Ekonomické výhledy nejen nás či Evropy, ale většiny vyspělého světa, nejsou optimistické. Ceny ovoce a zeleniny letí nahoru. Dá se s tím z pozice běžného konzumenta něco dělat?

Odpověď na tuto otázku by zjednodušeně mohla znít: to musíme vzít jako fakt. Zůstává otázkou, zda by toto nastalo, kdyby pandemie nebyla, ale růst cen je podle mne nevyhnutelný a situace to jen umocňuje. Otázka je, kdo na těch cenách vydělá. Ten, kdo nyní prodělával, některý obchodník a také zemědělec, který si na tom něco zobne, ale tomu moc nevěřím. Když vezmu historii osmi deseti let u ceny našich produktů, světe div se, měli jsme za ta léta možná tři čtyři roky lepší, než jsou poslední léta. Myslím, že my jako zemědělci na tom efektu nebudeme mít lví podíl. Bohužel, spotřebitel bude muset ceny respektovat. Sucho, náklady, které jdou nahoru, krátkodobě je dole nafta, ale je otázkou, jak dlouho to vydrží. Prostě to musíme vzít jako fakt, i když jsem i jako konzument nerad, ale tak to nastane.

Takže s letošní produkcí už asi nic moc neuděláme… karty jsou rozdané…

Pro naše zemědělce je absolutně nejdůležitější, aby se na ně orientoval český spotřebitel a ten, který zde nakupuje. Naším cílem by mělo být alespoň z části dosažení „potravinového nacionalismu“, jako mají Němci nebo Rakušané. To by bylo obrovské vítězství, kdyby se kupovaly české potraviny bez ohledu na to, co se sem dováží odjinud. A kdy ještě část obyvatelstva vyvaluje oči nad západním zbožím, i když už to naštěstí trochu pokleslo, to porevoluční divení se nad krásnými obaly už opadá. Bohužel, tady se pořád tlačí polské zboží, kde o kvalitě mám trochu občas pochybnost, která se občas objeví i oficiálně. Lidi mají hluboko do kapsy a některé sorty obyvatel nevědí co dělat, zda koupit levnější zboží a najíst se, i když nechci říkat, že by tu byl hlad. Prostě buď si koupit kilo buřtů za 65 korun, nebo za 140 korun a pochutnat si na nich. Ale někdo se prostě potřebuje levněji nasytit, tak to bohužel je a asi i bude dál, zvláště v této době, a to asi nezměníme. Jak ale říkám, naším vítězstvím by bylo dosáhnout „potravinového nacionalismu“, jaký mají na Západě. Když vidíte tam jejich podíl zboží, tak to je prakticky a historicky téměř sto procent. K tomu se snad dopracujeme i zde. U nás na to byl kratší čas. Oni si své zemědělce hýčkají a dávají jim důvěru tím, že kupují jejich zboží.

Věc, kterou neovlivníme, je sucho, byť trochu zapršelo…

Říkám kolegům z branže, že většinu lidí nebaví poslouchat naše nářky. Fakt je ale ten, že sucho je kritické. Když jsem se připravoval na tento rozhovor, tak jsem se díval na radar a na Plzeňsku bylo 6 až 12 milimetrů srážek. To je blahodárné, ale není to nic spasitelného. Je to ale na vzcházející jařiny určitá pomoc a kéž by se to tak zopakovalo alespoň každý týden, ale to je ve hvězdách. A výhled na další dny není dobrý. Po takovýchto deštíkách se ještě nějaká vlhkost najde, ale to je celoevropský problém. Je to kritické hlavně pro ty, kteří dělají rostlinnou i živočišnou výrobu, tedy jak říkám, řádné zemědělství. Tam se objevuje problém s krmivy, mám hrůzu z pícnin, jak nám dopadnou. Děláme sice nějaké kroky, začala se více sít vojtěška, která si sáhne pro tolik potřebnou vodu hlouběji. Jsou také odrůdy, které sucho snášejí více, ale stále mám pocit, že ten problém nedokážeme předstihnout a že před námi pořád utíká. A my reagujeme jednou za rok v osevních plánech. Sucho je každodenní záležitost. Víme o nějakých cestách, ale není to žádná sláva. Nějaké škody se i kompenzují, ale mám pocit, že se nám ty pomyslné nůžky nějak rozevírají…