nemůže být nic jiného než stoupající odpor občanů k demokratickému uspořádání země. A v tom vidím skutečné nebezpečí!

Co říci ke sporu o to, zda se raději setkávat s dalajlámou, nebo dát přednost ekonomickým vztahům s Čínou?

Pěstování přátelských či konjunkturálních vztahů s dalajlámou pár desítkami českých intelektuálů žijících ze jména Václava Havla cestu na gigantický čínský a asijský trh našim firmám ani nezjednodušují, ani neotevírají. Neuvědomuji si, že by něco podobného probíhalo či bylo možné v sousedním, daleko významnějším a mocnějším Německu či Británii, které si to vzhledem ke své síle a významu mohou dovolit.

Schvalujete krok například Mariana Jurečky, Petra Gazdíka a dalších, kteří odmítají přijít na státní oslavu 28. října a místo toho hodlají uspořádat vlastní akci na Staroměstském náměstí? Chápete to jako vyjádření jejich názoru, nebo to spěje k nebezpečnému rozdělení jednotlivých skupin společnosti? Když už ani slavit neumíme spolu, chceme si spolu vůbec ještě povídat?

Demokracie nemůže dlouhodobě přežít, pokud nekultivuje kvalitu svých institucí a nepěstuje k nim respekt. Neplatí to pouze o lidech, jakými jsou pánové Jurečka, Gazdík, Bělobrádek a někteří další, platí to i o prezidentu republiky.

Stupňování vzájemného napětí nijak neupevňuje víru občanů v blahodárnost demokratického uspořádání. Povinností politiků, ať se jim to líbí, či ne, je hledat kompromisy, obrušovat hrany či se společně hlásit k uzlovým okamžikům národního historického vývoje.

Aby se nakonec všichni ti morální kazatelé nedivili, kdo a s jakými cíli toto rozpadání politiky obratně a bez rozpaků využije.