Dobrý den pane docente, předkládám vám své okruhy témat a jsem zvědavý, co řeknete. Nezapomeňte, co vás rozesmálo, neb víme, že jste člověk všímavý, humorem nadaný...

Ale, pane redaktore! Na těch okruzích toho ke smíchu moc není, zvláště na tom prvním. Ten je spíše k pláči, či ještě spíše k rozčilení. Budu se snažit, abych si zachoval patřičný nadhled. Pojďme tedy na to!

Nejlepší je hnutí nebo spolek. Tedy na politické scéně. Byl letošní rok, podle vás, plný hnutí, jako „ANO 2011“, i „Milion Chvilek, zapsaný spolek“? A jaký to vlastně mělo výsledek a úspěch?

V podstatě je to záludná otázka. Vždyť, co je hnutí? Tak za prvé je to tělesný pohyb, ale o ten vám, pane redaktore, asi nejde. I když i to je někdy mimořádně zajímavé! Za druhé můžeme vyslovit slovo hnutí v přeneseném slova smyslu ve vztahu k naší duši, mysli či si ho můžeme představit jako vzruch. O to vám zřejmě také nejde. A tak tedy za třetí je to proud či myšlenkový směr usilující o dosažení určitého cíle. Vida, už se blížíme k politice, a tu já nerad! Ale nešť.

Jsou hnutí usilující v dobrém slova smyslu o lepší zítřek. To bylo dělnické hnutí koncem 19. a v první polovině 20. století. Lidé v těch dobách měli zkušenost s dobyvačnými válkami, ve kterých zahynuly miliony lidí. Mezi válkami se zhusta objevovaly hospodářské krize, a když se konečně vykořisťovatelé něčeho lekli, začali uvolňovat dělníkům otěže a vymysleli sociální stát. Hrozba ovšem po čase padla, hlavně vlastní vinou, se jí nepodařilo vymyslet ještě něco lepšího.

A dnes? Vymýšlíme nové hrozby, které snad ve skutečnosti ani nejsou, a sami hrozíme svými pěstmi hodně vysoko. A snažíme se vydírat. Tuhle špatnost přejala do svého programu – dá-li se tomu říkat programy – i některá hnutí, ba i spolky. Do toho a toho data se vzdáte, opustíte, prodáte, nebo zavedete, koupíte, zrušíte, nebudete, a tak dále a tak podobně. Vždyť to známe všichni. Podle mne jsou hnutí, která nepřinášejí dobro, špatná, hloupá a zavádějící. A nejhorší jsou hnutí, která ve jménu něčeho, čemu sami dobře nerozumí a nerespektují to, pořádají hony na lidi. Každý z nás se může stát obětí takového hnutí či spolku. Už tady v minulosti byla a lidé končili v gulazích, v koncentračních táborech, v Osvětimi, v napalmu, se zničenou úrodou či v zákopech. O taková hnutí či spolky by se měla zajímat sama spravedlnost. Ale nezajímá. Zdá se jí to snad dosud málo? Nebo se bojí?

Jsem starý a zažil jsem toho už hodně, radostí z života počínaje, přes pronásledování, přes svá vítězství i porážky, zažil jsem i hony na lidi. Je to strašné, opakuji, je to strašné. Ti, kteří taková hnutí vyvolávají, si dost dobře neuvědomují, kam nenávist, neláska, závist a duševní bída vedou. Měli by se zamyslet nad historií lidské společnosti, dovedou-li to, a pak sami nad sebou, dokážou-li to. Neboť ne každý je schopný sebereflexe. Když se nad nimi zamyslím, říkám si, kde že je ta pravda, láska a odpuštění, ke kterým se hlásí, kde že jsou ty masarykovské ideály, kterých mají plná ústa – dá-li se v jejich případě ještě o ústech mluvit –, kde že je ta spravedlnost, jíž se dovolávají... Škoda mluvit.

V Austrálii prý vyhynul první zvířecí druh na světě z důvodu klimatických změn. Údajně to má být krysa Melomys rubicola. Už to tedy – jak říkají příznivci Grety – začalo? Dojde i na člověka?

Krysa Melomys rubicola byla endemitním druhem ostrova Bramble Cay, a ani přes intenzivní pátrání nebyla nalezena na jiných ostrovech. Ostrov Bramble Cay má přibližně oválný tvar a rozlohu asi 4 až 5 hektarů. Nachází se v severovýchodní části Torresova průlivu, který se rozkládá mezi Austrálií a Papuou-Novou Guineou. Bramble Cay leží asi 53 kilometrů od ústí řeky Fly na Nové Guineji. Okolo ostrova se rozkládá malý korálový útes, na jihovýchodním pobřeží ostrova leží fosfátové skály. Krysy nicméně neobývaly tento ostrov celý, příhodné podmínky pro ně představovaly asi pouhé dva hektary z celého ostrova, které pokrývala nízká vegetace. Na ostrově není stálý zdroj vody. Ostrov sdílely s některými mořskými ptáky a také se želvami karetami obrovskými (Chelonia mydas), které na Bramble Cay kladly vejce. Oblastem s vysokou hustotou mořského ptactva se krysa nicméně spíše vyhýbala. Útočiště krysám pravděpodobně představovaly prázdné skořápky krabů, dřevěná polena nebo sutiny. Potrava se skládala pravděpodobně z rostlin, jako byly laskavce, možná se krysy živily i na vejcích mořských želv a ptáků.

O původu krysy Melomys rubicola existují dvě teorie. Jednou z možných teorií je, že ostrov osídlila z Nové Guineje – například na plovoucích kusech dřeva. Podle pravděpodobnější teorie šlo o reliktní populaci z dob, kdy byly Austrálie a Nová Guinea spojeny pevninským mostem – tedy asi před 9000 lety. Čili, na druhou stranu, zase tak moc endemitní nebyla, spíše to byla „náplava“. Krysa Melomys rubicola žila izolována na malém ostrově, kvůli čemuž pro ni existovala řada hrozeb, od napadení novými predátory, přes hrozbu příbuzenského křížení a eroze ostrova.

Největším nebezpečím se nicméně ukázalo být opakované zaplavování ostrova stoupající hladinou oceánu. Podle raných pozorování z roku 1845 žila na ostrově „spousta” krys, pozorování z roku 1978 hovořilo o stovkách jedinců. Na základě odchycení 42 krys byla populace v roce 1998 stanovena na asi 90 jedinců. O několik let později, mezi lety 2002 až 2004, již byla odchycena asi pouhá čtvrtina počtu odchycených zvířat z roku 1998. Po roce 2004 kvůli opakovanému zaplavování ostrova silně pokleslo množství vegetace na ostrově, což byla pravděpodobně příčina celkového vyhynutí krysy. V březnu 2014 rostliny pokrývaly jenom 0,065 hektarů ostrova. Mimo to, opakované záplavy mohly zabíjet i jednotlivé krysy. Poslední pozorování krysy proběhlo v roce 2009. Správa vlády státu Queensland označila druh za vyhynulý v roce 2016, 18. února 2019 toto prohlášení zveřejnila i australská vláda. Jako vyhynulý druh následně krysu reflektoval i Mezinárodní svaz ochrany přírody.

Jedná se o prvního savce, který vyhynul následkem současných změn klimatu. Tolik k historii druhu. Nelogické se mi ovšem zdá tvrzení, že druh vymřel následkem současných změn klimatu. Ať mi to příznivci Grety – jak jim říkat? gretenisté? greténi?, a jejich hnutí je greténismus? či jen prostě učení Grety? – prostě, ať mi to nemají za zlé, ale je vidět, že vůbec nerozumí biologickým a ekologickým pochodům. Na jedné straně se říká, že populace se od roku 1845 neustále snižovala, že na ni spíše působilo moře – tedy voda, a ne slunce – tedy sucho, ale že tam mohlo odcházet – a určitě i docházelo – k příbuzenskému křížení... nedostatek potravy, malá plocha ostrova, neschopnost vytvářet vedlejší populace, a další vlivy, a to všechno vedlo k vymizení druhu.

Je mnohem více druhů, které dnes a denně mizí z povrchu planety Země, a to přímým přičiněním člověka. Jsou to druhy malé a nenápadné, ale i druhy obratlovců, které v minulosti i dnes trpí nadměrným lovem a sběrem. Napadají mě mořské ryby a velryby, které jsou mnohými státy, ve jménu nasycení obyvatelstva, doslova vybíjeny. Jen si vzpomeňte na to, co vám bylo nabízeno k jídlu v přímořských letoviscích a co jste s takovou chutí jedli. I vy jste tak přispěli třeba k vymizení mořských korýšů, měkkýšů, ryb. Podívejte se, jaké zrůdnosti se dnes dějí v brazilských a afrických pralesech, co se dělo v džunglích jihovýchodní Asie, když tam naši dnešní spojenci házeli napalm a jiné různé defolianty.

Ano, člověk si pod sebou řeže větev, ale doufá, že s ní nespadne dolů. Spadne, a bude to bolet, to mi věřte! Neboť navíc, ještě ta větev spadne na nás!

V příštím roce se pustí snad celý svět do Marsu. Po Indii, Číně, Spojených státech, Evropě a Rusku se tam pustí také Spojené arabské emiráty. Jsou to dobře vynaložené peníze, jestliže se dvě třetiny planety mají co ohánět, aby se „jenom“ uživili?

Peníze investované do vědeckého výzkumu jsou vždycky dobře investované peníze. A tak je to i s výzkumem Marsu. Jen aby to byl vědecký výzkum.

Uživení se lidí na naší planetě je otázkou úplně jinou. Populace člověka příkře stoupá, a to už je na pováženou. Dost dobře si nemůžeme dovolit měnit podnebí, počasí, půdu, horniny, poměr pevnin a moří a další kardinální danosti přírody a přírodních dějů, neboť zákonitosti přírody jsou dané a nelze je obcházet. To se vždycky smrtelně vymstí. Takže i lidská populace by měla respektovat přirozené přírodní pochody, určené k její regulaci. Nebo se hodně, ale opravdu hodně uskromnit co se týče spotřeby energií, vody, potravy a dalších pro život potřebných veličin – a třeba i do budoucna zavést skutečně promyšlené plánované hospodářství, abychom na této planetě co nejdéle vydrželi. Obávám se však, že jde z mé strany v tomto ohledu jen o pouhou science-fiction.

V tomto směru se zeptám ještě poněkud z oblasti vámi zmíněné science-fiction: Co když tam ty Marťany opravdu najdeme? Nemyslím ty, o kterých mluvil ve svém legendárním projevu Jiří Paroubek, ale spíše marťanské viry, bakterie a tak dále? Je na to lidstvo psychicky, ale i technologicky připraveno?

Nevím, jak dalece je na takové setkání lidstvo připraveno. Obávám se však, že není. To je stejné, jako když se generace našich předků připravovaly na válku. Vždy se připravovaly na takovou, kterou znaly a kterou prožily. A nová válka pak byla úplně jiná. Co do vybavení armád, strategie a taktiky boje i duševního rozpoložení vojáka. Jenže to bojovali lidé s lidmi. Jaký by byl asi obranný boj proti neznámým formám života, to si asi nedovede představit nikdo na světě.